A jaké jsou vaše prázdninové maličkosti?


Jeden z posledních červencových večerů. Vracíme se z návštěvy, v rukou tašky se vším možným. Pomalu se už stmívá. Jsme unavení – celý den bylo horko k zalknutí, navíc jsem si ještě vymyslela zavařování rajčat, pečení koláče, sklízení ostružin a měsíčku… V bytě je naštěstí docela příjemně. Otevírám okna. Z ostrova se line hudba kolínského Beat festivalu. Usměju se a vyložím se do okna. Pozoruji setmělé Zálabí. Léto jak má být.

Je pár věcí, které mi naprosto dokonale a okamžitě navodí tu správnou prázdninovou atmosféru. Které mi opět připomenou, jaké to je mít prázdniny.

Koupání v přírodním koupališti. Vzpomínka na těch spoustu lét, které jsme trávili s babičkou a dědou pod stanem u rybníka Hejtmanu. Já, můj brácha a bratranec. Holka a dva starší kluci, což s sebou přinášelo občas nějaké ústrky, ale taky spoustu legrace a zážitků.

Kokrhání kohouta a kvokání slepic. Prázdniny na vesnici u prarodičů. Ráno mě budily slepice a v noci měsíc svítící do oken. A přesto byl člověk celý den čilý, živý a pobíhal po zahradě s klukama a psem.

Květákové placičky, bramboračka s houbami a zvuk pumpy. Léto na chatě na Sázavě. Babička vyváří, děda pracuje kolem domku a my s bráchou jsme na rybách. A když přijdeme, máme oběd na stole a ani to nádobí mýt nemusíme…

A konečně vzdálená hudba a hlasy za vlahých večerů. Vysedávání u našich na balkóně a pozorování a poslouchání vesnice pode mnou. Letní festivaly. Vesnické zábavy. Táborové diskotéky. Přemítaní o klucích, kteří se libí mně a já možná jim…

Prázdniny. Přes den bezstarostné a večer příjemně melancholické. Zažívali jsme je vlastně jen „pár“ let a už je to dlouho, co je nemáme. Ale nějakým záhadným způsobem jsou v nás vryté a vzpomínka na ně probouzí takový ten zasněný úsměv a příjemné šimrání v bříše.

Zkuste se i vy teď na chvilku zasnít a vzpomenout si, jaké drobnosti zaručeně připomenou prázdniny vám. A pak si schválně uvědomte, jak se při tom vzpomínání asi tak tváříte 😉

Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.

 

Šťastné místo, Kořenov, Jizerské hory

Září. Za sebou táhnu kufr plný odborné literatury a studijního materiálu. Od nádraží do Martinského údolí mi kufr pořád sjíždí na paty, je rychlejší než já. Doma v kuchyni si pak uvařím kafe, vybalím všechny ty bichle, převléknu se do domácího a užívám poslední volný den v předstátnicovém blázinci. Pak už najíždím na režim budíček v sedm, nákup v místní sámošce, snídaně s výhledem na protější kopce a od osmi učení. V šest padla, večeře, telefonát domů a přešlapování u popelnic, protože to je jediné místo, kde chytám veřejný internet. V osm se sprchuju a v devět už ležím v posteli. Dva týdny každý den. Už tehdy jsem si to i přes ten státnicový stres tak trochu užívala. A dneska na to období vzpomínám vlastně strašně ráda.

Konec zimy. Sjíždím na běžkách k polubenskému kostelu, je pošmourno, ale silná vrstva sněhu to odpoledne alespoň trochu prosvětluje. Přede mnou je bílý horizont, oprýskaná věž katolického kostela a stoupající obláčky dýmu z místních chalup. Ve vzduchu je už cítit jaro, i když ruce ještě pořádně zebou, i v rukavicích. Těším se na jaro, ale přesto je mi trochu smutno, že tohle byla poslední letošní vyjížďka na lyžích.

Pozdní jaro. Příjemné slunce, všechno kvete, všude kolem šťavnatá zelená a louky pokryté vlčím bobem. Pode mnou železniční koleje a nade mnou svah posetý roubenkami… Když se otočím, vidím harrachovský skokanský můstek a lesnaté hory, které ho obklopují. Mám chuť lehnout si mezi to luční kvítí a jen tak koukat do oblak.

Září. Sedím na lanovce, která mě veze z jednoho z kopců tyčícího se nad Szklarskou Porebou zpět dolů do údolí. Pode mnou se rozprostírají Jizerské hory a možná taky Krkonoše, v tomhle kraji těžko říct. Fouká pořádný severák, asi od moře. Ve stínu mezi lesy je pořádná zima, zahřívám se tedy aspoň pohledem na sluneční paprsky na protější straně kopce.

A jak tak sedím a mrznu, vnímám drsnou krásu těch hor.

Každý můj pobyt v Kořenově mi ukazuje, jak nádherný je svět. Jak mám být vděčná, za to, co mám. Je to místo, kde je mi dobře vždycky. I tehdy, když jinak je mi mizerně.

 

Génius loci Pellého vily, Bubeneč

Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.

Jak pochopit portugalské saudade? Vyjeďte si za mlhy do přímořského městečka Vila do Conde!

Konec června. Na sobě mám lehkou lněnou sukni, tričko a tenký svetřík. Předpověď počasí tentokrát nevyšla. Vystupujeme z tramvaje jedoucí z Porta skoro až na konečné. Nebe je tmavé, od moře fouká studený vítr, který s sebou přináší i slanou mořskou vodu ve formě spreje. Snažím se balit do hedvábného šátku, který mám uvázaný na krku, ale moc to nepomáhá.

Jdeme podél viaduktu na vrcholek ke klášteru, od kterého bývá běžně vidět oceán. My však tentokrát vidíme jen hustou, jednolitou, šedivou masu. Mlhu.

A jak tam tak stojím, prochladlá, ošlehaná mořským větrem, pocítím najednou velké pochopení pro obyvatele téhle země, Portugalce. Pro to jejich saudade. Úplně jako kdybych před sebou viděla Vasco da Gamu, jak se se svou družinou připravuje k vyplutí. Temné nebe, vichr bičuje příď, slané vlny ztěžují plavbu. Žádný z námořníků neví, kdy a zda se vrátí. Rackové krouží nad bárkami a melancholicky skřehotají, portugalské ženy se snaží tvářit statečně, jsou připraveny vzít na sebe břímě (nekonečného) čekání…

V zamyšlení dojdeme až na pláž. Před námi je Atlantik. Širý oceán, šedý a odtažitý, že se skoro až bojím namočit i jen chodidla. Ale slunce mě vezme na milost, na chvíli ukáže svou tvář. A tak si máchám v té ledové slané vodě nohy až k lemu krátké sukně, procházím se po mořském kraji a nemůžu se vynadívat na ten nekonečný horizont… Co kdyby se tam v dáli zrovna objevil třeba právě ten Vascův koráb?

 

Masarykovo nádraží – místo setkávání pana Jekylla a pana Hyda

Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.

Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.

 

Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?

 

Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.

Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…