Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

DIY projekt pro naprosté amatéry aneb Ušij si svého zajíce

Už ve školce jsem poslouchala nad svými tvořivými výrobky poznámky typu: „no jo, však je levák, ti nikdy nestříhali pořádně“. Na základce při skládání z papíru jsem končila u večerníčkovské čepice a parník už byl nad moje možnosti. Na gymplu při sochání ze sádry nebylo ve výsledku vůbec poznat, co že autor svým dílem zamýšlel. Nedalo se nic dělat – já tvořilkou nebudu.

Jak si ale život plyne svým vlastním způsobem a vytváří různé meandry a zákruty, občas nestačíte zírat, jak se mění vaše zájmy a představy o tom, jací jste, co umíte a co vás baví. Mě už před pár lety překvapilo, že vlastně ráda peču a vařím. Že mě baví kytičky a parapetové pěstitelství obecně. A v poslední době i to, že prostě čas od času propadnu nutkání tvořit.

Na druhou stranu ale znám své možnosti. Nejsem pečlivka a šikulína. Chci to mít rychle. A nechci k tomu kupovat dva tisíce nesmyslů – z časových, finančních i ekologických důvodů.

A tak když mě onehdá přepadla tvořilkovská nálada, trochu jsem zagooglila, trochu zaimprovizovala a ušila si velikonočního zajíčka. Mohl by být dokonalejší, určitě. Ale je můj, dělá mi radost, zužitkovala jsem na něj různé materiálové zbytky a obešla se bez další čínské dekorace.

Pokud chcete návod, tady je. Myslím, že ho zvládne ušít i lecjaké dítě, které už je natolik šikovné, že si jehlou nevypíchne oko.

velikonoční zajda – potřeby

Co budete potřebovat:

  • kousek čtvrtky (cca o velikosti A5 nebo o něco málo menší)
  • obyčejnou tužku
  • kousek látky (já použila odstřižek z tužších závěsů)
  • výplň – vata, vatelín, molitan… – podívejte se, co za měkký materiál se vám kde válí, zbytečně nekupujte nic nového. Já použila výstelku z jedné dárkové krabice
  • jehla, nit
  • zbytek stuhy
  • knoflík

Jak na to:

  1. čtvrtku přehněte napůl. U hřbetu začněte s nákresem obrysu půlky zajíce. Když pak obrys vystříhnete (stříháte zároveň i druhou, přehnutou část papíru), dostanete zajíce celého a symetrického.
  2. zvolenou látku také přehněte napůl- budeme potřebovat dva zajíce. Tužkou (nebo krejčovskou křídou) na ni zajíce překreslete.
  3. Ostrými nůžkami stříhejte zároveň obě látky (prostě se vám začnou rýsovat dva zajíci).
  4. Na pár místech vystřižené zajíce přišpendlete k sobě. Navlečte si vhodnou nit a dvojitou nití začnětě obšívat.
  5. Postupně ho také vycpávejte. Vždy kousek obšijte, vycpěte a pokračujte.
  6. Na závěr přišijte zvolenou mašli s knoflíkem.
  7. Na zadeček přišijte kousek vaty místo ocásku, pokud chcete.
  8. Voilá, zajíc je hotov.

Mně osobně nejvíc srdce plesá nad tím, že jsem nepotřebovala vůbec nic kupovat, vše leželo nevyužité doma. A taky, že zajda je ve finále fakt docela roztomilý a ve společnosti jarních kytiček mu to moc sluší.

Óda na Pardubice

Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.

Taneční pro dospělé – opomíjená zkouška vztahu

Chodit s partnerem do tanečních zní strašně romanticky. Skoro bych řekla, že je to snem většiny dospělých žen. Vášnivé pohledy do očí, tělo na tělo v rytmu svůdné rumby, váš muž oháknutý v obleku a vy ve večerní róbě… občas možná i večeře při svíčkách po zdárném zvládnutí dalších tanečních kroků.

Milé dámy, nenechte se zmást. Spíše než romantické plutí na růžovém obláčku jsou taneční pro dospělé křest ohněm vašeho vztahu. Máte dojem, že ve vašem vztahu vládne idyla a hádky skoro neznáte? Že váš muž je pohodář, kterého jen tak nic nerozhodí a že i vy jste vždy plna pochopení a nadhledu? Že vás společný tanec nabije energií?

Až budete svého partnera při valčíku vláčet po parketu, v duchu pěnící, že teda nechápete, proč se ani trochu nesnaží udělat tu otáčku pořádně a musíte to všechno oddřít vy a on vám pak o přestávce řekne, že „vás tam musel sunout jak krabici a strašně ho to vysílilo“, chci vidět vaši reakci. Až se po polce budete sotva držet na nohou a z vašeho prince potečou potoky potu, těším se na tu romantiku tryskající z vašich pohledů.

Cestou domů se pak střídavě dohadujete, co kdo jak a proč kazil a vzápětí shodně nadávat na lektory, že nic neukážou pořádně, zbytečně spěchají a vlastně si strašně protiřečí!

Tyto bojůvky pak pokračují každou lekci, takže si pomalu začnete říkat „čert vem, že to mělo být romantický a není, hlavně ať už to máme za sebou a nerozejdeme se při tom“.

A pak přijde poslední lekce. Oběma vám to jde. Vy se vznášíte jako obláček, partner vystřihne rumbu jako z partesu – včetně toho vášnivého pohledu. Polku zvládnete bez újmy na zdraví a přišlápnutých nohou. Mambo vás naplní pozitivní energií.

A tak při čekání na tramvaj oba shodně vyřknete tu větu: „Tak na podzim zase?“

Koloběh se opakuje. Člověk je tvor nepoučitelný.

 

 

Měsíc, svítí měsíc

Vždycky mě překvapí, jakou moc má příroda. Jak silně dokáže ovlivnit naši psychiku – emoce, luciditu, myšlenky. Někdy si snad budu muset sehnat nějakou odbornou literaturu na toto téma.

Když jsme onehdá jeli večer na hory a na nebi zářila luna (ano, luna!), seděla jsem jak přikovaná na sedadle spolujezdce, hlavu vykroucenou doprava a jakákoliv Martinova otázka mi přišla rušivá. Já se totiž kochala. Na nebi byl obrovský měsíc, ozařoval mraky kolem sebe tak, že vypadaly jako hejno netopýrů a možná taky havranů. Jako výjev z disneyovského animáku. Myšlenky mi letěly do všech směrů a naprosto hmatatelně jsem cítila to, že žiju a zároveň určitou odevzdanost osudu a vesmíru a transcendentnu a a a….

Měla bych tendenci si myslet, že to takhle mám jen já. Že je to tou mou introvertností, snílkovstvím a dovedností nechat se pohltit atmosférou okamžiku.

O několik dní na to jsem ale byla vyvedena z omylu. Na Hradčanské jsem vylezla z metra, vydala se ku železničnímu přejezdu a pak se najednou zarazila. Na kolejích stálo srocení lidí, všichni natočení čelem na západ a jen stáli a stáli, někteří i s foťákem v ruce. Když jsem se podívala tím samým směrem jako oni, zalil mě blažený pocit. Nad trolejemi bylo rudě zbarvené nebe a nachové vrstvy mraků, dokonalé přírodní divadlo.

V tu chvíli, kdy jsem viděla všechny ty zasněné úsměvy kolemjdoucích, jsem si uvědomila, že příroda nás má v hrsti víc, než si myslíme. A že nás má v hrsti všechny. Do jednoho.

 

Růžový svět

Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.

Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.

Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!

 

Jak jsem propadla swapu

Víte, co je to swap? Ne? A znáte tu pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil? Tak swap je něco na ten způsob.

Už ani nevím, kdy jsem se o swapování dozvěděla, a upřímně, nejdřív mi to přišlo jako dost velký bizár: „Nabízím dva roky prošlé sunárky a chci za ně ovocné kapsičky z déemka“. „Mám tu skoro nový hřeben a vyměním ho za nakládanou řepu“. „Za ovozel daruji čistič na koberce“. Ovozel? Cože? Sbazar líznutý emiminem!

Pak jsem ale jednoho krásného dne dělala pořádek ve svých kosmetických potřebách. A nestačila jsem se divit. Nenačaté tělové mléko, které za dva měsíce expiruje a já ho rozhodně nespotřebuju ani teď, ani za půl roku. Další tělové mléko. Třetí tělové mléko!

Vzpomněla jsem si na ten bizár. Kosmetiku nafotila a plna očekávání dala na facebookovskou zeď swapovací skupiny příspěvek o tom, jak drogistické výrobky vyměním za lis na citron nebo ovozel (ano, převzít žargon je polovina úspěchu!). A světe div se, o týden později jsem byla o kilo tělových mlík lehčí a o lis na citron těžší.

Zanedlouho jsem si takto vyswapovala knížku za knížku, proteinové drinky za paličku na maso. A na Martinovy otázky, kde jsem k tomu zase přišla, už jen s úsměvem profesionála odpovídám: „No přece na swapu! Chceš taky něco vyměnit?“

Celá swapovací myšlenka je založená na tom, že co mně se válí doma a jen mi to překáží, by možná někdo jiný rád upotřebil. Výměnou ušetřím nejen svou peněženku, ale hlavně taky životní prostředí a svůj domov, neb do něj krámy nejen přináším, ale taky se jich (smysluplně) zbavuji. Navíc mi to přijde neskutečně milé a vtipné, když si píšete s cizími lidmi, kdo má jakou čepici, abyste se poznali. A když Vám pak mezi davy na Můstku předává paní právě onu zmiňovanou paličku na maso, pohledy kolemjdoucích stojí opravdu za to. Je to sice trošku time-consuming, ale ten dobrý pocit z úspěšné výměny vám „ztracený“ čas bohatě vynahradí. Takže co, chcete taky něco vyměnit? 🙂

 

 

Taxi, prosím.

Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

 

Tomu já říkám Kopernikovský obrat. 

 

 

3 výtvarné objevy letošního roku

Nepovažuju se za znalce umění. Nemám přehled o aktuálních trendech, významných jménech, do galerií chodím výjimečně. Ale ráda rozvíjím svou fantazii a mám radost, když natrefím na malby (kresby, obrázky…), které ji podnítí. Které mi vykouzlí úsměv na rtech, když se na ně podívám. Které mě vtáhnou do děje a u kterých přemýšlím, jak asi vznikly, jaký příběh by mohly ilustrovat a jakou emoci vyjadřují.

Letos jsem objevila tři autorky, jejichž tvorba splňuje výše popsaná kritéria.

První z nich je Marie Brožová, královna pastelek. Kreslí víly, hlavně rusovlasé, pohádkové výjevy, mytologické bytosti. Její kresby jsou hravé a melancholické zároveň. Dvě její rusovlásky mi zdobí poličky (a třetí rusovláska Pipi je také moje zamilovaná .)

Druhou z nich je Gaelle Boissonnard. Je to Francouzka a její obrázky tak mají veskrze francouzský šarm. Její tvorba je velmi ženská, zasněná, vyjadřuje emoce, které dřímou v každé z nás. Láska, radost, přátelství, smutek, hravost… S její prací se můžeme setkat i u nás, v knihkupectví najdete diáře s její obálkou, s trochou štěstí natrefíte i na její pohlednice. Já jsem si letos nadělila její kalendář, ale musel za mnou putovat až z jednoho obchůdku v Jeseníku. Jste-li frankofonní, možná vás potěší i její blog, kde kromě svých obrázků uveřejňuje i básničky a fotografie.

Gaelle Boissonnard

A třetí je Mila Marquis, autorka působící v Německu. Psát dětské knížky, rozhodně bych chtěla, aby je ilustrovala právě ona. Její obrázky jsou neskutečně hravé, se spoustou promyšlených detailů, při pohledu na ně úplně vidíte ty příběhy, které se za nimi odehrávají. Pro mě jsou její ilustrace strašně milé, zlepšují mi náladu a kdybych mohla, skoupím je všechny. Já jsem objevila její pohlednice v jednom malém krámku v Görlitz a zdá se, že u nás se její tvorba (zatím) neprodává. Ale kdo ví, třeba je možnost objednat něco přímo u ní 🙂

Mila Marquis

A co vy, také ujíždíte na krásných pohledech a naivním umění? Pokud máte i vy nějaké své oblíbence, budu ráda, když se o jejich jména podělíte 🙂

Šťastné a veselé!

Původně tu měl být článek s titulkem „Moje udržitelné Vánoce“. Ale pak jsem se koukla kolem sebe – jak plápolají tři svíčky na adventním věnci. Jak září jedlička v rohu pokoje a na ní se třpytí perličkové a skleněné ozdoby. Jak pod ní trůní dárečky pro celou mou i Martinovu rodinu. A jak jsem na část z nich hodila deku, aby byli moji nejbližší překvapení, jaké balení je letos čeká. A jak jsem se tak kochala, poslouchala krkonošské koledy, řekla jsem si: „A proč vlastně?“ Mravokárců je všude dost, největšího stejně zastupuje naše vlastní svědomí a aspoň o Vánocích bychom se měli radovat.

Radovat. Vidět svět zase očima malého dítěte. Užít si úžas nad rozsvíceným stromkem. Strašně se těšit na rozbalování. Na to, až si budete moci dát to cukroví legálně a ne na tajňačku v potemnělé kuchyni (i když vás už kromě vás samotných stejně nikdo nehlídá…). Smát se nad představou toho blázince, až se zase sejde celá široká rodina u babičky, kde nebude slyšet vlastního slova. Zplna hrdla si zazpívat koledy a vůbec nepřemýšlet nad tím, jestli máte hudební sluch nebo ne. Chytat sněhové vločky do dlaně a pozorovat jejich tvar.

Radovat se nad tím, že jste. Že máte blízké, které můžete obdarovat a se kterými můžete svátky strávit. Že se sice možná párkrát rafnete, ale pak si dáte společně svařák a všechno bude zase fajn.

A v neposlední řadě, radovat se, že se narodil Ježíš. Že na něj možná věříte víc anebo méně, ale že přinesl naději. Že se obětoval. Že přinesl hodnoty, které jsou hodné následování. A že teda zase možná po roce zajdeme do kostela a připomeneme si naše tradice, to, kým jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme.

Zkrátka: Radujme se, veselme se, narodil se Krisus Pán!

Krásné Vánoce vám všem !

Eva