Ilja. Florenc, Praha

Zachumlaná v kulichu, šála až pod nos. Doběhnu na Florenc, fronta o deseti lidech. Přede mnou dva kluci, s jedním se náhodou střetnu očima. Zajímám ho.

Ahoj, jak se máš? Ruský přízvuk. Já Ilja. A ty?

Mám říct Iveta, jako jindy v podobných chvílích? Ale má hezký oči a je mi ho trochu líto, jak tam stojí v sešmajdaných botech a flísovce. Doma by byl za kinga, s těmahle očima by mohl mít každou, na kterou by se podíval. A tady je za chudáka úkáčko, co žije ze dne na den.

Eva.

Jeva?

Jo. Přitakám.

Jako byl Adam a Jeva? Usměju se. Co studuješ?

Chlapec mě má za mladší. Připomene mi to situaci ze Strahova, kde jsem zralá páťačka nakecala mladíčkovi, že jsem čerstvě v prváku.

Psychologii. Vážně? Dáš si čaj na zahřátí? Nemám teď čas. A odpoledne budeš mít čas? Asi ne. Aha.

Kde bydlíš? Kecám. Ve Vršovicích. Já na Žižkově. A na diskotéku bys šla? Zavrtím hlavou. Do baru, do parku? Směju se.

Jdou na řadu. Vyřídí svůj požadavek. Otočí se ještě na mě. Usměje se. Čao. Čao a přátelsky zamávám.

Snad to tu Ilja zvládne. Snad tu najde, co hledá. Lepší život, práci a lidi, co ho nebudou soudit. A taky holku, co s ním půjde na ten čaj.

Někde za duhou

Pamatuju si to jako dneska. Je dopoledne. Vyrážím vlakem z Kořenova do Szklarske Poreby. Tam si ve velmi příjemné nádražní kavárničce objednám cappuccino s sebou a pospíchám přestoupit do rychlíku směrem na Wroclaw. Je Silvestr. Ve Vratislavi na mě budou čekat dvě polské kamarádky. Dáme tam společně sbohem roku 2017 a přivítáme nový rok. Rychlík se rozjíždí. Nahoře v Porebě byla ještě spousta sněhu, ale jak klesáme, sníh mizí. Přemýšlím o tom končícím roku. Byl pro mě náročný. Extrémně náročný. Hlavně jeho první půle. Hrábla jsem si skoro až na dno. Nikdo to nevěděl. Pár nejbližších si sice všimlo, že mám nějak méně energie a že moje podrážděnost je nějak moc častá. Ale jak moc blbě jsem se cítila, to jsem naznačila jen trochu a až zpětně. Teď, teď už to je lepší. Mám rodiče, kteří mi jsou oporou. Kamarádky, na které je spoleh. Novou práci, která mě baví. Smířila jsem se s tím, že jsem v devětadvaceti singl. Že moje aktuální situace vůbec neodpovídá mým náctiletým představám o tom, jak to bude, až mi bude třicet.

Jak tak přemítám, dívám se z okýnka. Na ty mizející hory. Holé stromy. Mraky a slunce, které se za ně schovává. Začíná pršet. A pak… pak se najednou nad těmi kopci a lesy objeví duha. Klene se od hor k horám, přes údolí, z Polska do Čech. Vyrazí mi to dech. Duha. Duha posledního prosince. Beru to jako znamení. Znamení, že bude dobře. Vybaví se mi text známé písničky.

Somewhere over the rainbow
Way up high
And the dreams that you dreamed of
Once in a lullaby

Oh, somewhere over the rainbow
Blue birds fly
And the dreams that you dreamed of
Dreams really do come true

O týden později jedu s kamarády na hory. A z jednoho z těch kamarádů je teď můj Martin.

Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla právě dneska. Možná kvůli tomu bláznivému počasí. Možná proto, že jsem teď narazila na pár holek, které jsou v podobné situaci, jako já tehdy. A zatímco já už svou tehdejší krizi vnímám jako velmi cennou životní zkušenost, ony světlo na konci toho svého tunelu zatím vidí jen hodně, hodně v dálce. A já je chápu. A doufám, že i ony brzy spatří tu jejich duhu…nebo sněhovou vločku…anebo budou třeba kapky pršet na jejich hlavu 😉

 

Bláznivé babky a já

Nevím čím to, ale mívám v pravidelných intervalech období, kdy potkávám, kulantně řečeno, zajímavé lidi. Na jaře jsem měla období „dvořících“ se mužů. Mimo jiné jsem měla takové úlovky jako Inda snažícího se mě líbat v ranním metru, nebo týpka na Grébovce, který trval na tom, že bych měla být jeho tinder date.

Teď na podzim mám zase období bláznivých stařen.

V pondělí v Tescu jsem okukovala pulty se zeleninou, když tu se vedle mě ozvalo: „Já tý krávě rozkopu hlavu, kurvě jedný zasraný.“ Nadávky trousila asi tak pětasemdesátiletá dáma, oděná ve svítivě fialovém kabátu a tygrované hučce. Radši jsem prchla do oddělení mléčných výrobků, protože u těhle lidí jen nikdy neví. Jaké bylo moje zděšení, když se paní asi tak za tři minuty zjevila po mém boku a úslužně se mě ptala, kde by našla oleje. Odkázala jsem ji na zadní část obchodu a pak jsem se obezřetně plížila mezi regály, aby si na mě babka někde nepočíhala zase. Nepočíhala. Předběhla celou frontu u pokladen a buzerovala prodavačku za jakousi údajně špatně namarkovanou položku. Pochopila jsem, že ta rozkopaná hlava hrozila právě jí.

V úterý jsem nastoupila do autobusu, kde to nevoňelo úplně vábně. Prostě zápach bezdomovce, ale bezdomovec nikde. Asi v půli mé cesty přistoupila starší dáma. Nepřisedla mi dařbujána, ale okamžitě nakrčila nos a začla pobíhat po autobuse vykřikujíc hesla „To je strašnej smrad, to se nedá vydržet.“ Když zjistila, že vepředu to smrdí úplně stejně jako vzadu, vydávala ze sebe významné útrpné zvuky. Chudák stařičký pán, který přistoupil s ní, se pořád nejistě otáčel a jsem si jistá, že když vystoupil, tak se určitě očuchal.

Večer jsme pak jeli tramvají s Martinem. Byli jsme tam skoro sami, a tak jsme si sedli dozadu na pětku. Na další stanici do dveří nakráčela postarší tetka a rovnou si to namířila k nám. Měla tašku naditou létaky, které střídavě četla a střídavě se v nich přehrabovala. A když jsme náhodou delší dobu nejeli, vyskočila jak na perkách a divoce gestikulovala směrem k řidiči, pobízejíc ho k jízdě. Překvapivě se na její pokyn vždycky rozjel. Asi se uměla trefovat do zelené.  Anebo prostě věděla, co dělá…

Vrcholné číslo mě však čekalo ve středu. Šest hodin odpoledne, Slovácký expres. Kdo dojíždí, ten ví, jak to vypadá ve vlaku touhle dobou směrem z Prahy na Kolín. Hlava na hlavě. Nastupuju na Libni. V panterovi na čtyřce paní. Asi kolem pětasedmdesátky, v kanárkově žlutém svetru. Už to by mělo ty lidi varovat. No, nevarovalo. Babka rozložená na všech čtyřek sedačkách – tu taška z Albertu, tu klobouček, tu igelit se svačinou. „Dobrý den, máte tu volno?“ „No bodejť“. A nic. Tašky pořád na svým místě. Asi třetí pokušitel po této reakci neodolal a utrousil poznámku, že „samotná paní musí bejt roztažená na čtyřech místech.“ Načež se mu dostalo odpovědi: „Nechte si těch poznámek. Já totiž když nastupovala, tak ten vlak byl úplně prázdnej!“

Myslím, že nás všechny přihlížející napadlo jediné: „No bodejť!“

Proč stojíš, vole aneb standing ovation z maloměstské perspektivy

Jít za kulturou může být někdy značně nekulturní. Džíny na opeře. Pětipalcový svítící displej mobilu v první řadě. Strkanice u vchodu divadla… anebo taky vyslechnuté konverzace v hledišti.

Městské divadlo v Kolíně. Konec Verdiho opery. V sále se tleská. Manželský pár vedle mě, abonenti, na představení jsou každý měsíc. A jako každý měsíc, i dnes, jen co se zvedne opona a herci se začnou uklánět, oba vyskočí ze svých míst a tleskají ve stoje. V celém sále jediní stojící.

Když už se ovace uklidňují, pán za nimi se ozve: „Tak vám teda díky za perfektní děkovačku. Že jsem toho hodně viděl“.

„Jste si moh´stoupnout.“

„A proč bych to dělal?!“

„No abyste viděl, ne?!“

Jo, milí herci, nenechte si věšet bulíky na nos, nenechte si narůst hřebínek, nedměte se při standing ovation pýchou. Ono možná celý ten sál vstal kvůli jednomu naivovi v přední řadě. Protože koukat někomu na záda místo toho, abychom se podívali na vás, jak vypadáte bez divadelní grimasy, je poněkud frustrující. A když už pak díky této lavině stojí půlka sálu, je věcí osobní statečnosti nezvednout se taky.

Krásně hnusně

Je ráno. Probudím se ve svém dětském pokojíčku – včera jsem přijela na návštěvu k našim i s přenocováním. Kouknu z okna. Srdce mi zaplesá. Venku je zataženo, mlha se válí po polích a do toho šera září zlaté listy podzimního sadu.

Jdu si udělat čaj. Vodu musím dát do kastrolu na sporák, varná konvice nefunguje. Na chleba namažu pomazánku z červené řepy a posypu ji nasekanými vlašáky. Pak chvilku hraju (pokouším se hrát) na piano.

Když o hodinku později spěchám v tom mlíku na vlak, napadá mě jediné: „Ježiši, to dneska máme tak krásně hnusně!“

Slasti a strasti jednoho obyčejného říjnového dne

Měl by být podzim, ale kdyby neopadávalo listí ze stromů, sotva bychom to poznali. Slunce pálí, v autobusech vedro k nesnesení, i v triku nám je teplo. Vracím se z polední pauzy. Dneska nejsem v kanceláři, ale vyšetřuji v terénu na jedné spádové střední škole. Cestou do budovy si vyslechnu pár „vtipných“ poznámek od studentů, abych se o pár minut později v duchu smála jejich zděšení, když si všimnou, do kterých dveří vcházím.

Po sedmi vyšetřeních, kdy jsem jela, až na ten oběd, v kuse, už nevím, kde mi hlava stojí. Balím si své věci a raduju se, že možná stihnu dřívější spoj domů. V jedné ruce mám tašku s těžkým počítačem, v druhé kabelku nacpanou k prasknutí všemi těmi diagnostickými nástroji. Na nohou boty na podpatku, o jejichž pohodlnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Dopachtím se na nádraží, ve vlaku obsadím poslední volné místo a představa, že se ještě musím táhnout do toho kopce k mostu, mě děsí.

Ale jak tak sedím ve své sedačce a koukám z okna na ta zlatá pole, třepetající se barevné listy a šípek podél trati, je mi blaženě. Až tak blaženě, že zapomínám na své bolavé nohy a píšu Martinovi, jestli půjdeme večer běhat.

Navečer pak po několika měsících obouvám běžecké boty a opakuji si mantru, že odhodlání je půlka úspěchu a že přece ty cyklovýlety mi taky musely nějakou fyzičku udržet.

Někde u zimáku mám dojem, že asi umřu, ale jak vběhneme na nezpevněnou pěšinu v Borkách, vlívá se do mě nová energie. Koukám na Martina, jak si zlehka hopká přede mnou. Všude kolem nás stromy, které shazují svůj barevný háv. Občas nějaký další běžec. U fotbalového hřiště spousta rodičů a malých fotbalistů, o kousek dál trénují házenkářky. Z tenisových kurtů jsou slyšet dopady míčků.

Když to pak stočíme nazpět k Labi a před námi se otevře nejhezčí výhled na chrám svatého Bartoloměje, jaký v Kolíně je, říkám si, že to moje město je vlastně hrozně fajn. Že i přes všechna má kacířská vyjádření o něm to tu mám ráda.

Před domem už necítím stehna, do třetího poschodí vylezu silou vůle a hrozím se, jestli se druhý dne vůbec hnu. Zároveň však vím, že brzy se musím jít proběhnout zase. Třeba hned zítra.

Předvolební kobliha

Je ráno. Vykračuju si to ulicí Pod Kaštany. Pára jde od úst, ale to já mám ráda. Sluší mi to a vím o tom. Skvělý začátek dne. Přejdu na Hradčanské koleje a usměju se na pána, který vykřikuje heslo: „Mouka místo koblihy“. Úsměv mi oplatí a nádavkem mi přidá půlkilový sáček mouky s volebními slogany.

Vesele pokračuju a scházím do metra. Tam ve vestibulu postávají dva muži s krabicemi koblih. Moc se neusmívají, ale sladkou svačinu zabalenou v sáčku s profláknutým: „Ano bude líp“, mi nakonec taky podají.

Příliš mě netrápí, že v Praze volit nebudu, v Kolíně holt nikdo nic nerozdával. A i kdyby, můj hlas by beztak nedostal ani jeden z pánů, jejichž dary mě měly nalákat. Ale vlastně mi to přišlo pěkně symbolické.

Kobliha, komu by se nelíbila. Stejně jako populistické sliby o tom, jak všechno bude zdarma, jak v období sucha zlevníme vodu, jak Prahu někdo nakopne, jak se budeme mít všichni líp. Šup s ní do pusy, zaplácnout bříško, co na tom, že budu tlustá. Proč si neudělat hezkou chvilku u kafíčka, teď hned, s dietou lze začít vždycky (potom, někdy, nikdy).

A mouka. Ta chce i po mně práci. Jestli z ní chci koblihu, tak musím sama přispět svou námahou. Prostě bez práce nejsou koláče. A nebo si můžu vybrat, že netoužím po koblize, ale po zavářce do polévky. Dává mi zodpovědnost i možnost volby.

Zvažte sami, komu dáte svůj hlas. Jestli těm, kdo vás budou cpát unifikovanými koblihami snad i proti vaší vůli. Nebo někomu, kdo vám dá základ a dál už se, občane, postarej. Můžeš si upéct, co chceš. A jak to bude chutnat, to už záleží na tvé šikovnosti, kreativitě a tvých preferencích.

Btw. Tu koblihu jsem nakonec ani neochutnala. V práci byl totiž dort, bábovka a švestková buchta. On se totiž člověk nakonec i toho sladkého přesytí. 

 

 

Kyselka, nejpůsobivější české lázně

Poslední zářijový den, konec babího léta. Slunce má ještě docela sílu, ale ve stínu už oblékáme čepici a rukavice a při jízdě z kopce nám je pěkná zima. Kus za cedulí Kyselka sesedáme z kol a dohadujeme se, jestli ta Mattoniho vila se opravuje, nebo lešení slouží čistě kvůli bezpečnosti kolemjdoucích. Při stoupání k vodopádům hledíme na kdysi honosné lázeňské domy, nyní bez střech, zašlé a porostlé mechem. Snažíme se hádat, jak to vypadalo asi tehdy a která budova k čemu sloužila.

Kolem vodopádů je šťavnatá zeleň, místy ještě pokrytá jinovatkou, skvěle se tu dýchá. Dole v údolí se klikatí řeka a na protější stráň dopadají sluneční paprsky a ozařují jednu z mála opravených vil.

Neumím se rozhodnout, jestli je to žalostný pohled. Nebo jestli to, jaké to tu je, se mi strašně líbí. Snad je ostuda, jak jsme to nechali zchátrat. Lázně, do kterých jezdil sám Goethe. Zároveň tu však cítím neobyčejnou atmosféru. Atmosféru starých časů. Úplně tu vidím tu dámu s paraplíčkem zaháknutou do svého muže. Ty bryčky naložené lahvemi s minerálkou. Vnímám ten pomalu plynoucí čas. Je to tu, jaké to je. Bez pozlátka. Zhmotnění starého řeckého panta rei. Bylo to tu honosné. Bohaté. Vzkvétající. Teď opuštěné, skoro zapomenuté. Avšak vyleštěná korouhvička na jedné ze střech opět doslova blýská na nové časy.

Jaké budou pro Kyselku? Uvidíme. Já však vím, že ve mně tyto lázně zanechaly velký dojem. Neprodávají tu lázeňské oplatky a na ochutnání minerálního pramene se nestojí fronty jako v sousedních slovutných Karlových Varech. Ale já osobně jsem tu lázeňského ducha 19. století cítila naprosto nejhmotněji ze všech českých lázní, které jsem doposud navštívila.

Lekce pro dojíždějícího psychologa

Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.

Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.

Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.

A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.

Ta knížka se jmenuje Malý princ.

A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“

 

Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.