Anežka – z řeckého hagné – čistá, neposkvrněná. Jinou variantou je Agnes.

Koukáme na sebe už týden ♥️

Naše duhové dítě, které si k nám hledalo cestu trochu krkolomně, ale nakonec ji přece našlo.

Tak ať je nám spolu dobře!

Za devět dní je Štědrý den! Neuvěřitelné! Stromeček už máme ozdobený, dárky zabalené, zbývá mi koupit poslední dva, vánoční pohledy poslané… jenom s tím úklidem nám to hapruje 😀 Respektive vánoční úklid jsem dělala už v listopadu, akorát nám to uklizené a čisté do dnešních dnů nevydrželo. No, co už.

• letos poprvé jsem se rozhodla upéct štolu, tak jsem zvědavá, jaká bude, až se rozhodneme ji ochutnat
• taky chci ještě upéct marokánky a pořád se k tomu nemůžu dokopat
• dokončila jsem šicí projekt “rukávník” a konečně zaobroubila vánoční ubrus. Tak se mohu, až bude chuť a čas, vrhnout do něčeho dalšího
• zimní večery si i nadále krátím čtením – aktuálně mám ve čtečce Šeptuchy, ale pořád nějak nevím, co si o tom myslet…
• a taky sleduju pořad Tlouštíci – intelektuální zábava to úplně není, ale tak musím čerpat inspiraci na to povánoční hubnutí
• po tisíci letech jsem zase otevřela Netflix a našla si německý film – Isi a Ossi – a je to taková lehká oddychovka, fajn k procvičení němčiny
• na bytě nám pokračuje zedník, máme sundané ty radiátory, které chceme vyměnit, pomalu postupuje repase dveří a dolaďujeme plán kuchyně.
• a místo vánočních večírků mám s kamarádkami vánoční online hovory a pevně doufám, že příští rok už se vrátíme konečně k normálu. Kéž by!

Hezké předvánoční dny!

Měla jsem to velké štěstí, že jsem až doteď měla všechny čtyři prarodiče. Ve 33 letech si užívá tenhle luxus málokdo. V pondělí, 1.11.2021, mi ale umřela moje babička Marta.  Několik dlouhých let zápasila s alzheimerem (a my tím pádem často s ní), a tak už člověk občas nevěděl, co je babička a co je její nemoc. Posledních pár měsíců navíc už nemohla být doma – a když jsem ji viděla před prázdninami v léčebně, věděla jsem, že to je asi naposled.

Moje babička neměla jednoduchou povahu a bůhví, čím to bylo. Tím, že velkou část dětství strávila po nemocnicích? Že nejútlejší dětství prožila ve válce a protože asi byla citlivější, až do dospělosti si z toho nesla děsy? Vrozenými povahovými rysy? Že si možná její temperament nesedl s temperamentem její matky?

Umím si představit, že život s ní nemusel být vždy pohodový (a dokonce si myslím, že ani pro ni samotnou ne). A taky vím, že chtě nechtě jsem po ní leccos zdědila nejen vzhledem ale i povahou (ach, kéž bych si nepamatovala co mi kdo kdy řekl a jak se u toho tvářil ještě dvacet let poté!). Myslím, že jsem jí lecčím lezla na nervy  – bojkotovala jsem růžové oblečky, které by mi byla bývala ráda šila. Nesdílela jsem její pečlivost a v něčem až přehnanou posedlost hygienou a na její proslovy jsem tak schválně provokativně odpovídala, že mě se tohle téma netýká, protože já budu mít služku. Což ji teda vždycky zaručeně rozčílilo. Stejně jako to, když jsem ji opravovala, že se neříká “žlička” ale “lžička”. A taky jsem byla asi jediná z rodiny, kdo jí uměl (aspoň trochu) odporovat.

Ale jinak, jinak to byla prostě babička. Hrála s námi do úmoru Člověče, nezlob se. Starala se o nás, když jsme byli nemocní. Když jsem u nich problila večer i noc až takovým způsobem, že o půlnoci přispěchala dětská doktorka, krmila mě pak po lžičkách černým čajem a co chvíli ke mně vstávala. Vyvářela nám, co jsme si poručili. Taky nám pekla k narozeninám výborný ananasový dort. Ušila mi spoustu krásných věcí na panenky. A občas něco na mě – dodneška si pamatuju, jak jsem měla ráda, když mi brala míry, špendlila na mě látku a občas se mě u toho tak letmo dotkla. Balila hory věcí na chatu, abychom se tam měli jako v bavlnce, z čehož jsme mívali děsnou bžundu a v dospívání oči v sloup. A když se usmála, tak byla prostě krásná.

Možná, že babička neuměla vyjadřovat svoje city vřelým objetím a spoustou něžných slov. Ale rozhodně se snažila nám vnoučatům dávat svoji lásku najevo svou péčí o nás – vařením, pečením, sladkostmi, podstrkováním peněz, hleděním na to, abychom „měli dostatek“.

Takže, moje milá babi, ať je Ti na onom světě dobře. Ať jsi tam konečně šťastná, spokojená, ať tam nalezneš svůj klid. Já na Tebe budu často vzpomínat a tajně doufat, že ten tvůj úsměv, že ten jsem taky trochu zdědila 🙂

Je tu říjen! Podzim v plném proudu! Pomalu se barví listí, ráno vstávám téměř do tmy, začal čas čajů typu rooibos a šípkového nebo lípy… vytáhla jsem teplejší šály na ranní cesty na vlak a koupila si novou zimní bundu. A ráno si užívám pohled na válející se mlhu na Labi.

• o minulém víkendu jsme byli zase trochu kulturní a k našemu měsíčnímu výročí sňatku jsme se vrátili zpět na místo činu – v evangelickém kostele ve Velimi totiž byl varhanní koncert našeho svatebního varhaníka. Tento víkend jsme byli pro změnu v Klánovicích na oslavě švagrové.
• pomaloučku, polehoučku začínám odlehčovat náš byt od nepotřebných věcí – vyházela jsem bordel z polic v koupelně, zbavila se různých „pokladů“ ve špajzu a chystám se na další krámy. Taková malá předpříprava před budoucím stěhováním.
• sklízíme víno na naší nové zahrádce. A já tamtéž i nadále sklízím krásně voňavé růže
• rekonstrukce našeho nového bytu je v plném proudu – bourá se, elektrikáři vytahují dráty, instalatér a parketář se byl podívat, zítra přijde zedník a obkladač…
• nějak nevím co číst… Martinovi jsem půjčila v knihovně Grandhotel Evropa, ale pro sebe jsem si nedokázala vybrat – máte nějaký tip na lehkou, ale ne úplně blbou knížku?

Hezký podzim 🙂