Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.