Lekce pro dojíždějícího psychologa

Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.

Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.

Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.

A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.

Ta knížka se jmenuje Malý princ.

A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“

 

Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.

 

 

Snadný recept jak vykouzlit nezapomenutelné hygge odpoledne

Prší. Konečně prší! Obloha je zamračená, poslední srpnový den, aspoň to těm dětem bude méně líto, že prázdniny již končí. Martin odjel už brzy ráno na Moravu a protože je pátek, končila jsem v práci brzy a stihla také navštívit své prarodiče.

Cestou domů mě pak přepadla šíleně silná touha po tom udělat si leháro, klídek, relax nebo hygge odpoledne, jak kdo chcete. Užít si ten pošmourný den. To, že budu chvíli sama, že nic nemusím.

Po příchodu domů jsem se převlékla do dlouhého trika a legín a v rychlosti pouklízela, ať mě při tom mém odpočívání netíží špatné svědomí. V životě jsem si snad tak natěšeně nedávala vařit vodu na čaj a kafe, nikdy jsem snad ještě s takovou radostí nezapalovala svíčku. Když jsem si pak horké nápoje odnášela na podnosu do obýváku, když jsem si sedla do křesla a hodila nohy nahoru, když jsem otevřela časopis… cítila jsem se TAK v klidu, jako dlouho ne. Bez výčitek, že musím jít vyprat/uklidit/udělat něco do práce. Bez pocitu, že jsem asociál, když mám volné odpoledne a nedomluvila jsem si na něj sraz s žádnou kamarádkou. Bez nutkání vzít mobil a sjíždět blbosti na internetu. Prostě já, časák a teplý čaj. Bubnování kapek do okenního parapetu. Mihotající plamen svíčky. Pokoj, na který pomalu dopadá šero.

I teď, týden po mé odpočinkové hodince, mi vzpomínka na ni vykouzlí úsměv na rtech. Přitom to bylo tak prosté, obyčejné…Čím to? Jak to udělat příště, aby to nebyla hodinka zevlingu, ale hodinka úžasné relaxace? Kouzlo bylo nejspíš v tom, že:

  • věděla jsem dopředu, že toto odpoledne budu mít volné a neměnila jsem plány na poslední chvíli
  • netížila mě žádná nevyřízená povinnost
  • vytvořila jsem si prostředí a řekla jsem si, že dělat si to hezký i jen sama pro sebe, má smysl
  • těšila jsem se – v rámci těšení jsem si koupila svíčku (žádnou jsem předtím doma neměla), došla si pro penny magazín, ať mám přitom relaxu čím listovat
  • tu chvilku jsem si vědomě užívala – uvědomovala jsem si, jak se mám dobře, vědomě jsem naladila své smysly – vychutnávala jsem si příchuť čaje, kochala se roztomilým hrníčkem a radovala se z příjemné vůně svíčky
  • jsem prostě spokojená a vím o tom (a zároveň moc dobře taky vím, že to není samozřejmost a tak se snažím užívat si tohle spokojené období seč můžu)

 

 

Léto u Jizery

Pálí slunce. Je všední den, ale tady v horské vesnici je i pracovní den takový příjemně líný. Obléknu plavky, do tašky hodím ručník a deku a vyrážím k Jizeře.

Na břehu je několik dalších otužilců, kteří mají stejný záměr jako já. Avšak v řece je pouze starý labrador, kterému se tedy plavat už příliš nechce. Shodím sukni, zuju sandále a opatrně chodidly testuju teplotu vody. Je teplejší než Safírový potok, což mi dodá odvahy.

Jakmile však postoupím trochu hlouběji, ledové jehličky mě pořádně bodají do lýtek a stehen. Ale přece to nevzdám. Odpočítám raz dva tři… a pak ještě jednou a potopím se. Tady se sinic vážně bát nemusím, v téhle ledárně by nepřežily ani pět vteřin. Vynořím se, pak se ještě jednou potopím. Úkol beru za splněný a spěchám ke břehu. Honem mi podej ručník, Martine.

Otřu se a šplhám na veliký balvan uprostřed koryta. Je příjemně vyhřátý, a tak si na něj lehnu, špičky prstů šplouchám ve vodě a rozhlížím se po okolí. Lesy, kopce, Jizera. Můj Martin vedle mě. Slunce a svěží vánek.

Že by takhle vypadalo štěstí? 🙂

Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.