Středník 24.

Práchovna

Oficiálně máme jaro, ale zima se pořád ještě nevzdala…My se už aspoň těšíme na posun času, že nebudeme kvůli pejskovi nastavovat budík na 5.30 ale na 6.30 – jako je to tedy spíš placebo, ale i to se počítá. Se Siriuskem je vůbec legrace – obzvlášť když jsme provedli pokus nastříkat ho sprejem proti blechám. Vypadal pak, jako by ho posedl ďábel a poté, co rozoral tři záhony a téměř zlomil mladou třešeň, jen aby se toho smradu zbavil, skončil doma ve sprše. Dělali jsme si trochu starost, jestli z toho nebude mít trauma, ale opak je pravdou – nemůžeme ho od těch dob málem dostat z koupelny, protože si pokaždé položí hlavu na okraj vany a zamilovaně hledí na sprchu…

  • přečetla jsem další knížku, tentokráte Já jsem hlad od Petry Dvořákové. Je to zajímavý a autentický vhled do pocitů ženy s anorexií, ale zároveň mi to i tak nějak lezlo na nervy…
  • objednala jsem si knížku Zahrada do vázy a těším se, až mi přijde
  • nadále experimentuju s vařením podle Hany Zemanové a pořád mě to baví – trochu si to tedy upravuji k obrazu svému, ale třeba “fazolový buřtguláš” bez buřtů byl moc dobrý, stejně tak “rizoto” z bulguru ochucené sojovkou, umeoctem a medem. Zní to prazvláštně, ale chutná to dobře. Některé její recepty naleznete třeba tady nebo tady.
  • podala jsem daňové přiznání! Po odevzdání všech lejster na finančáku mi pravidelně padá kámen ze srdce. Teď ještě dojít s papíry i na zdravotní pojišťovnu a zase bude na rok pokoj.

Hezké jarní dny! A pokud i vy musíte z nějakých důvodů vstávat hodně časně ráno, určitě jste si všimli, jak brzy už je vidět a jak zpívají ptáci. Mně tak každé ráno v hlavě pravidelně zní Cat Stevens a jeho Morning has broken… 

Morning has broken like the first morning
Blackbird has spoken like the first bird
Praise for the singing, praise for the morning
Praise for them springing fresh from the world
Sweet the rains new fall, sunlit from Heaven
Like the first dewfall on the first grass
Praise for the sweetness of the wet garden
Sprung in completeness where His feet pass
Mine is the sunlight, mine is the morning
Born of the one light, Eden saw play
Praise with elation, praise every morning
God’s recreation of the new day

 

Středník 23.

Je tu půlka března… loni touto dobou se už jaro hlásilo o slovo o stošest, letos si zatím dává na čas. A přitom letos se na takové to příjemné jarní počasí tak strašně moc těšíme!

Máme za sebou první lovecký úspěch našeho Siriuska- vyčmuchanou a vyhrabanou myší mršinu. Trénujeme chůzi na krátkém i dlouhém vodítku, ale už se těšíme, až bude možnost účastnit se pořádného výcviku, kde načerpáme tipy, jak přesně na to. Po večerech se bavíme jeho spacími pózami, ňafáním ze snů a vzhledem k tomu, že náš pejsek při spánku nedovírá oči, můžeme zblízka pozorovat i co se děje pod víčky v REM fázi (rapid eye movements) – je to fakt legrace.

S Martinem jsme oslavili výročí – tři roky spolu! Letí to strašně a zároveň máme pocit, že se neznáme tři, ale aspoň deset let.

  • k výročí jsem nám upekla bezlepkový krtkův dort a byl moc dobrý
  • přečetla jsem dříve zmíněnou knížku Kdo ví, kde budu zítra a jsou v ní zajímavé postřehy o dění ve světě. Teď mám rozečteno Měli jsme štěstí a zatím to vypadá jako dobrá volba, byť ne úplně veselá.
  • začínají mi vylézat rostlinky rajčat a cuket
  • vytáhla jsem velikonoční dekorace
  • užívám si ranní procházky s pejskem kolem Práchovny – a divím se, že jsem tohle zálabské zákoutí pořádně neprozkoumala už dřív. Teprve teď jsem zjistila, že se domečkům kolem říkalo Zálabský Betlém a je fakt, že takhle po ránu je to tam opravdu milé. I když z Betlému zbylo už jen torzo a dominantou se staly paneláky zvané Zálabský Manhattan…

Krásný den sv. Patrika!

 

Středník 22.

Březen, do lockdownu vlezem. Duben, ještě tam budem… v této době už nic jiného než černý humor asi nezbývá. Ale zůstaňme pozitivní (a covid negativní)! Je tu březen a s ním spousta novinek! Narodila se nám neteřinka a přivezli jsme si domů pejska… Což je také důvod, proč tu minulý týden nepřistál žádný článek – sžívali jsme se s naším Siriusem Blackem, což znamenalo neustálé lítání ven na loužičku, seznamování se s jinými pejsky i lidmi (ano, už známe celý barák…), a tak nebylo moc času na nic jiného. Navíc moji studenti už mají všeho dost po krk, a tak konzultuju a konzultuju a konzultuju…

  • pokud už vám ze všeho docházejí síly, zkuste se podívat na stránky projektu Nevypusť duši. Jsou tam jednoduché rady a tipy, jak se udržovat v psychické pohodě, doporučuji sekci infografiky a blog.
  • jestli už jste úplně hotoví ze všech online konferencí a divíte se, proč meetingy tváří v tvář snášíte dobře, ale Zoom nebo Teams už nemůžete ani cítit, přečtěte si tento článek (české shrnutí zde). Pochopíte, čím to může být a jak z toho ven.
  • i nadále experimentuju se zdravým vařením podle Bioabecedáře a Biokuchařky. A tak jsme měli cizrnu na paprice, špaldové muffiny a chystám se na fazolové pirohy. Ale žádný strach, ortorexií netrpím, prokládám to i řízky a čokoládou 😀
  • Zasela jsem semínka rajčat a cuket a čekám, co z toho vzejde. Ještě mě čeká zasít dýni a přímo na záhonek bych chtěla dát hrášek.
  • Sice teď čtu hlavně knihy o výchově psa, ale až mě to přestane bavit, mám v zásobě hned několik dalších titulů, které si chci přečíst:
    • Kdo ví, kde budu zítra – rozhovor se zpravodajem Tomášem Etzlerem, zatím mám přečtěných jen pár stran
    • Ária – příběh z Íránu z časů revoluce
  • připomněla jsem si, co mi dělalo radost minulý březen i jak jsme se protančili březnem 2019 (ach, kde jsou ty časy!)

Krásný začátek jara!

Středník 21.

Kořenov

Máme tu poslední únorový týden! Na horách ještě panuje zima, ale tady v Polabí už se o slovo hlásí jaro. Strávili jsme čtyři dny v Jizerkách – dva dny jsme běžkovali, o víkendu jsme ale stopu přenechali “pražákům”, ať si tu mačkanici užijí bez nás, a sami vyrazili na pěší výlet. Bylo krásně!

  • v sobotu se pojedeme podívat na pejska. Sami jsme zvědaví, jestli si ho rovnou odvezeme nebo ne 😀
  • splnil se mi dětský sen! Pokud Martin dovolí, budeme mít doma peoplemetr! Někdy ke konci roku jsem odpovídala na telefonický průzkum ohledně sledování TV a tento týden mi volal pán, že jsme byli vyhodnoceni jako “vzácná domácnost” (rozuměj “taková, co kromě sportu televizi nezapne”) a že bychom se jim hodili do vzorku. Wow!
  • v návaznosti na svou bezlepkovou dietu jsem si jako dárek k narozeninám koupila Bioabecedář – takovou encyklopedii zdravého vaření, řekněme, a tak ted‘ experimentuju – Martin se zatím ani moc nevzpouzí. Knížku jsem měla už kdysi půjčenou z knihovny a líbila se mi. I když název zní dost bioteroristicky, tak je v ní spousta zajímavých informací, není dogmatická a uvedené recepty jsou rychlé a zatím nám chutnaly (tedy až na ty pohankové karbanátky, které vyžadovaly lámanku a já použila neznalá věci kroupy – a ne, z toho placičku opravdu nevytvarujete).
  • ve spoustě receptů v Bioabecedáři je jako ingredience uveden umeocet. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale světe div se, mají ho u nás v Gruntu. A tak jsem ho koupila a je to opravdu zajímavá věc!
  • taky jsem přečetla svou první knihu na čtečce! Kolínská knihovna totiž spoustu knížek, které mě zajímají, nemá fyzicky, ale jen elektronicky. A jako ano, je to o dost lepší než číst to třeba na tabletu, ale teda kniha je kniha, čtečka mi holt trochu z toho pravého čtenářského zážitku ubírá. Jednalo se o Důvěrnosti od Domenica Starnoniho – po jeho Tkaničkách to bylo ale trochu zklamání
  • Dál se chystám na několik dalších e-knih. Jsou to Vzdělaná, Měli jsme štěstí a možná i Kde zpívají raci a Šikmý kostel 2.  Četl jste někdo? Stojí to za to?
  • Těším se na Květiny do vázy od Anity Blahušové, která již brzy vyjde ve Smartpressu!
  • zase jsem zasedla k šicímu stroji a ušila si pouzdro na nůžky (desetiminutový projekt a psychohygiena skvělá)
  • A chystám se koupit si nové brýle, ale vůbec teda netuším, jak se to v éře roušek a respirátorů dělá 😀

Krásný zbytek února!

Měsíc bez lepku

Experiment s názvem “jeden měsíc na bezlepkové dietě” mi právě skončil, a tak je čas bilancovat, co mi taková bezlepková dieta přinesla nebo nepřinesla. Na začátek je asi dobré říct, proč jsem do toho vůbec šla. Důvodů bylo několik:

  • zdravotní – mám za sebou dva roky, které po zdravotní stránce stály za houby. Rok 2019 se nesl v duchu opakovaných angín, poprvé v životě jsem měla i zánět močáku. V roce 2020 sice přestaly angíny (asi díky rouškám a tomu, že jsem tolik nechodila do dětských kolektivů), ale obtíže se přenesly zase jinam. Do toho několik let bojuju někdy více, někdy méně úspěšně se seboreou (suchá kůže na hranici vlasů, v obočí…), na kterou mi na kožním dají maximálně tak kortikoidy, které nic neřeší a víc mi k tomu neřeknou. Taky od dětství trpím na časté bolesti hlavy. A mám hodně rychlé spalování. Takže teoreticky vzato, nějaký problém s lepkem by být mohl. Celiakie se mi z krve nepotvrdila, a tak jsem se s paní doktorkou dohodla, že zkusím eliminační dietu a uvidíme.
  • experimentální – nikdy jsem žádnou dietu nedržela, a tak jsem to brala i tak, že zjistím, co mohou lidé s nejrůznějšími stravovacími omezeními zažívat (prostě psycholog, že jo…).Taky mě zajímalo, jestli se bez lepku žije opravdu blbě, nebo se to dá. Byla jsem i zvědavá, jak všechny ty bezlepkové věci budou chutnat.
  • detoxikační” – to dávám do uvozovek. Spíš mě štvalo, že moje strava opravdu dost stojí na pečivu, a tak jsem si říkala, že bezlepková dieta mě aspoň trochu donutí se zamyslet nad tím, co jím. V minulosti už jsem měla období, kdy jsem skoro nejedla pečivo a naopak jedla různé kaše, pseudoobiloviny, luštěniny a bezlepek měl být takové “nakopnutí” zpět ke zdravějšímu stravování
Jak to probíhalo:

Jednoho krásného dne jsem si řekla, že je den “D”. Dopoledne jsem ještě měla housku, ale k večeři už bylo jídlo bez lepku a to mě nastartovalo. Rozhodla jsem se, že si nebudu kupovat žádné extra náhražky typu samokypřících směsí na pečení, bezlepkový chleba, který má připomínat ten normální apod. Kdybych byla celiak, tak bych k těmto věcem asi časem dospěla, ale takhle jsem si řekla, že mi jde zejména o zdravější stravu, a to chleba o padesáti ingrediencích asi nebude.

Nakoupila jsem tak hlavně různé druhy přirozeně bezlepkových mouk (pohanková, kukuřičná, rýžová), bezlepkové těstoviny (z červené čočky, z kukuřičné mouky), pohanku, jáhly a snídaňové bezlepkové kaše od Nominalu. Objevila jsem bezlepkový chleba v Rossmannu, který mě neurážel složením, a taky rýžové chlebíčky (ty tedy zrovna moc zdravé nejsou, no) a skvělé bezlepkové sušenky z Biopekárny Zemanka.

Prolistovala jsem kuchařky, které mám doma, hlavně abych získala inspiraci na sladké pečení.Celkově bych řekla, že uvařit bezlepkové hlavní jídlo není vůbec žádný problém, obtíže nastávají u pečení a rychlých svačin (snídaní, večeří…).

Martin s mojí dietou problém neměl, ale i když zpočátku tvrdil, že ji bude držet se mnou, nakonec se on stravoval úplně normálně (ke snídani chleba, k večeři naan, řízky od maminky), jenom hlavní jídla byla v mé režii. Mně to tedy nevadilo, upřímně živit dva bezlepkáře by vyšlo o dost dráž… Kde jsem narážela, to bylo u příbuzných – tatínek si ani jednou neodpustil poznámku, děda mi chtěl mermomocí dát játra, že v tom nic není a až na cílenou otázku přiznal, že zahušťoval moukou. Svým způsobem jsem měla štěstí na současnou situaci, protože nelze chodit do restaurací, a tak člověk nemusí pořád vysvětlovat, co a proč nejí. Horší by to bylo třeba ve školní jídelně, kde je tak jedno bezlepkové jídlo za měsíc… (protože se vše zahušťuje moukou, včetně polévek – a když už je vývar, tak se do něj dají nudle, že…).

Za celou dobu jsem zhřešila dvakrát, a to až v samém závěru. Jednou jsem si dala asi tak dvě sousta celozrnného rohlíku a podruhé přede mě naši na mé narozeninové oslavě postavili chlebíčky a mě ale vůbec nedošlo, že je vlastně nejím. Došlo mi to až doma 😀 Jinak se žádný “absťák” nekonal, spíš jsem zjistila, že pokud si člověk jídlo připravuje sám, má spoustu možností, jak lepkové věci nahradit.

A jaký to mělo efekt?

Prvních čtrnáct dní jsem se skutečně cítila lépe. Měla jsem pocit takové vnitřní lehkosti, čistší mysli, vypadalo to, že se zklidnila i střeva. Taky se zdálo, že se mi pomalinku lepší kožní problémy. Pak ale přišel zlom. Třetí týden mě začal tlačit žaludek, bylo mi hodně těžko, zároveň jsem opět začala mít často hlad, běhání na záchod se vrátilo. Čtvrtý týden se nesl v podobném duchu. Jediné, co bylo celou dobu lepší, byla pleť. Dneska, tři dny po navrácení lepku do stravy, mě sice už nebolí žaludek, ale suchá kůže v obočí je zpátky… (tady je však otázka, zda za to může lepek – anebo spíš cukr vzhledem k mým narozeninám, Valentýnu a sladkostem s tím spojených).

Co si z toho odnesu:

Bez lepku se žít dá. Zároveň jsem si ale uvědomila, že celiaci buď musí být hodně bohatí (třeba malý chleba stojí 70-100 Kč…),nebo musí obětovat hodně svého času vaření a pečení. A být obezřetní,  co jim kdo v dobré víře podstrčí.

Rozhodně chci i nadále přísun lepku omezit. Můj bolavý žaludek spíš než s tím, že jsem nejedla lepek, souvisel asi s nevyváženou stravou. Prvních 14 dní jsem byla nadšená, zkoušela všechny možné recepty, ale pak jsem zajela do vyšlapaných kolejí a na bezlepku se vám snáz stane, že vám něco vaše zažívání rozhodí nebo že vám může chybět nějaký vitamín. U mě mohla být i příčina ve větší konzumaci cukru, jak jsem psala výše, nebo mléka, protože jsem jedla víc kaší.

Zároveň by mi ale přišlo škoda už navždy vyřadit třeba ovesné vločky, špaldu, žitný kváskový chleba, když k tomu nemám jasnou zdravotní indikaci.

Bezlepková dieta pro běžného člověka určitě není samospásná. Omezení lepku ale neuškodí asi nikomu. Mně se totiž v poslední době stávalo, že jsem měla pečivo ke snídani, svačině, večeři a k obědu knedlík nebo těstoviny. A to má k pestré stravě opravdu daleko. Do příštích dní si tedy kladu za cíl nepolevit v kreativitě při přípravě jídla, vědomě snižovat konzumaci pšenice a upřednostňovat kvalitu nad kvantitou zejména u masných a mléčných výrobků.

Středník 20.

Labe

Přijel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr… sněhová kalamita mě celkem baví, asi i proto, že nemusím nikam moc cestovat. Protože cestování, to je teď opravdu velká zábava… při včerejším návratu z Prahy měl vlak 50 minut sekeru a v Pečkách jsme, kvůli zamrzlé vyhýbce přestupovali do vlaku jiného,  kde se netopilo a celkové zpoždění tedy přes hodinu. Klouzání přes zasněženou lávku přes Labe také bylo k popukání. Ovšem i přes tuhle legraci se musím přiznat, že jsem si už koupila první petrklíč.

Jinak mě tento týden potěšilo:

  • měli jsme online slezinu s kamarádkami/bývalými kolegyněmi a bylo to fajn
  • docela hezky se mi rozbíhá nová práce
  • konečně se mi podařilo vydupat si dopravní zrcadlo u výjezdu z naší ulice – tedy, prý ho instalují až to „klimatické podmínky dovolí“, tak uvidíme
  • spotřebovali jsme poslední námi vypěstovanou dýni! Už nevím, kolik jsme jich měli dohromady, pár jsme jich darovali do Zlína, asi dvě jsem musela vyhodit, ale i kdyby nám jich nakonec zbylo jenom nějakých šest nebo sedm, tak to tak akorát stačilo. I tak mám dojem, že jsem měli něco s dýní pomalu každý (no, možná každý druhý) týden. Letos budeme muset dát větší pozor na nákup semínek – abychom neměli jen hokkaidó, ale i máslovou. Jestli máte kousek pozemku, zkuste si ji vysadit taky, poměr práce/výnosnost je opravdu výhodný.
  • Martinovi konečně přišly „boty ze Zlína“, rozuměj Vasky. Jsem zvědavá, jak bude spokojený, jestli mě to inspiruje k nákupu českých botek i pro mě
  • ještě v pět večer je světlo!

Středník 19.

Je tu únor! Narozeninový měsíc – jsme v rodině hned tři vodnáři a doufám, že k nám přibude další (jako rybu bereme případně taky, ale vodnář je prostě vodnář…). Počasí je bláznivé, ale aspoň je ta letošní zima bohatá na srážky – že by to bylo vážně tím, že nelétají letadla? 🙂

  • jsem v půlce svého bezlepkového experimentu – a teda nestrádám… dneska k obědu kachýnka s knedlíkem a zelím, v týdnu vafle, v troubě se mi dělá buchta… kdybyste měl někdo podobné nápady jako já, tak doporučuju výrobky od českého Nominalu – jejich kaše jím už spoustu let, směs na bramborové knedlíky se také osvědčila a navíc se snaží mít ty věci bez zbytečných srágorovin. Taky mi chutná chleba od Enerbio z Rossmannu, připomíná mi německý pumpernickel a taky tam necpou všechna možná éčka apod. A naprostou nezbytností je pohanková mouka od Šmajstrly.
  • konečně jsem se viděla po stopadesáti letech s mojí milou kamarádkou – venku, samozřejmě, ale my to tak máme i bez covidu, že spolu nejraději chodíme na procházky
  • zjistila jsem, že u Labe máme takovou minioboru, odkud je i úvodní fotka
  • byli jsem zase venčit Rexíka – byla to asi třetí vycházka v poměrně krátkém časovém intervalu a hle, už zase ví, co to znamená “sedni” a “k noze” !
  • a na naší bytovkové předzahrádce už mi začínají vykukovat narcisky, hyacint i petrklíče
  • přečetla jsem knížku Mlýn

Tak hezký únor!

 

Středník 17.

Tento týden byl nabitý – strávili jsme čtyři dny na horách; dokončila jsem dlouho odkládanou online přednášku; dostala jsem klíče od nové práce a poznala už všechny klíčové osoby školy – pana ředitele, pana ajťáka, paní hospodářku, paní vedoucí jídelny a paní vrátnou. Snad už jen pan školník schází 🙂 Mám za sebou poslední plnohodnotný den ve staré práci… až mi z toho všeho jde hlava kolem.

  • v práci jsem na rozloučenou dostala knížku Chlapec, krtko, líška a koň – připomíná mi stylem Malého prince a myslím, že se dá kdykoliv otevřít na kterékoliv stránce, aby vás povzbudila a potěšila. A slovenština mě tedy vůbec při čtení nerušila.
  • zahájila jsem bezlepkovou dietu – je to takový měsíční experiment posvěcený mou lékařkou a sama jsem zvědavá, co to se mnou udělá. Zatím tedy to, že mám pořád hlad 😀 Ale aspoň jsem po dlouhé době připravila bretaňské pohankové galetky, které mohu vřele doporučit
  • a těším se na únor – že si zase najedu na pravidelný režim; že už začne být ve vzduchu cítit jaro; že bude víc světla; a kdyby to nebyly už Kristovy léta, tak snad i na to, že budu mít narozeniny 🙂

Středník 16.

Tak už máme polovinu ledna a mě čeká poslední týden ve staré práci… na jednu stranu se těším, že už se nebudu muset hrkat až na Zahradní město, na druhou stranu se mi určitě bude po mých milých kolegyních stýskat.

Raduju se, že máme konečně zimu i tady v nížině. Sněhu sice nejsou závěje, ale po předchozích bezsněhových letech jsem ráda i za to málo. A taky jsem ráda, že je mráz. Mám takové počasí o dost radši než pět nad nulou a déšť.

  • O víkendu jsem sčítala ptactvo… vybrala jsem si špatný čas, a tak jsem sečetla celou jednu hrdličku (přitom po ránu to u nás zpravidla žije víc – pravidelně z postele pozoruju, jak si na naší bříze hopkají sýkorky, straky a občas i nějaký ten vrabec). Pokud by vás zajímalo, jací ptáčci se vyskytují ve vašem okolí, můžete se podívat zde
  • Taky jsme se konečně byli projít u nás na Vinici. Nikdy jsem tam nebyla a přitom tam je docela hezký výhled do krajiny.
  • V novém čísle ČD pro vás se tentokrát cestuje po okolí Kolína. Nás to určitě inspirovalo k výletu k polepskému vodopádu, až bude hezké počasí.
  • S Martinem si večery krátíme sledováním relace Nové bývanie na Jojce. Nejen, že nás tak trochu škodolibě těší, že na Slovensku je situace na realitním trhu stejně špatná jako u nás, ale já začínám premýšlať po slovensky…
  • A poprvé jsem zkoušela vařit v pomalém hrnci, který jsme dostali k Vánocům. Šla jsem na jistotu, udělala jsem vývar – a byl dobrý. Tak musím vymyslet, co dalšího by se v něm hodilo připravit. Uvidíme.

Krásný zasněžený týden i vám!

Středník 15.

Jsou tu Tři králové… A na tři krále, o krok dále! Nejen co se týče denního světla, ale tak celkově. Na Tři krále se vždycky těším. Protože právě tenhle den je pro mě takovým novým začátkem, víc než Nový rok. Je to den, kdy odstrojuju stromeček, dávám pryč všechny vánoční dekorace a tím se tak symbolicky zbavuju toho starého roku. A těším se na výzvy a možnosti, které přinese rok nový. A že jich letos bude!

  • Čeká mě změna práce. Tu stávající mám moc ráda, hlavně kvůli kolektivu, ale skoro čtyři roky opravdu dlouhého dojíždění už stačily. Nezbavím se ho sice úplně, ale dost si ho zkrátím. Takže jsem zvědavá a držte mi palce, ať jsem na novém pracovišti spokojená.
  • Zvažujeme koupi pejska. I když se zdá, že covid trochu omezuje i v tomto směru, snad se nám nakonec zadaří. Byla by to sice starost, ale taky velká radost.
  • V únoru se nám má narodit neteř nebo synovec. Roli tetičky sice už trénuju na synovcích ve Zlíně, ale ty jsem poznala až jako „velké kluky“. Takže tetička miminka bude premiéra 🙂
  • Z mého tatínka se stane důchodce… (zní to teda hrozně, co? :D) To abychom už opravdu koupili ten dům a trochu ho zaměstnali 😀
  • A to nejlepší nakonec – budu se vdávat 🙂

P.S. Vidíte na té úvodní fotce to blankytně modré srdíčko na obloze? Věřím, že to je dobré znamení do toho nového roku!