Krásně hnusně

Je ráno. Probudím se ve svém dětském pokojíčku – včera jsem přijela na návštěvu k našim i s přenocováním. Kouknu z okna. Srdce mi zaplesá. Venku je zataženo, mlha se válí po polích a do toho šera září zlaté listy podzimního sadu.

Jdu si udělat čaj. Vodu musím dát do kastrolu na sporák, varná konvice nefunguje. Na chleba namažu pomazánku z červené řepy a posypu ji nasekanými vlašáky. Pak chvilku hraju (pokouším se hrát) na piano.

Když o hodinku později spěchám v tom mlíku na vlak, napadá mě jediné: „Ježiši, to dneska máme tak krásně hnusně!“

Slasti a strasti jednoho obyčejného říjnového dne

Měl by být podzim, ale kdyby neopadávalo listí ze stromů, sotva bychom to poznali. Slunce pálí, v autobusech vedro k nesnesení, i v triku nám je teplo. Vracím se z polední pauzy. Dneska nejsem v kanceláři, ale vyšetřuji v terénu na jedné spádové střední škole. Cestou do budovy si vyslechnu pár „vtipných“ poznámek od studentů, abych se o pár minut později v duchu smála jejich zděšení, když si všimnou, do kterých dveří vcházím.

Po sedmi vyšetřeních, kdy jsem jela, až na ten oběd, v kuse, už nevím, kde mi hlava stojí. Balím si své věci a raduju se, že možná stihnu dřívější spoj domů. V jedné ruce mám tašku s těžkým počítačem, v druhé kabelku nacpanou k prasknutí všemi těmi diagnostickými nástroji. Na nohou boty na podpatku, o jejichž pohodlnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Dopachtím se na nádraží, ve vlaku obsadím poslední volné místo a představa, že se ještě musím táhnout do toho kopce k mostu, mě děsí.

Ale jak tak sedím ve své sedačce a koukám z okna na ta zlatá pole, třepetající se barevné listy a šípek podél trati, je mi blaženě. Až tak blaženě, že zapomínám na své bolavé nohy a píšu Martinovi, jestli půjdeme večer běhat.

Navečer pak po několika měsících obouvám běžecké boty a opakuji si mantru, že odhodlání je půlka úspěchu a že přece ty cyklovýlety mi taky musely nějakou fyzičku udržet.

Někde u zimáku mám dojem, že asi umřu, ale jak vběhneme na nezpevněnou pěšinu v Borkách, vlívá se do mě nová energie. Koukám na Martina, jak si zlehka hopká přede mnou. Všude kolem nás stromy, které shazují svůj barevný háv. Občas nějaký další běžec. U fotbalového hřiště spousta rodičů a malých fotbalistů, o kousek dál trénují házenkářky. Z tenisových kurtů jsou slyšet dopady míčků.

Když to pak stočíme nazpět k Labi a před námi se otevře nejhezčí výhled na chrám svatého Bartoloměje, jaký v Kolíně je, říkám si, že to moje město je vlastně hrozně fajn. Že i přes všechna má kacířská vyjádření o něm to tu mám ráda.

Před domem už necítím stehna, do třetího poschodí vylezu silou vůle a hrozím se, jestli se druhý dne vůbec hnu. Zároveň však vím, že brzy se musím jít proběhnout zase. Třeba hned zítra.

Předvolební kobliha

Je ráno. Vykračuju si to ulicí Pod Kaštany. Pára jde od úst, ale to já mám ráda. Sluší mi to a vím o tom. Skvělý začátek dne. Přejdu na Hradčanské koleje a usměju se na pána, který vykřikuje heslo: „Mouka místo koblihy“. Úsměv mi oplatí a nádavkem mi přidá půlkilový sáček mouky s volebními slogany.

Vesele pokračuju a scházím do metra. Tam ve vestibulu postávají dva muži s krabicemi koblih. Moc se neusmívají, ale sladkou svačinu zabalenou v sáčku s profláknutým: „Ano bude líp“, mi nakonec taky podají.

Příliš mě netrápí, že v Praze volit nebudu, v Kolíně holt nikdo nic nerozdával. A i kdyby, můj hlas by beztak nedostal ani jeden z pánů, jejichž dary mě měly nalákat. Ale vlastně mi to přišlo pěkně symbolické.

Kobliha, komu by se nelíbila. Stejně jako populistické sliby o tom, jak všechno bude zdarma, jak v období sucha zlevníme vodu, jak Prahu někdo nakopne, jak se budeme mít všichni líp. Šup s ní do pusy, zaplácnout bříško, co na tom, že budu tlustá. Proč si neudělat hezkou chvilku u kafíčka, teď hned, s dietou lze začít vždycky (potom, někdy, nikdy).

A mouka. Ta chce i po mně práci. Jestli z ní chci koblihu, tak musím sama přispět svou námahou. Prostě bez práce nejsou koláče. A nebo si můžu vybrat, že netoužím po koblize, ale po zavářce do polévky. Dává mi zodpovědnost i možnost volby.

Zvažte sami, komu dáte svůj hlas. Jestli těm, kdo vás budou cpát unifikovanými koblihami snad i proti vaší vůli. Nebo někomu, kdo vám dá základ a dál už se, občane, postarej. Můžeš si upéct, co chceš. A jak to bude chutnat, to už záleží na tvé šikovnosti, kreativitě a tvých preferencích.

Btw. Tu koblihu jsem nakonec ani neochutnala. V práci byl totiž dort, bábovka a švestková buchta. On se totiž člověk nakonec i toho sladkého přesytí. 

 

 

Lekce pro dojíždějícího psychologa

Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.

Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.

Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.

A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.

Ta knížka se jmenuje Malý princ.

A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“

 

Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.

 

 

Snadný recept jak vykouzlit nezapomenutelné hygge odpoledne

Prší. Konečně prší! Obloha je zamračená, poslední srpnový den, aspoň to těm dětem bude méně líto, že prázdniny již končí. Martin odjel už brzy ráno na Moravu a protože je pátek, končila jsem v práci brzy a stihla také navštívit své prarodiče.

Cestou domů mě pak přepadla šíleně silná touha po tom udělat si leháro, klídek, relax nebo hygge odpoledne, jak kdo chcete. Užít si ten pošmourný den. To, že budu chvíli sama, že nic nemusím.

Po příchodu domů jsem se převlékla do dlouhého trika a legín a v rychlosti pouklízela, ať mě při tom mém odpočívání netíží špatné svědomí. V životě jsem si snad tak natěšeně nedávala vařit vodu na čaj a kafe, nikdy jsem snad ještě s takovou radostí nezapalovala svíčku. Když jsem si pak horké nápoje odnášela na podnosu do obýváku, když jsem si sedla do křesla a hodila nohy nahoru, když jsem otevřela časopis… cítila jsem se TAK v klidu, jako dlouho ne. Bez výčitek, že musím jít vyprat/uklidit/udělat něco do práce. Bez pocitu, že jsem asociál, když mám volné odpoledne a nedomluvila jsem si na něj sraz s žádnou kamarádkou. Bez nutkání vzít mobil a sjíždět blbosti na internetu. Prostě já, časák a teplý čaj. Bubnování kapek do okenního parapetu. Mihotající plamen svíčky. Pokoj, na který pomalu dopadá šero.

I teď, týden po mé odpočinkové hodince, mi vzpomínka na ni vykouzlí úsměv na rtech. Přitom to bylo tak prosté, obyčejné…Čím to? Jak to udělat příště, aby to nebyla hodinka zevlingu, ale hodinka úžasné relaxace? Kouzlo bylo nejspíš v tom, že:

  • věděla jsem dopředu, že toto odpoledne budu mít volné a neměnila jsem plány na poslední chvíli
  • netížila mě žádná nevyřízená povinnost
  • vytvořila jsem si prostředí a řekla jsem si, že dělat si to hezký i jen sama pro sebe, má smysl
  • těšila jsem se – v rámci těšení jsem si koupila svíčku (žádnou jsem předtím doma neměla), došla si pro penny magazín, ať mám přitom relaxu čím listovat
  • tu chvilku jsem si vědomě užívala – uvědomovala jsem si, jak se mám dobře, vědomě jsem naladila své smysly – vychutnávala jsem si příchuť čaje, kochala se roztomilým hrníčkem a radovala se z příjemné vůně svíčky
  • jsem prostě spokojená a vím o tom (a zároveň moc dobře taky vím, že to není samozřejmost a tak se snažím užívat si tohle spokojené období seč můžu)

 

 

Léto u Jizery

Pálí slunce. Je všední den, ale tady v horské vesnici je i pracovní den takový příjemně líný. Obléknu plavky, do tašky hodím ručník a deku a vyrážím k Jizeře.

Na břehu je několik dalších otužilců, kteří mají stejný záměr jako já. Avšak v řece je pouze starý labrador, kterému se tedy plavat už příliš nechce. Shodím sukni, zuju sandále a opatrně chodidly testuju teplotu vody. Je teplejší než Safírový potok, což mi dodá odvahy.

Jakmile však postoupím trochu hlouběji, ledové jehličky mě pořádně bodají do lýtek a stehen. Ale přece to nevzdám. Odpočítám raz dva tři… a pak ještě jednou a potopím se. Tady se sinic vážně bát nemusím, v téhle ledárně by nepřežily ani pět vteřin. Vynořím se, pak se ještě jednou potopím. Úkol beru za splněný a spěchám ke břehu. Honem mi podej ručník, Martine.

Otřu se a šplhám na veliký balvan uprostřed koryta. Je příjemně vyhřátý, a tak si na něj lehnu, špičky prstů šplouchám ve vodě a rozhlížím se po okolí. Lesy, kopce, Jizera. Můj Martin vedle mě. Slunce a svěží vánek.

Že by takhle vypadalo štěstí? 🙂

Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.