Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.
Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.
Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!
Víte, co je to swap? Ne? A znáte tu pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil? Tak swap je něco na ten způsob.
Už ani nevím, kdy jsem se o swapování dozvěděla, a upřímně, nejdřív mi to přišlo jako dost velký bizár: „Nabízím dva roky prošlé sunárky a chci za ně ovocné kapsičky z déemka“. „Mám tu skoro nový hřeben a vyměním ho za nakládanou řepu“. „Za ovozel daruji čistič na koberce“. Ovozel? Cože? Sbazar líznutý emiminem!
Pak jsem ale jednoho krásného dne dělala pořádek ve svých kosmetických potřebách. A nestačila jsem se divit. Nenačaté tělové mléko, které za dva měsíce expiruje a já ho rozhodně nespotřebuju ani teď, ani za půl roku. Další tělové mléko. Třetí tělové mléko!
Vzpomněla jsem si na ten bizár. Kosmetiku nafotila a plna očekávání dala na facebookovskou zeď swapovací skupiny příspěvek o tom, jak drogistické výrobky vyměním za lis na citron nebo ovozel (ano, převzít žargon je polovina úspěchu!). A světe div se, o týden později jsem byla o kilo tělových mlík lehčí a o lis na citron těžší.
Zanedlouho jsem si takto vyswapovala knížku za knížku, proteinové drinky za paličku na maso. A na Martinovy otázky, kde jsem k tomu zase přišla, už jen s úsměvem profesionála odpovídám: „No přece na swapu! Chceš taky něco vyměnit?“
Celá swapovací myšlenka je založená na tom, že co mně se válí doma a jen mi to překáží, by možná někdo jiný rád upotřebil. Výměnou ušetřím nejen svou peněženku, ale hlavně taky životní prostředí a svůj domov, neb do něj krámy nejen přináším, ale taky se jich (smysluplně) zbavuji. Navíc mi to přijde neskutečně milé a vtipné, když si píšete s cizími lidmi, kdo má jakou čepici, abyste se poznali. A když Vám pak mezi davy na Můstku předává paní právě onu zmiňovanou paličku na maso, pohledy kolemjdoucích stojí opravdu za to. Je to sice trošku time-consuming, ale ten dobrý pocit z úspěšné výměny vám „ztracený“ čas bohatě vynahradí. Takže co, chcete taky něco vyměnit? 🙂
Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.
Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.
„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“
„Prosím?“
„Taxi. For Sunday morning.“
„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“
„No, Sunday, please“
„Monday, Tuesday… aha. A where?“
„From here to the station. Train station. Bahnhof.“
„Which bus station?“
„Train station. Bahnhof. Train.“
„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“
„Excuse me?“
„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“
Tomu já říkám Kopernikovský obrat.
Nepovažuju se za znalce umění. Nemám přehled o aktuálních trendech, významných jménech, do galerií chodím výjimečně. Ale ráda rozvíjím svou fantazii a mám radost, když natrefím na malby (kresby, obrázky…), které ji podnítí. Které mi vykouzlí úsměv na rtech, když se na ně podívám. Které mě vtáhnou do děje a u kterých přemýšlím, jak asi vznikly, jaký příběh by mohly ilustrovat a jakou emoci vyjadřují.
Letos jsem objevila tři autorky, jejichž tvorba splňuje výše popsaná kritéria.
První z nich je Marie Brožová, královna pastelek. Kreslí víly, hlavně rusovlasé, pohádkové výjevy, mytologické bytosti. Její kresby jsou hravé a melancholické zároveň. Dvě její rusovlásky mi zdobí poličky (a třetí rusovláska Pipi je také moje zamilovaná .)
Druhou z nich je Gaelle Boissonnard. Je to Francouzka a její obrázky tak mají veskrze francouzský šarm. Její tvorba je velmi ženská, zasněná, vyjadřuje emoce, které dřímou v každé z nás. Láska, radost, přátelství, smutek, hravost… S její prací se můžeme setkat i u nás, v knihkupectví najdete diáře s její obálkou, s trochou štěstí natrefíte i na její pohlednice. Já jsem si letos nadělila její kalendář, ale musel za mnou putovat až z jednoho obchůdku v Jeseníku. Jste-li frankofonní, možná vás potěší i její blog, kde kromě svých obrázků uveřejňuje i básničky a fotografie.
A třetí je Mila Marquis, autorka působící v Německu. Psát dětské knížky, rozhodně bych chtěla, aby je ilustrovala právě ona. Její obrázky jsou neskutečně hravé, se spoustou promyšlených detailů, při pohledu na ně úplně vidíte ty příběhy, které se za nimi odehrávají. Pro mě jsou její ilustrace strašně milé, zlepšují mi náladu a kdybych mohla, skoupím je všechny. Já jsem objevila její pohlednice v jednom malém krámku v Görlitz a zdá se, že u nás se její tvorba (zatím) neprodává. Ale kdo ví, třeba je možnost objednat něco přímo u ní 🙂
A co vy, také ujíždíte na krásných pohledech a naivním umění? Pokud máte i vy nějaké své oblíbence, budu ráda, když se o jejich jména podělíte 🙂
Původně tu měl být článek s titulkem „Moje udržitelné Vánoce“. Ale pak jsem se koukla kolem sebe – jak plápolají tři svíčky na adventním věnci. Jak září jedlička v rohu pokoje a na ní se třpytí perličkové a skleněné ozdoby. Jak pod ní trůní dárečky pro celou mou i Martinovu rodinu. A jak jsem na část z nich hodila deku, aby byli moji nejbližší překvapení, jaké balení je letos čeká. A jak jsem se tak kochala, poslouchala krkonošské koledy, řekla jsem si: „A proč vlastně?“ Mravokárců je všude dost, největšího stejně zastupuje naše vlastní svědomí a aspoň o Vánocích bychom se měli radovat.
Radovat. Vidět svět zase očima malého dítěte. Užít si úžas nad rozsvíceným stromkem. Strašně se těšit na rozbalování. Na to, až si budete moci dát to cukroví legálně a ne na tajňačku v potemnělé kuchyni (i když vás už kromě vás samotných stejně nikdo nehlídá…). Smát se nad představou toho blázince, až se zase sejde celá široká rodina u babičky, kde nebude slyšet vlastního slova. Zplna hrdla si zazpívat koledy a vůbec nepřemýšlet nad tím, jestli máte hudební sluch nebo ne. Chytat sněhové vločky do dlaně a pozorovat jejich tvar.
Radovat se nad tím, že jste. Že máte blízké, které můžete obdarovat a se kterými můžete svátky strávit. Že se sice možná párkrát rafnete, ale pak si dáte společně svařák a všechno bude zase fajn.
A v neposlední řadě, radovat se, že se narodil Ježíš. Že na něj možná věříte víc anebo méně, ale že přinesl naději. Že se obětoval. Že přinesl hodnoty, které jsou hodné následování. A že teda zase možná po roce zajdeme do kostela a připomeneme si naše tradice, to, kým jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme.
Zkrátka: Radujme se, veselme se, narodil se Krisus Pán!
Krásné Vánoce vám všem !
Eva
Padám únavou. Z jedné práce jsem přejížděla hned do druhé, takže jsem si dala pěknou dvanáctku. Navíc je před Vánoci, honím dárky, a tak místo abych se odebrala první tramvají domů, nasazuju tempo, prodlužuju krok a spěchám k Máji. Poté, co v něm pořídím vše potřebné, sjíždím eskalátory a stoupnu si kousek od tramvajové zastávky, abych se nemačkala se všemi ostatními na tom úzkém chodníčku přímo před vstupem do obchoďáku. Pozoruju cvrkot a těším se, až doma padnu do postele.
Najednou mě z bezduchého pozorování probere blížící se zvuk hudby. Ed Sheeran. A spolu s ním popelářský pick-up. Ve vozu jsou dva chlapíci. Ten mladší vystupuje. Je mu asi kolem dvaceti, vzhledem připomíná vzrostlého Otíka z Bylo nás pět. Krokem vyhazovače z diskoték a s výrazem rozzuřeného mladého muže dojde k odpadkovému koši a jeho obsah vysype na korbu pick upu. Druhý muž, asi padesátiletý, při troše dobré vůle a s jedním svařákem v krvi by se nechal přirovnat k George Clooneymu, loudavým tempem popojíždí s dodávkou dál a kyne davu na zastávce. A do toho pořád Ed Sheeran a Shape of you. Dodávka pomalu popojíždí, Clooney mrká na kolemjdoucí dámy, Otík se tváří strašně nasupeně a dál kráčí bouchačským krokem od odpaďáku k odpaďáku.
A zatímco Otík vypadá, že kdyby mohl, vraždí pohledem, zbytek přihlížejících se náramně baví. Čekáme na tramvaj, úsměv od ucha k uchu, houpeme se do rytmu písničky a ten job popeláře nám najednou připadá jako fakt velká frajeřina.
Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Every day discovering something brand new
I’m in love with the shape of you
Zvoní budík. Není ani šest. Sobota. Proč si tohle působím? Školení od čtvrtka do soboty. Taky jsem si to mohla odpustit.
Právě se začíná rozednívat. Domotám se do koupelny. Opláchnout obličej, vyčistit zuby, učesat. Jedna nohavice, druhá, ric pic, po půl roce dojíždění jsem už jako robot. Podprsenka, tričko, svetr, hup šup, ještě ponožky, do keepcupu připravit čaj, mobil do kabelky, bunda, čepice, boty. Všude zhasnout, zabouchnout, sbíhám schody. Jaký máme čas? Dvě minuty k dobru, paráda, dneska nebudu u nádraží už skoro omdlévat.
Venku mě probere čerstvý vzduch. I přes ten mráz je už cítit příslib jara. Prázdné silnice. Prázdné chodníky. Zamrzlé Labe. Jen na mostě pán na kole v reflexní vestě.
Najednou mě zalije pocit zadostiučinění. Nad Labem začíná vycházet slunce. Ohromné. Červenooranžové. S železničními dráty, elektrárnou a zamrzlou řekou magický pohled. Dojde mi to. Tohle je odměna pro nás, co dojíždíme. Ostatní ještě spí, ale nám už svítí slunce! Nám, pospíchajícím postavičkám v prázdném městě.
Než dojdu k železnici, ohnivý kotouč se vyloupne úplně. Díky, ráno, za tohle přivítání! Vím, proč si to působím. Baví mě to, chci se rozvíjet, zlepšovat se, být platnější pro svoje klienty.
Ranní poklus na vlak už se mi vlastně stává tajným dopingem. Kdy jindy mám celé město jen pro sebe, svoje myšlenky a touhy?
Zachumlaná v kulichu, šála až pod nos. Doběhnu na Florenc, fronta o deseti lidech. Přede mnou dva kluci, s jedním se náhodou střetnu očima. Zajímám ho.
Ahoj, jak se máš? Ruský přízvuk. Já Ilja. A ty?
Mám říct Iveta, jako jindy v podobných chvílích? Ale má hezký oči a je mi ho trochu líto, jak tam stojí v sešmajdaných botech a flísovce. Doma by byl za kinga, s těmahle očima by mohl mít každou, na kterou by se podíval. A tady je za chudáka úkáčko, co žije ze dne na den.
Eva.
Jeva?
Jo. Přitakám.
Jako byl Adam a Jeva? Usměju se. Co studuješ?
Chlapec mě má za mladší. Připomene mi to situaci ze Strahova, kde jsem zralá páťačka nakecala mladíčkovi, že jsem čerstvě v prváku.
Psychologii. Vážně? Dáš si čaj na zahřátí? Nemám teď čas. A odpoledne budeš mít čas? Asi ne. Aha.
Kde bydlíš? Kecám. Ve Vršovicích. Já na Žižkově. A na diskotéku bys šla? Zavrtím hlavou. Do baru, do parku? Směju se.
Jdou na řadu. Vyřídí svůj požadavek. Otočí se ještě na mě. Usměje se. Čao. Čao a přátelsky zamávám.
Snad to tu Ilja zvládne. Snad tu najde, co hledá. Lepší život, práci a lidi, co ho nebudou soudit. A taky holku, co s ním půjde na ten čaj.
Pamatuju si to jako dneska. Je dopoledne. Vyrážím vlakem z Kořenova do Szklarske Poreby. Tam si ve velmi příjemné nádražní kavárničce objednám cappuccino s sebou a pospíchám přestoupit do rychlíku směrem na Wroclaw. Je Silvestr. Ve Vratislavi na mě budou čekat dvě polské kamarádky. Dáme tam společně sbohem roku 2017 a přivítáme nový rok. Rychlík se rozjíždí. Nahoře v Porebě byla ještě spousta sněhu, ale jak klesáme, sníh mizí. Přemýšlím o tom končícím roku. Byl pro mě náročný. Extrémně náročný. Hlavně jeho první půle. Hrábla jsem si skoro až na dno. Nikdo to nevěděl. Pár nejbližších si sice všimlo, že mám nějak méně energie a že moje podrážděnost je nějak moc častá. Ale jak moc blbě jsem se cítila, to jsem naznačila jen trochu a až zpětně. Teď, teď už to je lepší. Mám rodiče, kteří mi jsou oporou. Kamarádky, na které je spoleh. Novou práci, která mě baví. Smířila jsem se s tím, že jsem v devětadvaceti singl. Že moje aktuální situace vůbec neodpovídá mým náctiletým představám o tom, jak to bude, až mi bude třicet.
Jak tak přemítám, dívám se z okýnka. Na ty mizející hory. Holé stromy. Mraky a slunce, které se za ně schovává. Začíná pršet. A pak… pak se najednou nad těmi kopci a lesy objeví duha. Klene se od hor k horám, přes údolí, z Polska do Čech. Vyrazí mi to dech. Duha. Duha posledního prosince. Beru to jako znamení. Znamení, že bude dobře. Vybaví se mi text známé písničky.
Somewhere over the rainbow
Way up high
And the dreams that you dreamed of
Once in a lullaby
Oh, somewhere over the rainbow
Blue birds fly
And the dreams that you dreamed of
Dreams really do come true
…
O týden později jedu s kamarády na hory. A z jednoho z těch kamarádů je teď můj Martin.
Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla právě dneska. Možná kvůli tomu bláznivému počasí. Možná proto, že jsem teď narazila na pár holek, které jsou v podobné situaci, jako já tehdy. A zatímco já už svou tehdejší krizi vnímám jako velmi cennou životní zkušenost, ony světlo na konci toho svého tunelu zatím vidí jen hodně, hodně v dálce. A já je chápu. A doufám, že i ony brzy spatří tu jejich duhu…nebo sněhovou vločku…anebo budou třeba kapky pršet na jejich hlavu 😉
Nevím čím to, ale mívám v pravidelných intervalech období, kdy potkávám, kulantně řečeno, zajímavé lidi. Na jaře jsem měla období „dvořících“ se mužů. Mimo jiné jsem měla takové úlovky jako Inda snažícího se mě líbat v ranním metru, nebo týpka na Grébovce, který trval na tom, že bych měla být jeho tinder date.
Teď na podzim mám zase období bláznivých stařen.
V pondělí v Tescu jsem okukovala pulty se zeleninou, když tu se vedle mě ozvalo: „Já tý krávě rozkopu hlavu, kurvě jedný zasraný.“ Nadávky trousila asi tak pětasemdesátiletá dáma, oděná ve svítivě fialovém kabátu a tygrované hučce. Radši jsem prchla do oddělení mléčných výrobků, protože u těhle lidí jen nikdy neví. Jaké bylo moje zděšení, když se paní asi tak za tři minuty zjevila po mém boku a úslužně se mě ptala, kde by našla oleje. Odkázala jsem ji na zadní část obchodu a pak jsem se obezřetně plížila mezi regály, aby si na mě babka někde nepočíhala zase. Nepočíhala. Předběhla celou frontu u pokladen a buzerovala prodavačku za jakousi údajně špatně namarkovanou položku. Pochopila jsem, že ta rozkopaná hlava hrozila právě jí.
V úterý jsem nastoupila do autobusu, kde to nevoňelo úplně vábně. Prostě zápach bezdomovce, ale bezdomovec nikde. Asi v půli mé cesty přistoupila starší dáma. Nepřisedla mi dařbujána, ale okamžitě nakrčila nos a začla pobíhat po autobuse vykřikujíc hesla „To je strašnej smrad, to se nedá vydržet.“ Když zjistila, že vepředu to smrdí úplně stejně jako vzadu, vydávala ze sebe významné útrpné zvuky. Chudák stařičký pán, který přistoupil s ní, se pořád nejistě otáčel a jsem si jistá, že když vystoupil, tak se určitě očuchal.
Večer jsme pak jeli tramvají s Martinem. Byli jsme tam skoro sami, a tak jsme si sedli dozadu na pětku. Na další stanici do dveří nakráčela postarší tetka a rovnou si to namířila k nám. Měla tašku naditou létaky, které střídavě četla a střídavě se v nich přehrabovala. A když jsme náhodou delší dobu nejeli, vyskočila jak na perkách a divoce gestikulovala směrem k řidiči, pobízejíc ho k jízdě. Překvapivě se na její pokyn vždycky rozjel. Asi se uměla trefovat do zelené. Anebo prostě věděla, co dělá…
Vrcholné číslo mě však čekalo ve středu. Šest hodin odpoledne, Slovácký expres. Kdo dojíždí, ten ví, jak to vypadá ve vlaku touhle dobou směrem z Prahy na Kolín. Hlava na hlavě. Nastupuju na Libni. V panterovi na čtyřce paní. Asi kolem pětasedmdesátky, v kanárkově žlutém svetru. Už to by mělo ty lidi varovat. No, nevarovalo. Babka rozložená na všech čtyřek sedačkách – tu taška z Albertu, tu klobouček, tu igelit se svačinou. „Dobrý den, máte tu volno?“ „No bodejť“. A nic. Tašky pořád na svým místě. Asi třetí pokušitel po této reakci neodolal a utrousil poznámku, že „samotná paní musí bejt roztažená na čtyřech místech.“ Načež se mu dostalo odpovědi: „Nechte si těch poznámek. Já totiž když nastupovala, tak ten vlak byl úplně prázdnej!“
Myslím, že nás všechny přihlížející napadlo jediné: „No bodejť!“