Šiju! Aneb plním letní výzvy

Loni jsem si řekla, že každé prázdniny splním nějakou svou výzvu. Naučím se něco, co jsem vždycky chtěla a nebyl buď čas, odvaha nebo obojí. Výsledek nemusí být dokonalý, jde o to, to konečně zkusit. Zjistit, co mě opravdu baví, naplňuje, co by mi třeba mohlo jít. A co naopak ne.

Mám trochu výhodu v tom, že pracuju ve školství a tudíž mám dlouhou letní dovolenou (dovolenou, přátelé, nikoli prázdniny! 🙂 ). To se pak výzvy samozřejmě plní lépe.

Takže loni jsem si pořídila piano. Rekonstruovala se naše stará poradna a v nové budově už pro staré piano nebylo místo. Zaplatila jsem stěhováky, pozvala ladiče pian, vyhrabala staré zpěvníky, naladila příslušné youtube kanály a dala se do hraní.

Virtuos se ze mě nestal. Ale naučila jsem se zahrát několik melodií známých skladeb, připomněla si noty. Mít piano u sebe doma a ne u rodičů, určitě bych pokračovala v pravidelném hraní. A už vím, že až jednou budeme mít s Martinem ten domek, tak piano se bude stěhovat taky.

Na letošní prázdniny připadla výzva poněkud méně vznešená, avšak o nic méně kreativní: naučit se šít na stroji. Nepotřebuju si spíchnout plesovou róbu, ale umět ušít polštář, ubrus nebo zkrátit kalhoty se hodí. Půjčila jsem si stroj, dostala zbytky starých látek, zase naladila příslušné youtube kanály a dala se do šití.

Mám za sebou tři dny tréninku a ušité látkové pytlíky, tašku a polštář. Postupně se zlepšuju. A zase mě to baví. Asi vím, co si budu přát k vánocům.

Tenhle článek nemá být přehlídkou chlubení. Ale výzvou pro vás: je důležité plnit si sny. Zkoušet nové činnosti. Nebát se. Je jedno, kolik vám je. Mně je taky přes třicet, což rozhodně není běžný věk k učení se hře na hudební nástroj. Nebo k tomu vzít poprvé v životě do ruky šicí stroj. Jde o to, to KONEČNĚ ZKUSIT. A přestat přemítat o tom, proč to nikdy nešlo a co by, kdyby. A nezáleží na tom, zda se toužíte naučit nový jazyk, zkusit kurz malby, získat řidičák nebo jít svatojakubskou cestu.

Jak se říká, člověk obvykle víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal blbě.

A jakožto psycholog vám navíc říkám – novou činností neuvěřitelně stimulujete mozek. A pakliže vás nová aktivita nadchne, zaujme, bude vám přinášet radost a bude to váš relax, děláte pro sebe strašně prospěšnou věc. Mimo jiné jste tím právě zahájili boj proti předčasnému stárnutí 🙂

 

Cestou do Zlína

Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.

Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.

Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.

A přestože je vagon narvaný,  a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!

V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.

Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…

 

Dva roky psychologem

Dva roky psychologem na plný úvazek.

Vyšetřila jsem stovky dětí, mluvila se stovkami rodičů a diskutovala s desítkami učitelů.

Intervenovala jsem u spousty dospělých klientů a vedla pěknou řádku rozhovorů s žadateli o dobrovolnictví.

Suma sumárum, při tom nejskromnějším odhadu, půl tisíce lidských příběhů. Půl tisíce jednotlivců, jimž poskytuji naslouchající ucho i odborné znalosti. Ale také půl tisíce vypravěčů, hotová studnice lidských osudů, z kterých čerpám na oplátku já sama.

Pokud bych se s vámi měla podělit o několik myšlenek, které ve mně opakovaně po setkání s klienty rezonují, jsou to tyto:

  1. Hledej radostné okamžiky v každém dni, protože nikdy nevíš, co bude zítra.
  2. Pokud si myslíš, že máš ten nejtěžší životní úděl na světě, asi jsi ještě nevyslechl dost lidských příběhů.
  3. Až budeš mít dojem, že o životě už víš všechno, uvědom si, že pořád víš jenom strašně, strašně málo. Snaž se nesoudit nikoho, v jehož botách jsi nechodil.
  4. Ber své duševní zdraví stejně vážně jako to fyzické – dbej na prevenci, všímej si symptomů, neboj se učinit změnu a vyhledat pomoc, je-li potřeba.

Ale hlavně:

5. NAUČ SE UMĚT BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU. Protože jsi to právě a jenom ty, s kým budeš žít celý svůj život, každý den, každou minutu.

 

Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

DIY projekt pro naprosté amatéry aneb Ušij si svého zajíce

Už ve školce jsem poslouchala nad svými tvořivými výrobky poznámky typu: „no jo, však je levák, ti nikdy nestříhali pořádně“. Na základce při skládání z papíru jsem končila u večerníčkovské čepice a parník už byl nad moje možnosti. Na gymplu při sochání ze sádry nebylo ve výsledku vůbec poznat, co že autor svým dílem zamýšlel. Nedalo se nic dělat – já tvořilkou nebudu.

Jak si ale život plyne svým vlastním způsobem a vytváří různé meandry a zákruty, občas nestačíte zírat, jak se mění vaše zájmy a představy o tom, jací jste, co umíte a co vás baví. Mě už před pár lety překvapilo, že vlastně ráda peču a vařím. Že mě baví kytičky a parapetové pěstitelství obecně. A v poslední době i to, že prostě čas od času propadnu nutkání tvořit.

Na druhou stranu ale znám své možnosti. Nejsem pečlivka a šikulína. Chci to mít rychle. A nechci k tomu kupovat dva tisíce nesmyslů – z časových, finančních i ekologických důvodů.

A tak když mě onehdá přepadla tvořilkovská nálada, trochu jsem zagooglila, trochu zaimprovizovala a ušila si velikonočního zajíčka. Mohl by být dokonalejší, určitě. Ale je můj, dělá mi radost, zužitkovala jsem na něj různé materiálové zbytky a obešla se bez další čínské dekorace.

Pokud chcete návod, tady je. Myslím, že ho zvládne ušít i lecjaké dítě, které už je natolik šikovné, že si jehlou nevypíchne oko.

velikonoční zajda – potřeby

Co budete potřebovat:

  • kousek čtvrtky (cca o velikosti A5 nebo o něco málo menší)
  • obyčejnou tužku
  • kousek látky (já použila odstřižek z tužších závěsů)
  • výplň – vata, vatelín, molitan… – podívejte se, co za měkký materiál se vám kde válí, zbytečně nekupujte nic nového. Já použila výstelku z jedné dárkové krabice
  • jehla, nit
  • zbytek stuhy
  • knoflík

Jak na to:

  1. čtvrtku přehněte napůl. U hřbetu začněte s nákresem obrysu půlky zajíce. Když pak obrys vystříhnete (stříháte zároveň i druhou, přehnutou část papíru), dostanete zajíce celého a symetrického.
  2. zvolenou látku také přehněte napůl- budeme potřebovat dva zajíce. Tužkou (nebo krejčovskou křídou) na ni zajíce překreslete.
  3. Ostrými nůžkami stříhejte zároveň obě látky (prostě se vám začnou rýsovat dva zajíci).
  4. Na pár místech vystřižené zajíce přišpendlete k sobě. Navlečte si vhodnou nit a dvojitou nití začnětě obšívat.
  5. Postupně ho také vycpávejte. Vždy kousek obšijte, vycpěte a pokračujte.
  6. Na závěr přišijte zvolenou mašli s knoflíkem.
  7. Na zadeček přišijte kousek vaty místo ocásku, pokud chcete.
  8. Voilá, zajíc je hotov.

Mně osobně nejvíc srdce plesá nad tím, že jsem nepotřebovala vůbec nic kupovat, vše leželo nevyužité doma. A taky, že zajda je ve finále fakt docela roztomilý a ve společnosti jarních kytiček mu to moc sluší.

Óda na Pardubice

Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.

Taneční pro dospělé – opomíjená zkouška vztahu

Chodit s partnerem do tanečních zní strašně romanticky. Skoro bych řekla, že je to snem většiny dospělých žen. Vášnivé pohledy do očí, tělo na tělo v rytmu svůdné rumby, váš muž oháknutý v obleku a vy ve večerní róbě… občas možná i večeře při svíčkách po zdárném zvládnutí dalších tanečních kroků.

Milé dámy, nenechte se zmást. Spíše než romantické plutí na růžovém obláčku jsou taneční pro dospělé křest ohněm vašeho vztahu. Máte dojem, že ve vašem vztahu vládne idyla a hádky skoro neznáte? Že váš muž je pohodář, kterého jen tak nic nerozhodí a že i vy jste vždy plna pochopení a nadhledu? Že vás společný tanec nabije energií?

Až budete svého partnera při valčíku vláčet po parketu, v duchu pěnící, že teda nechápete, proč se ani trochu nesnaží udělat tu otáčku pořádně a musíte to všechno oddřít vy a on vám pak o přestávce řekne, že „vás tam musel sunout jak krabici a strašně ho to vysílilo“, chci vidět vaši reakci. Až se po polce budete sotva držet na nohou a z vašeho prince potečou potoky potu, těším se na tu romantiku tryskající z vašich pohledů.

Cestou domů se pak střídavě dohadujete, co kdo jak a proč kazil a vzápětí shodně nadávat na lektory, že nic neukážou pořádně, zbytečně spěchají a vlastně si strašně protiřečí!

Tyto bojůvky pak pokračují každou lekci, takže si pomalu začnete říkat „čert vem, že to mělo být romantický a není, hlavně ať už to máme za sebou a nerozejdeme se při tom“.

A pak přijde poslední lekce. Oběma vám to jde. Vy se vznášíte jako obláček, partner vystřihne rumbu jako z partesu – včetně toho vášnivého pohledu. Polku zvládnete bez újmy na zdraví a přišlápnutých nohou. Mambo vás naplní pozitivní energií.

A tak při čekání na tramvaj oba shodně vyřknete tu větu: „Tak na podzim zase?“

Koloběh se opakuje. Člověk je tvor nepoučitelný.

 

 

Měsíc, svítí měsíc

Vždycky mě překvapí, jakou moc má příroda. Jak silně dokáže ovlivnit naši psychiku – emoce, luciditu, myšlenky. Někdy si snad budu muset sehnat nějakou odbornou literaturu na toto téma.

Když jsme onehdá jeli večer na hory a na nebi zářila luna (ano, luna!), seděla jsem jak přikovaná na sedadle spolujezdce, hlavu vykroucenou doprava a jakákoliv Martinova otázka mi přišla rušivá. Já se totiž kochala. Na nebi byl obrovský měsíc, ozařoval mraky kolem sebe tak, že vypadaly jako hejno netopýrů a možná taky havranů. Jako výjev z disneyovského animáku. Myšlenky mi letěly do všech směrů a naprosto hmatatelně jsem cítila to, že žiju a zároveň určitou odevzdanost osudu a vesmíru a transcendentnu a a a….

Měla bych tendenci si myslet, že to takhle mám jen já. Že je to tou mou introvertností, snílkovstvím a dovedností nechat se pohltit atmosférou okamžiku.

O několik dní na to jsem ale byla vyvedena z omylu. Na Hradčanské jsem vylezla z metra, vydala se ku železničnímu přejezdu a pak se najednou zarazila. Na kolejích stálo srocení lidí, všichni natočení čelem na západ a jen stáli a stáli, někteří i s foťákem v ruce. Když jsem se podívala tím samým směrem jako oni, zalil mě blažený pocit. Nad trolejemi bylo rudě zbarvené nebe a nachové vrstvy mraků, dokonalé přírodní divadlo.

V tu chvíli, kdy jsem viděla všechny ty zasněné úsměvy kolemjdoucích, jsem si uvědomila, že příroda nás má v hrsti víc, než si myslíme. A že nás má v hrsti všechny. Do jednoho.

 

Růžový svět

Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.

Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.

Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!

 

Jak jsem propadla swapu

Víte, co je to swap? Ne? A znáte tu pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil? Tak swap je něco na ten způsob.

Už ani nevím, kdy jsem se o swapování dozvěděla, a upřímně, nejdřív mi to přišlo jako dost velký bizár: „Nabízím dva roky prošlé sunárky a chci za ně ovocné kapsičky z déemka“. „Mám tu skoro nový hřeben a vyměním ho za nakládanou řepu“. „Za ovozel daruji čistič na koberce“. Ovozel? Cože? Sbazar líznutý emiminem!

Pak jsem ale jednoho krásného dne dělala pořádek ve svých kosmetických potřebách. A nestačila jsem se divit. Nenačaté tělové mléko, které za dva měsíce expiruje a já ho rozhodně nespotřebuju ani teď, ani za půl roku. Další tělové mléko. Třetí tělové mléko!

Vzpomněla jsem si na ten bizár. Kosmetiku nafotila a plna očekávání dala na facebookovskou zeď swapovací skupiny příspěvek o tom, jak drogistické výrobky vyměním za lis na citron nebo ovozel (ano, převzít žargon je polovina úspěchu!). A světe div se, o týden později jsem byla o kilo tělových mlík lehčí a o lis na citron těžší.

Zanedlouho jsem si takto vyswapovala knížku za knížku, proteinové drinky za paličku na maso. A na Martinovy otázky, kde jsem k tomu zase přišla, už jen s úsměvem profesionála odpovídám: „No přece na swapu! Chceš taky něco vyměnit?“

Celá swapovací myšlenka je založená na tom, že co mně se válí doma a jen mi to překáží, by možná někdo jiný rád upotřebil. Výměnou ušetřím nejen svou peněženku, ale hlavně taky životní prostředí a svůj domov, neb do něj krámy nejen přináším, ale taky se jich (smysluplně) zbavuji. Navíc mi to přijde neskutečně milé a vtipné, když si píšete s cizími lidmi, kdo má jakou čepici, abyste se poznali. A když Vám pak mezi davy na Můstku předává paní právě onu zmiňovanou paličku na maso, pohledy kolemjdoucích stojí opravdu za to. Je to sice trošku time-consuming, ale ten dobrý pocit z úspěšné výměny vám „ztracený“ čas bohatě vynahradí. Takže co, chcete taky něco vyměnit? 🙂