Měsíc bez lepku

Experiment s názvem “jeden měsíc na bezlepkové dietě” mi právě skončil, a tak je čas bilancovat, co mi taková bezlepková dieta přinesla nebo nepřinesla. Na začátek je asi dobré říct, proč jsem do toho vůbec šla. Důvodů bylo několik:

  • zdravotní – mám za sebou dva roky, které po zdravotní stránce stály za houby. Rok 2019 se nesl v duchu opakovaných angín, poprvé v životě jsem měla i zánět močáku. V roce 2020 sice přestaly angíny (asi díky rouškám a tomu, že jsem tolik nechodila do dětských kolektivů), ale obtíže se přenesly zase jinam. Do toho několik let bojuju někdy více, někdy méně úspěšně se seboreou (suchá kůže na hranici vlasů, v obočí…), na kterou mi na kožním dají maximálně tak kortikoidy, které nic neřeší a víc mi k tomu neřeknou. Taky od dětství trpím na časté bolesti hlavy. A mám hodně rychlé spalování. Takže teoreticky vzato, nějaký problém s lepkem by být mohl. Celiakie se mi z krve nepotvrdila, a tak jsem se s paní doktorkou dohodla, že zkusím eliminační dietu a uvidíme.
  • experimentální – nikdy jsem žádnou dietu nedržela, a tak jsem to brala i tak, že zjistím, co mohou lidé s nejrůznějšími stravovacími omezeními zažívat (prostě psycholog, že jo…).Taky mě zajímalo, jestli se bez lepku žije opravdu blbě, nebo se to dá. Byla jsem i zvědavá, jak všechny ty bezlepkové věci budou chutnat.
  • detoxikační” – to dávám do uvozovek. Spíš mě štvalo, že moje strava opravdu dost stojí na pečivu, a tak jsem si říkala, že bezlepková dieta mě aspoň trochu donutí se zamyslet nad tím, co jím. V minulosti už jsem měla období, kdy jsem skoro nejedla pečivo a naopak jedla různé kaše, pseudoobiloviny, luštěniny a bezlepek měl být takové “nakopnutí” zpět ke zdravějšímu stravování
Jak to probíhalo:

Jednoho krásného dne jsem si řekla, že je den “D”. Dopoledne jsem ještě měla housku, ale k večeři už bylo jídlo bez lepku a to mě nastartovalo. Rozhodla jsem se, že si nebudu kupovat žádné extra náhražky typu samokypřících směsí na pečení, bezlepkový chleba, který má připomínat ten normální apod. Kdybych byla celiak, tak bych k těmto věcem asi časem dospěla, ale takhle jsem si řekla, že mi jde zejména o zdravější stravu, a to chleba o padesáti ingrediencích asi nebude.

Nakoupila jsem tak hlavně různé druhy přirozeně bezlepkových mouk (pohanková, kukuřičná, rýžová), bezlepkové těstoviny (z červené čočky, z kukuřičné mouky), pohanku, jáhly a snídaňové bezlepkové kaše od Nominalu. Objevila jsem bezlepkový chleba v Rossmannu, který mě neurážel složením, a taky rýžové chlebíčky (ty tedy zrovna moc zdravé nejsou, no) a skvělé bezlepkové sušenky z Biopekárny Zemanka.

Prolistovala jsem kuchařky, které mám doma, hlavně abych získala inspiraci na sladké pečení.Celkově bych řekla, že uvařit bezlepkové hlavní jídlo není vůbec žádný problém, obtíže nastávají u pečení a rychlých svačin (snídaní, večeří…).

Martin s mojí dietou problém neměl, ale i když zpočátku tvrdil, že ji bude držet se mnou, nakonec se on stravoval úplně normálně (ke snídani chleba, k večeři naan, řízky od maminky), jenom hlavní jídla byla v mé režii. Mně to tedy nevadilo, upřímně živit dva bezlepkáře by vyšlo o dost dráž… Kde jsem narážela, to bylo u příbuzných – tatínek si ani jednou neodpustil poznámku, děda mi chtěl mermomocí dát játra, že v tom nic není a až na cílenou otázku přiznal, že zahušťoval moukou. Svým způsobem jsem měla štěstí na současnou situaci, protože nelze chodit do restaurací, a tak člověk nemusí pořád vysvětlovat, co a proč nejí. Horší by to bylo třeba ve školní jídelně, kde je tak jedno bezlepkové jídlo za měsíc… (protože se vše zahušťuje moukou, včetně polévek – a když už je vývar, tak se do něj dají nudle, že…).

Za celou dobu jsem zhřešila dvakrát, a to až v samém závěru. Jednou jsem si dala asi tak dvě sousta celozrnného rohlíku a podruhé přede mě naši na mé narozeninové oslavě postavili chlebíčky a mě ale vůbec nedošlo, že je vlastně nejím. Došlo mi to až doma 😀 Jinak se žádný “absťák” nekonal, spíš jsem zjistila, že pokud si člověk jídlo připravuje sám, má spoustu možností, jak lepkové věci nahradit.

A jaký to mělo efekt?

Prvních čtrnáct dní jsem se skutečně cítila lépe. Měla jsem pocit takové vnitřní lehkosti, čistší mysli, vypadalo to, že se zklidnila i střeva. Taky se zdálo, že se mi pomalinku lepší kožní problémy. Pak ale přišel zlom. Třetí týden mě začal tlačit žaludek, bylo mi hodně těžko, zároveň jsem opět začala mít často hlad, běhání na záchod se vrátilo. Čtvrtý týden se nesl v podobném duchu. Jediné, co bylo celou dobu lepší, byla pleť. Dneska, tři dny po navrácení lepku do stravy, mě sice už nebolí žaludek, ale suchá kůže v obočí je zpátky… (tady je však otázka, zda za to může lepek – anebo spíš cukr vzhledem k mým narozeninám, Valentýnu a sladkostem s tím spojených).

Co si z toho odnesu:

Bez lepku se žít dá. Zároveň jsem si ale uvědomila, že celiaci buď musí být hodně bohatí (třeba malý chleba stojí 70-100 Kč…),nebo musí obětovat hodně svého času vaření a pečení. A být obezřetní,  co jim kdo v dobré víře podstrčí.

Rozhodně chci i nadále přísun lepku omezit. Můj bolavý žaludek spíš než s tím, že jsem nejedla lepek, souvisel asi s nevyváženou stravou. Prvních 14 dní jsem byla nadšená, zkoušela všechny možné recepty, ale pak jsem zajela do vyšlapaných kolejí a na bezlepku se vám snáz stane, že vám něco vaše zažívání rozhodí nebo že vám může chybět nějaký vitamín. U mě mohla být i příčina ve větší konzumaci cukru, jak jsem psala výše, nebo mléka, protože jsem jedla víc kaší.

Zároveň by mi ale přišlo škoda už navždy vyřadit třeba ovesné vločky, špaldu, žitný kváskový chleba, když k tomu nemám jasnou zdravotní indikaci.

Bezlepková dieta pro běžného člověka určitě není samospásná. Omezení lepku ale neuškodí asi nikomu. Mně se totiž v poslední době stávalo, že jsem měla pečivo ke snídani, svačině, večeři a k obědu knedlík nebo těstoviny. A to má k pestré stravě opravdu daleko. Do příštích dní si tedy kladu za cíl nepolevit v kreativitě při přípravě jídla, vědomě snižovat konzumaci pšenice a upřednostňovat kvalitu nad kvantitou zejména u masných a mléčných výrobků.