Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.

Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.

Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?

Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.

Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…