Zlato. Všude zlato.

Zlato na stráních, na břízách, javorech i bucích. Zlato pod nohama. A když zafouká, tak i nad hlavou a někdy i ve vlasech.

Miluju tohle zlaté období a na horách obzvlášť.

Cestou z Nýčových domků na Knížecí šlapu po kamenech, jsou vlhké a kloužou. A oči mi často zabrousí do lesa. Hřiby už nevidím. Ale těch roztodivných hub, které přes léto nerostou! “Jsou jako kytičky”, říká Anežka.

Večer vycházka se psem. Jde mi pára od pusy, je jasno. Kdo ví, možná bude dneska na Jizerce už mrznout.

Nade mnou nebe plné hvězd, nad Krkonošemi nádherný měsíc. Na nádraží odstavených několik souprav vlaků. Jak kdyby tu byl konec světa, dál už se nejede.

Tenhle konec světa a opuštěné nádraží  je pro mě zvláštně uklidňující. Kdo ví, kam dál zaveze život mě. Teď jsem tady, a stejně jak ty vlaky, tu můžu na chvíli spočinout.

Zklidnit mysl, zpomalit krok, zaklonit hlavu, pozorovat magickou noční oblohu a jen tak být.

Být a dýchat ten podzimní vzduch, cítit vůni tlejícího listí, potoka a lesů.

A druhý den nazout tenisky, pustit hudbu do uší a vyběhnout, funět do kopců, sotva popadat dech, obdivovat kamenné křížky u pěšin a pozdravit pasoucí se krávy. A radovat se, že můžu. Že i když to tak někdy nevypadá, pořád jsem plná energie a radosti ze života. Jen tak si zvesela poskočím a udělám pár tanečních kroků.

A směju se a vlním se do rytmu jak Bejby, když nesla melouny, jednou otočka sem a pak otočka tam, a užívám si to vlezlo a mrholení a vítr ve vlasech.

Protože kdy, když ne teď? Prostě právě teď.