Lekce pro dojíždějícího psychologa

Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.

Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.

Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.

A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.

Ta knížka se jmenuje Malý princ.

A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“

 

Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.

 

 

Snadný recept jak vykouzlit nezapomenutelné hygge odpoledne

Prší. Konečně prší! Obloha je zamračená, poslední srpnový den, aspoň to těm dětem bude méně líto, že prázdniny již končí. Martin odjel už brzy ráno na Moravu a protože je pátek, končila jsem v práci brzy a stihla také navštívit své prarodiče.

Cestou domů mě pak přepadla šíleně silná touha po tom udělat si leháro, klídek, relax nebo hygge odpoledne, jak kdo chcete. Užít si ten pošmourný den. To, že budu chvíli sama, že nic nemusím.

Po příchodu domů jsem se převlékla do dlouhého trika a legín a v rychlosti pouklízela, ať mě při tom mém odpočívání netíží špatné svědomí. V životě jsem si snad tak natěšeně nedávala vařit vodu na čaj a kafe, nikdy jsem snad ještě s takovou radostí nezapalovala svíčku. Když jsem si pak horké nápoje odnášela na podnosu do obýváku, když jsem si sedla do křesla a hodila nohy nahoru, když jsem otevřela časopis… cítila jsem se TAK v klidu, jako dlouho ne. Bez výčitek, že musím jít vyprat/uklidit/udělat něco do práce. Bez pocitu, že jsem asociál, když mám volné odpoledne a nedomluvila jsem si na něj sraz s žádnou kamarádkou. Bez nutkání vzít mobil a sjíždět blbosti na internetu. Prostě já, časák a teplý čaj. Bubnování kapek do okenního parapetu. Mihotající plamen svíčky. Pokoj, na který pomalu dopadá šero.

I teď, týden po mé odpočinkové hodince, mi vzpomínka na ni vykouzlí úsměv na rtech. Přitom to bylo tak prosté, obyčejné…Čím to? Jak to udělat příště, aby to nebyla hodinka zevlingu, ale hodinka úžasné relaxace? Kouzlo bylo nejspíš v tom, že:

  • věděla jsem dopředu, že toto odpoledne budu mít volné a neměnila jsem plány na poslední chvíli
  • netížila mě žádná nevyřízená povinnost
  • vytvořila jsem si prostředí a řekla jsem si, že dělat si to hezký i jen sama pro sebe, má smysl
  • těšila jsem se – v rámci těšení jsem si koupila svíčku (žádnou jsem předtím doma neměla), došla si pro penny magazín, ať mám přitom relaxu čím listovat
  • tu chvilku jsem si vědomě užívala – uvědomovala jsem si, jak se mám dobře, vědomě jsem naladila své smysly – vychutnávala jsem si příchuť čaje, kochala se roztomilým hrníčkem a radovala se z příjemné vůně svíčky
  • jsem prostě spokojená a vím o tom (a zároveň moc dobře taky vím, že to není samozřejmost a tak se snažím užívat si tohle spokojené období seč můžu)

 

 

5 ekologických krůčků, které zvládne každý

Ať už jsme si o globálním oteplování a klimatických změnách mysleli cokoli, letošní léto nám ukázalo pořádný varovný prst. Ač příčiny extrémně horkého a suchého počasí mohou být jakékoli, je zřejmé, že bychom měli ve vztahu k přírodě začít něco dělat. Sice můžeme poukazovat na to, že jako jedinci zmůžeme velmi málo. Že v rozvojových zemích slovo „ekologie“ asi ještě neslyšeli. Že máme za premiéra velkomagnáta, jehož zájmem je něco úplně jiného než bio-eko hospodářství a od toho se bude odvíjet i zemědělská politika naší země. Ale ve finále jediné, co můžeme na sto procent ovlivnit, je chování nás samých.

Ke skromnějšímu životnímu stylu, v porovnání s mým okolím, mám celkem blízko odjaktěživa. Třídím, nezahlcuji se věcmi, jezdím hromadnou dopravou atd. Ale mám rezervy. A tak jsem se letošní léto rozhodla, že pár drobností změním. Jsou to maličkosti, které na svém komfortu v podstatě nepocítím, ale kdyby to udělal každý, naše životní prostředí by to naopak třeba pocítilo.

A jaké to jsou?

  • omezila jsem čas ve sprše – horkou sprchu miluju. Bez ohledu na venkovní teploty. Ve sprše bych se dokázala cachtat úplně v klidu půl hodiny. Ale jednak to není úplně šetrné k přírodě (obzvlášť v obdobích sucha…), druhak to leze do peněz. A tak jsem pořídila do koupelny natahovací minutku a stopuju si 4 minuty. Při mytí hlavy 7.
  • nedopitou vodou nebo čajem zalívám pokojové rostliny – mám všehovšudy 3 pokojové rostliny, které nejsou příliš žíznivé, a tak mé nedopité skleničky naprosto bohatě saturují jejich potřeby.  Čaj navíc dodává rostlinám živiny.

Tip: Jiný tip, jak šetřit vodu, je opravdu si hlídat, že nemám puštěný kohoutek na prázdno – při čištění zubů, mytí nádobí apod. Máte-li zahradu (nebo spoustu pokojovek, balkónovek), vyplatí se dát si do umyvadla nádobu a v podstatě čistou vodu zachycovat. Rostliny na zahradě, pro které to bude extra zálivka, vám poděkují. Sami budete překvapeni, kolik vody se vyplácá při obyčejném mytí rukou. 

  • na pečivo používám vlastní igelitový sáček – vím, že spousta lidí je ještě pokrokovější a nosí s sebou na nákup látkové pytlíky. To už je ale trochu vyšší dívčí, ne každému je příjemné být „za exota“, navíc co si budeme povídat, látkový sáček je přeci jen trochu těžší a zabere v kabelce více místa než obyčejný igeliťák. V obchodě tak zalovím v kabelce, do vlastního sáčku dám, co potřebuji, a u pokladny nemusím čelit žádným zvídavým pohledům.
  • zeleninu a ovoce do sáčku nedávám buď vůbec (často to fakt není potřeba), nebo opět sahám do svých igeliťákových zásob.

Samozřejmě také nekupuji v 99,9 % nabízené igelitové tašky v obchodech; pokud potřebuji odnést větší věc, používám letitou ikea tašku. 

  • dávám nový život starým věcem, abych nemusela kupovat věci pro ten samý účel – o tom, jak jsem zařizovala byt někdy jindy, nyní stačí, když uvedu, že třeba schraňuju prázdné plechovky od kávy (v práci kolegyně pijí kávu ostošest). Doma je pak polepím nějakým hezkým balicím papírem a slouží jako dózy na oříšky a sypké suroviny, které je třeba chránit před moly.

Jsou to maličkosti. Prkotiny, které třeba děláte už dávno. Ale možná máte zase jiné rezervy, na kterých by se dalo zapracovat. Aby nám ta naše planeta ještě chvíli sloužila. Budu ráda, když se o ně a o to, jak je měníte, se mnou podělíte, abych načerpala další inspiraci 🙂