Zvoní budík. Není ani šest. Sobota. Proč si tohle působím? Školení od čtvrtka do soboty. Taky jsem si to mohla odpustit.

Právě se začíná rozednívat. Domotám se do koupelny. Opláchnout obličej, vyčistit zuby, učesat. Jedna nohavice, druhá, ric pic, po půl roce dojíždění jsem už jako robot. Podprsenka, tričko, svetr, hup šup, ještě ponožky, do keepcupu připravit čaj, mobil do kabelky, bunda, čepice, boty. Všude zhasnout, zabouchnout, sbíhám schody. Jaký máme čas? Dvě minuty k dobru, paráda, dneska nebudu u nádraží už skoro omdlévat.

Venku mě probere čerstvý vzduch. I přes ten mráz je už cítit příslib jara. Prázdné silnice. Prázdné chodníky. Zamrzlé Labe. Jen na mostě pán na kole v reflexní vestě.

Najednou mě zalije pocit zadostiučinění. Nad Labem začíná vycházet slunce. Ohromné. Červenooranžové. S železničními dráty, elektrárnou a zamrzlou řekou magický pohled. Dojde mi to. Tohle je odměna pro nás, co dojíždíme. Ostatní ještě spí, ale nám už svítí slunce! Nám, pospíchajícím postavičkám v prázdném městě.

Než dojdu k železnici, ohnivý kotouč se vyloupne úplně. Díky, ráno, za tohle přivítání! Vím, proč si to působím. Baví mě to, chci se rozvíjet, zlepšovat se, být platnější pro svoje klienty.

Ranní poklus na vlak už se mi vlastně stává tajným dopingem. Kdy jindy mám celé město jen pro sebe, svoje myšlenky a touhy?