Středník 8.

Tak nám nastal pravý podzim. A mě nezbývá než konstatovat, že mi ty plískanice a sychravo vlastně vůbec nevadí, ba naopak, mám ten podzimní nečas docela ráda. Před okny nám září dva stromy, které nevím, jak se jmenují, ale každý podzim se tou jejich sytou žlutě-zlatou kochám. I na naší bříze už je tu a tam zlatý lísteček a za chvíli se zbarví i park, který máme přes ulici.

Prodloužený víkend využil Martin k návštěvě Zlína a já k relaxaci u šicího stroje. Měla jsem zbytek látky ustřižený při šití ubrusu a pak odstřižek po zkracování závěsů a bylo toho tak akorát na jednu kuchyňskou zástěrku pro mě. Samochvála sice smrdí, ale zcela objektivně musím říct, že se mi povedla 😀 Použila jsem střih jedné své stávající a jinak jsem postupovala zcela dle svého uvážení, bez návodu a s výsledkem jsem opravdu spokojená.

  • plískanice si také zpestřuji seriálem Grace and Frankie z Netflixu – je to celkem vtipná a ne úplně blbá záležitost, navíc jeden díl má asi 25 minut, což mi dost vyhovuje.
  • imunitu podporuju vlastnoručně vyrobeným rakytníkovým sirupem, který má navíc dokonalou pozitivní barvu
  • a pak také jím nahusto jablka – jednak od našich a druhak nakoupená v sadařství v Žabonosech. Zkuste letos také učinit zásoby u lokálního pěstitele a vyprdněte se na ta plastiková jablka z Chile ze supermarketů
  • a začínám se těšit na Vánoce 😀

Hezký týden a nezapomeňte jít volit!

 

Čtení na léto

Je to skoro až neuvěřitelné, začínají prázdniny! Kvůli koronaviru jaro tak divně proklouzlo mezi prsty, tak doufejme, že léto se naopak vydaří a  parádně si ho užijeme- byť možná místo u moře u jihočeského rybníka. A ke správným prázdninám patří hromady knih, které čekají na to, až je budeme číst na dece na louce nebo na lehátku pod slunečníkem. A pokud nevíte, po čem sáhnout, níže je pár tipů na knížky, které jsem v posledních měsících přečetla já a zaujaly mě:

  • Návrat jadranské snoubenky – Blanka Čechová: Druhý díl z chorvatské trilogie. Za mě ideální letní čtení, lehké, vtipné, s trochou toho ona a on. Odpočinete si, zasmějete se a možná si po dočtení otevřete nějaké dobré víno a večer na terase si užijete jako správný Dalmatinec.
  • Než pravda vyjde najevo – Tošikazu Kawaguči: Ano, také druhý díl, který nás vrací do kouzelné kavárny v Tokiu, kde lze cestovat v čase. Tentokrát služeb kavárny využívají muži a za mě možná ještě povedenější než díl první. Pohladí po duši, pro mě to byla ideální četba před spaním v těžkém období, které mám za sebou.
  • Šikmý kostel-Karin Lednická: Toto naopak lehké čtení rozhodně není. Přelom 19. a 20. století, Karvinsko, horníci a jejich těžký život. V souvislosti s aktuálním děním v Darkově si člověk říká, že tam to není lehké v žádné době… Čte se jedním dechem a mě rozhodně nalákala k tomu tento kraj někdy navštívit.
  • Prázdniny v Evropě – Ladislav Zibura: Princ Ládík tentokrát cestuje po Evropě! A to se hodí, protože do Číny ani Ameriky se ani my letos asi nevydáme… Za mě povedenější než předchozí Gruzie s Arménií, a to zejména proto, že Ládík méně pije, za to nám přináší více faktografických informací. Zasmějete se, odpočinete si a poděkujete za to, že žijete v naší obyčejně neobyčejné Evropě.
  • Láska na první steh – Tilly Walnes: A jeden tip mimo beletristický žánr:) Zábavná, názorná učebnice šití vlastního oblečení z tkaných textilií. Takže až bude pršet, můžete se začíst a rovnou pak pustit do tvoření 🙂 Sukně níže je ušita podle této knížky…tak třeba vás naláká… 🙂
Vlastnoručně šitá sukně dle Tilly Walnes

 

Krásné prázdniny! Odpočiňte si, buďte na sebe hodní, nechtějte stihnout všechno a radujte se z maličkostí!

Březnové radosti

Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným… a o to víc je potřeba si připomínat, co nám dělá radost. Takže, které události tohoto března mi udělaly radost?

Hory s kamarády -stihli jsme asi poslední možný termín, o víkend později už bychom si to rozhodně neužili. Krkonoše, skvělá společnost a výborné kyselo v restauraci přes silnici, co víc si přát!

Zahrádka – loni jsem na pozemek před naší bytovkou píchla pár odkvetlých narcisek a hyacintů a ani moc nedoufala, že by z toho něco mohlo být. Jaké bylo moje překvapení, když v půlce března všechno vykvetlo! A tak jsem letos přidala pár petrklíčů a uvidíme, jestli se bude dařit i jim. Kromě toho jsem taky zasela bazalku a polníček do květináčů a už se těším na sklizeň.

Výročí – oslavili jsme s Martinem dva roky spolu. A ačkoliv to tedy bylo bez plánované večeře v nóbl podniku, jako důležitější mi přijde, že se máme pořád rádi a že ty dva roky utekly jak voda, v duchu souznění a lásky.

Chleba – poprvé v životě jsem pekla chleba. Byl tedy z droždí a ne kvásku, ale povedl se a namazaný máslem, posypaný ředkvičkami a pažitkou a trochou soli se jedná o manu nebeskou. Ach!

Chocapic – poprvé od roku 2013 jsem si dopřála tuhle moji dávnou závislost. Výčitky svědomí odháním tím, že je v něm vitamin D 😀

Vlasy – mám teď krásné, lesklé, bezúdržbové vlasy, které navíc pořád drží střih, který mi na nich kadeřnice koncem února udělala. Škoda, že mi je ted‘ nemá kdo chválit, když nikam nechodím 😀

V dubnu se těším třeba na pečení mazance, barvení vajíček, rozkvetlý lužní les, rozkvetlé stromy, až se nám olistí bříza před oknem a kdo ví, možná se nám povede i výlet do Kořenova.

 

A co v březnu potěšilo Vás? A na co se těšíte teď v dubnu?

Býti psychologem

Je listopad. Pro dětského poradenského psychologa to znamená, že nastává období kariérního poradenství. Jakou střední či vysokou si vybrat, kam směřovat své studijní úsilí. Vždycky mě těší zájem studentů o studium psychologie, i když se s velkou částí z nich dobereme k tomu, že možná bude lepší, zůstane-li zkoumání lidské duše jejich koníčkem, ale svou profesní dráhu nastartují jinak.

Vím, že pracovat jako psycholog je velkým snem mnoha lidí, zejména pak žen. Vím, že panuje přesvědčení, že psycholog vidí druhým do hlavy, umí odhalit ve vašem charakteru i to, co byste vy sami nikdy neodhalili, má zaručené návody na život a vzhledem ke svým univerzitním znalostem zásadně nikdy nechybuje v odhadu druhých, vede ukázkový rodinný život, nepodléhá fobii a úzkostem a umí se empaticky vcítit v podstatě do kohokoliv a kdykoliv.

Moji milí, nevěřte tomu. Jsme z masa a kostí, jsme náladoví, nespravedliví, často bezradní a návod na život bychom potřebovali úplně stejně jako vy (a kdo vám tvrdí opak, řadí se spíše do sekce šarlatánů než psychologů).

To, co já považuju za největší výhodu bytí psychologem, je totiž něco úplně jiného.  Je to vědomí, že každý můj životní držkopád mi přináší nenahraditelný profesní rozvoj. Slovy jednoho docenta na výšce: „Pro psychologa je každá blbá zkušenost dobrá.“

Takže, přátelé, láká vás psychologie? Zapomeňte na zaručené rady a začnětě milovat své neúspěchy, trápení, trapasy a životní kotrmelce!

P.S. Všeho s mírou! 😉

 

 

Podzimní knižní tipy – aneb dlouhé zimní večery se blíží

Jestli mám z něčeho velkou radost, tak je to skutečnost, že jsem se zase vrátila k četbě beletrie. Na základce a střední jsem byla vášnivý knihomol, s nástupem na výšku se objem přečteného sice nijak nezmenšil, avšak jednalo se převážně o stohy a stohy odborné literatury, skript a vlastních výplodů. Po druhém magistru jsem pak potřebovala určitý restart a oddych a počet přečtených knížek za rok bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Letos se ale zdá, že staré vášně nereziví a mé čtenářské nadšení je zpátky.

S nástupem podzimu – období horkého čaje, deky a svíček – je tu i čas náruživého „kodásání“ – jak se u nás doma říkalo takovému tomu čtení, kdy člověk nedělá nic jiného, než že má nos v knížce a jiný svět neexistuje. A protože tipů na kvalitní literaturu není nikdy málo, podělím se s vámi o mé knižní zážitky posledního půl roku.

Tošikazu Kawaguči – Než vystydne káva

Mám radost, když se mi podaří natrefit na knížku autora z pro mě literárně exotických zemí. O to víc, když má ta knížka designově krásnou obálku a voní přesně tak, jak má nový přírůstek do knihovničky vonět. Než vystydne káva popisuje příběh jedné neobyčejné kavárny a jejích návštěvníků, kteří zatouží po tom, aby se vrátili do minulosti. Jenom na chviličku, než vystydne v šálku káva, ale i tenhle krátký okamžik jim pomůže vidět věci jinak. Je tam trochu psychologie, trochu japonských reálií, trochu duchařiny a společně to funguje jako skvělý společník na dvě příjemně strávená odpoledne.

Harper Lee – Postav hlídku

To bylo tak. Měla jsem strašnou chuť na pěknou knížku. A v knihovně jsem nic neobjevila. Náhodou jsem zašla do levných knih a tam se na mě smála Harper Lee. Je to takové pokračování nepokračování Jako zabít ptáčka, kterou jsem četla už před několika dlouhými lety. Takže jsem si z ní mnoho nepamatovala, což ale nebylo vůbec na škodu, spíš naopak. Je to takové trochu jižansky americky hysterické, ale čtivé, u několika pasáží jsem se smála nahlas, jindy mi hlavní hrdinka lezla trochu na nervy. A to ke správné četbě patří!

Louis de Berniéres – So much life left over

Příběh začíná na Cejlonu v období mezi světovými válkami. Hlavním hrdinou je válečný letec, který popisuje svůj život, obtíže v manželství, dobu rozpadajícího se kolonialismu i nástup další světové války. Kniha se čte velmi dobře, až na některé pasáže má spád. Ke konci už se mi zdála možná až moc překombinovaná (ale ono taky nechte něco číst psychologa, ten všechno vždycky příliš analyzuje a hledá nesrovnalosti) a trochu bych řekla, že je znát, že to psal chlap. Doporučit ji však určitě můžu.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Autorku jsem objevila, asi jako většina čtenářů, díky jejímu románu Hana. Když tedy vyšla její nová knížka, moc jsem se na ni těšila a koupila si ji za odměnu na konci školního roku. Román je napsaný velmi čtivě, věty jsou velmi hezky vystavěné, vyprávěn je z pohledu otce a z pohledu dcery a vyústění je poměrně překvapivé. Ideální k čaji a pod deku 🙂

Erich Maria Remarque – Tři kamarádi

Knížka z řad povinné literatury. Ovšem velmi strhující, přiblíží vám velmi obtížný život v meziválečném Německu, osudy ztracené generace, která mládí strávila v zákopech první světové války, místo oddychu z míru přišla na řadu bída a za pár let na to další válka. Pomůže vám pochopit nezměrnou frustraci tehdejší doby a poupraví pohled na zlatá dvacátá… Rozhodně doporučuji, pokud bych měla srovnat s výše uvedenou knihou So much life left over, která popisuje v podstatě stejnou dobu, musím uznat, že Remarque je mnohem opravdovější a vystačí si s méně šokující dějovou linkou k tomu, aby vás dokonale zasáhl.

Renata Červenková, Pavel Kolář – Labyrint pohybu

Rozhovor novinářky s veleznámým fyzioterapeutem. Donutí vás zamyslet se nad vlastním životním stylem a možná vás přesvědčí o tom, že pravidelný přiměřený pohyb je opravdu důležitý. Přináší zajímavý vhled do zákulisí vrcholového sportu, ale popisuje i případy běžných pacientů. Jediné, co mi trochu vadilo, byla v podstatě naprostá absence jakéhokoliv odlehčení a měla jsem dojem, že rozhovor je veden s opravdovým sucharem.

Mike Perry – Klec pro majáky

Knížka poskytující vhled do toho, jaké to je být transsexuálem. Autobiografický příběh, Mika, který se narodil jako žena, porodil dceru a v padesáti letech se rozhodl pro coming-out a změnu pohlaví. Pro mě, jakožto psychologa, velmi zajímavé čtení, byť možná méně překvapivé, než pro nepoučeného laika. Některé pasáže byly na můj vkus příliš rozvleklé, občas jsem přeskakovala, přesto je ale knížka poměrně čtivá a může vám pomoci rozšířit obzory o dané problematice.

Irvin Yalom – Hovory k sobě

Další psychologické čtení (aneb to je tak, když má psycholog dovolenou…). Je to moje první opravdové setkání s Yalomem a určitě ne poslední. Čtivé čtení nejen pro psychologa, ale i pro všechny, kteří rádi hloubají nad příčinou konání svého či ostatních. V této knize se Yalom zaměřuje zejména na tematiku smrti a strachu z ní, mnoho legrace tedy nečekejte. Každá kapitola vypráví příběh jednoho klienta, Yalom popisuje nejen trápení klientů, ale i jeho terapeutické přemýšlení nad problémem. Já osobně jsem knihu nečetla na jeden zátah, mezi jednotlivými částmi jsem si vždy dávala několik dní pauzu.

Fredrik Backman – Muž jménem Ove

U téhle knížky platí ještě více než u jiných – nenechte se odradit začátkem! Prvními dvěma kapitolami jsem se musela vysloveně prokousávat, poté jsem se nemohla od knížky odtáhnout. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o tragikomický příběh padesátiletého svérázného muže, který se těžce vyrovnává se ztrátou své manželky, ale také se změnami ve společnosti. Místy dojemné, místy vtipné, ideální knížka pro chvíle, kdy se vám nechce až tak nějak moc přemýšlet.

Blanka Čechová – Jadranská snoubenka

A komu se stýská po létě, oddychu na pláži a chorvatském pobřeží, nechť sáhne po téhle parádní oddechovce. Příběh o tom, jak se jedna Češka zamilovala do Chorvata a co to s sebou přináší. Klasickou červenou knihovnu nečekejte, spíš humoristické čtení, u kterého se zasmějete a tak nějak si uvědomíte, že chlapi všude na světě jsou si vlastně dost podobní 🙂

A jaké jsou vaše podzimní knižní tipy? 🙂 

Šiju! Aneb plním letní výzvy

Loni jsem si řekla, že každé prázdniny splním nějakou svou výzvu. Naučím se něco, co jsem vždycky chtěla a nebyl buď čas, odvaha nebo obojí. Výsledek nemusí být dokonalý, jde o to, to konečně zkusit. Zjistit, co mě opravdu baví, naplňuje, co by mi třeba mohlo jít. A co naopak ne.

Mám trochu výhodu v tom, že pracuju ve školství a tudíž mám dlouhou letní dovolenou (dovolenou, přátelé, nikoli prázdniny! 🙂 ). To se pak výzvy samozřejmě plní lépe.

Takže loni jsem si pořídila piano. Rekonstruovala se naše stará poradna a v nové budově už pro staré piano nebylo místo. Zaplatila jsem stěhováky, pozvala ladiče pian, vyhrabala staré zpěvníky, naladila příslušné youtube kanály a dala se do hraní.

Virtuos se ze mě nestal. Ale naučila jsem se zahrát několik melodií známých skladeb, připomněla si noty. Mít piano u sebe doma a ne u rodičů, určitě bych pokračovala v pravidelném hraní. A už vím, že až jednou budeme mít s Martinem ten domek, tak piano se bude stěhovat taky.

Na letošní prázdniny připadla výzva poněkud méně vznešená, avšak o nic méně kreativní: naučit se šít na stroji. Nepotřebuju si spíchnout plesovou róbu, ale umět ušít polštář, ubrus nebo zkrátit kalhoty se hodí. Půjčila jsem si stroj, dostala zbytky starých látek, zase naladila příslušné youtube kanály a dala se do šití.

Mám za sebou tři dny tréninku a ušité látkové pytlíky, tašku a polštář. Postupně se zlepšuju. A zase mě to baví. Asi vím, co si budu přát k vánocům.

Tenhle článek nemá být přehlídkou chlubení. Ale výzvou pro vás: je důležité plnit si sny. Zkoušet nové činnosti. Nebát se. Je jedno, kolik vám je. Mně je taky přes třicet, což rozhodně není běžný věk k učení se hře na hudební nástroj. Nebo k tomu vzít poprvé v životě do ruky šicí stroj. Jde o to, to KONEČNĚ ZKUSIT. A přestat přemítat o tom, proč to nikdy nešlo a co by, kdyby. A nezáleží na tom, zda se toužíte naučit nový jazyk, zkusit kurz malby, získat řidičák nebo jít svatojakubskou cestu.

Jak se říká, člověk obvykle víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal blbě.

A jakožto psycholog vám navíc říkám – novou činností neuvěřitelně stimulujete mozek. A pakliže vás nová aktivita nadchne, zaujme, bude vám přinášet radost a bude to váš relax, děláte pro sebe strašně prospěšnou věc. Mimo jiné jste tím právě zahájili boj proti předčasnému stárnutí 🙂

 

Cestou do Zlína

Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.

Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.

Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.

A přestože je vagon narvaný,  a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!

V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.

Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…

 

Dva roky psychologem

Dva roky psychologem na plný úvazek.

Vyšetřila jsem stovky dětí, mluvila se stovkami rodičů a diskutovala s desítkami učitelů.

Intervenovala jsem u spousty dospělých klientů a vedla pěknou řádku rozhovorů s žadateli o dobrovolnictví.

Suma sumárum, při tom nejskromnějším odhadu, půl tisíce lidských příběhů. Půl tisíce jednotlivců, jimž poskytuji naslouchající ucho i odborné znalosti. Ale také půl tisíce vypravěčů, hotová studnice lidských osudů, z kterých čerpám na oplátku já sama.

Pokud bych se s vámi měla podělit o několik myšlenek, které ve mně opakovaně po setkání s klienty rezonují, jsou to tyto:

  1. Hledej radostné okamžiky v každém dni, protože nikdy nevíš, co bude zítra.
  2. Pokud si myslíš, že máš ten nejtěžší životní úděl na světě, asi jsi ještě nevyslechl dost lidských příběhů.
  3. Až budeš mít dojem, že o životě už víš všechno, uvědom si, že pořád víš jenom strašně, strašně málo. Snaž se nesoudit nikoho, v jehož botách jsi nechodil.
  4. Ber své duševní zdraví stejně vážně jako to fyzické – dbej na prevenci, všímej si symptomů, neboj se učinit změnu a vyhledat pomoc, je-li potřeba.

Ale hlavně:

5. NAUČ SE UMĚT BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU. Protože jsi to právě a jenom ty, s kým budeš žít celý svůj život, každý den, každou minutu.

 

Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

Někde za duhou

Pamatuju si to jako dneska. Je dopoledne. Vyrážím vlakem z Kořenova do Szklarske Poreby. Tam si ve velmi příjemné nádražní kavárničce objednám cappuccino s sebou a pospíchám přestoupit do rychlíku směrem na Wroclaw. Je Silvestr. Ve Vratislavi na mě budou čekat dvě polské kamarádky. Dáme tam společně sbohem roku 2017 a přivítáme nový rok. Rychlík se rozjíždí. Nahoře v Porebě byla ještě spousta sněhu, ale jak klesáme, sníh mizí. Přemýšlím o tom končícím roku. Byl pro mě náročný. Extrémně náročný. Hlavně jeho první půle. Hrábla jsem si skoro až na dno. Nikdo to nevěděl. Pár nejbližších si sice všimlo, že mám nějak méně energie a že moje podrážděnost je nějak moc častá. Ale jak moc blbě jsem se cítila, to jsem naznačila jen trochu a až zpětně. Teď, teď už to je lepší. Mám rodiče, kteří mi jsou oporou. Kamarádky, na které je spoleh. Novou práci, která mě baví. Smířila jsem se s tím, že jsem v devětadvaceti singl. Že moje aktuální situace vůbec neodpovídá mým náctiletým představám o tom, jak to bude, až mi bude třicet.

Jak tak přemítám, dívám se z okýnka. Na ty mizející hory. Holé stromy. Mraky a slunce, které se za ně schovává. Začíná pršet. A pak… pak se najednou nad těmi kopci a lesy objeví duha. Klene se od hor k horám, přes údolí, z Polska do Čech. Vyrazí mi to dech. Duha. Duha posledního prosince. Beru to jako znamení. Znamení, že bude dobře. Vybaví se mi text známé písničky.

Somewhere over the rainbow
Way up high
And the dreams that you dreamed of
Once in a lullaby

Oh, somewhere over the rainbow
Blue birds fly
And the dreams that you dreamed of
Dreams really do come true

O týden později jedu s kamarády na hory. A z jednoho z těch kamarádů je teď můj Martin.

Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla právě dneska. Možná kvůli tomu bláznivému počasí. Možná proto, že jsem teď narazila na pár holek, které jsou v podobné situaci, jako já tehdy. A zatímco já už svou tehdejší krizi vnímám jako velmi cennou životní zkušenost, ony světlo na konci toho svého tunelu zatím vidí jen hodně, hodně v dálce. A já je chápu. A doufám, že i ony brzy spatří tu jejich duhu…nebo sněhovou vločku…anebo budou třeba kapky pršet na jejich hlavu 😉