Leden

Leden, spolu s listopadem, považuju za své nejméně oblíbené měsíce. Zima, tma, do jara daleko… ale i tak se dá vždycky najít něco pozitivního – např. všimli jste si, že už aspoň tak dva týdny zpívají ptáci? Avšak letošní leden uplynul obzvlášť rychle a bezbolestně – snad je to tím, že na mateřské nezažívám takové to klasické “za tmy do práce, za tmy z práce”.

A jaký tedy byl můj první měsíc v tomto roce?

  • Anežka měla svou první velkou rodinnou oslavu
  • a taky udělala své první samostatné krůčky
  • strávili jsme týden v Pardubicích na mém psychoterapeutickém výcviku
  • přečetla jsem knížku The Midnight Library – čtivá, hezká, ale wow pocit se nedostavil
  • KONEČNĚ máme dveře do kuchyně a koupelny (co na tom, že vestavná skříň prý až v srpnu…)
  • a tím pádem nám obkladač mohl KONEČNĚ dolepit dlaždice kolem nich
  • taky jsem si konečně pořídila novou podprsenku, teda vlastně dvě, a řeknu vám – po roce s kojící je to neuvěřitelný pocit 😀
  • začala jsem večer cvičit (no, že bych za těch deset cvičících minut měla vybudovat nějaké svaly, to si nejsem úplně jistá, ale nějak se začít musí)
  • na zahrádce nám vykvetly sněženky
  • a mám radost, že na Hradě bude prezident, na kterého se nejenže dá koukat, ale dá se i poslouchat ( teda aspoň zatím…)

Hezký únor!

Červen

Je tu červen, ach! Červen je měsíc plný vůní, které ve mně vyvolávají neurčité vzpomínky a melancholické pocity.
Kvete jasmín – a když projdu pod jasmínovým keřem, cítím závan blížících se prázdnin; zkouškového; Erasmu a ještě něčeho, co neumím pojmenovat. A taky kvete lípa, hotová aromaterapeutka, a růže a bez…

S hezkým počasím jsme se taky rozcestovali – byli jsme na pár dní v Mariánkách, ve Zlíně, na svatbě v Klánovicích. Čeká nás dovolená v Kořenově (po víc jak roce!).

Dál pracujeme na bytě – dáváme do kupy zahrádku (no, hlavně Martin dává) a přestěhovali jsme zas pár věcí ze starého bytu.

Já i nadále čtu knížky z knihobudky – je to pro mě zajímavá výzva. Kombinuju tak četbu klasiků (aktuálně Heinrich Mann a Profesor Neřád) a lehkých románků pro dívky ze 70. let (naposledy Michaela od Klevise). Zkuste to někdy taky 🙂

A Anežka roste jako z vody, co nevidět začne lézt, včera jsme měli první příkrm a trochu bojujeme se zoubky…

Tak krásný červen!


 

Středník 50.

Jubilejní středník! Středníky jsem začla psát v srpnu 2020. V období, kdy jsem potřebovala hledat v každém dni něco hezkého, abych se nezbláznila. Byla za námi první covidová epizoda a pomalu začínala další, podzimní, vlna – ta, u které Flégr varoval, že budou mrazáky v ulicích.
Taky jsem si prožila jedno biochemické těhotenství a jeden potrat v druhém trimestru. A byla na začátku dalšího těhotenství, které tehdy skončilo stejně blbě a stejně pozdě jako to předchozí…

Ale po každé noci přijde zase ráno – zasnoubili jsme se s Martinem a pak se vzali; pořídili jsme si Siriuse, ze kterého vyrostl skvělý parťák; našla jsem si novou práci, která mě bavila; koupili jsme a zrekonstruovali byt. A narodila se Anežka.

Bohužel, po covidu zase přišla Ukrajina…

Je neuvěřitelné, co všechno jsem za poslední 2 roky prožila a skoro bych si přála, aby teď přišlo klidnější období, ve kterém načerpáme všichni sílu…

Já se aktuálně snažím načerpávat energii při procházkách s kočárkem, hrabáním se v hlíně, četbou a sledováním vývojové psychologie v praxi 🙂

Krásný květen!

Středník 49.

Bydlíme!!! Čeká nás sice ještě spousta dodělávek a taky dostěhování zbytku věcí ze starého bytu, ale už si konečně užíváme více prostoru a možnosti strčit spící dítě do kočáru na dvorek.

  • po večerech čtu Bílou vodu od Tučkové (vždy jen pár stránek a pak únavou odpadám, tak to budu mít asi na dlouho) a Léto s Monikou od Fogelströma při vycházkách s kočárkem (natrefila jsem na ni v knihobudce a byla překvapená, že je podle ní i film) – obojí mi zatím příjde jako dobrá volba
  • Sirius si našel nového kamaráda, respektive kamarád si našel jeho – 11 letý jorkšírek Čiko od sousedů si to k nám onehdá zcela suverénně nakráčel, Siroušovi zvizitýroval pelíšek a náš Sirius z toho byl tak tumpachový, že jorkšírka úplně zapomněl olízat od hlavy k patě 😀
  • Anežka poprvé usla večer sama v postýlce – a to zcela překvapivě po sérii velmi vysilujících večerů. A ještě si předtím stihla zacvičit přetáčení na bříško…
  • Kvetou šeříky a kvetou kaštany – a to znamená jediné: co nevidět jsou tu prázdniny!

Tak krásný květen!

Středník 48.

Jaro je v plném proudu, Anežce budou čtyři měsíce a já si chvíli libuju, jaká je to s ní už pohoda a chvíli mám zase pocit, že cvokhaus by byl tím správným místem pro mě…

  • přečetla jsem Honzlovou (vřele doporučuji) a Hájovnu (lepší průměr) a na stolku mi teď leží Asja od Turgeněva (jojo, dary knihobudek)
  • čeká nás vítání občánků
  • stále nejsme nastěhovaní, neboť stále nemáme dveře…
  • ale Sirius si už našel v baráku kamaráda labradora Sunnyho
  • po sto letech jsem zavítala do Poctivky na sídlišti a do Mefista v kině a s radostí zjistila, že dělají bezkofeinovou kávu
  • taky jsem se po sto letech viděla s kamarádkou z gymplu
  • a konečně jsem se dostala na normální váhu dle BMI! Takže aktuálně mám dole 18 kg a těším se, až to bude 20.

Krásné jaro!

Středník 47.

Je tu jaro! Anežka včera oslavila tři měsíce. A rekonstrukce našeho bytu je ve finále, takže na Velikonoce se chceme stěhovat.

  • od porodu jsem stihla přečíst tři knížky, což považuju za velký úspěch. Dvě oddechovky od Sigrid Boo a jednu v němčině od Davida Foenkinose
  • užívám si vycházky s kočárkem, začíná mě bavit vymýšlet outfity pro tu svoji holčičku a jsem ráda, že v noci na kojení musím vstávat už jen jednou
  • od porodu jsem zhubla 16 kg, ale 10 mám pořád navíc, a tak přemýšlím, jak se jich postupně zbavit
  • letos se mi povedlo vyplnit daňové přiznání asi během půl hodiny a odevzdat ho už začátkem března, což byla velká úleva
  • zvládli jsme výlet na Kačinu, kontrolu v Praze a povedlo se mi nakojit v autě. Takže až dořešíme stěhování, můžeme směle začít výletovat
  • začala jsem opět řídit
  • A Sirius konečně uznal Anežku za právoplatného člena smečky, což se projevuje tím, že ji chce vítat pusinkami – a tak ho musíme trochu krotit. Až se Anežka začne víc pohybovat, tak to bude teprve dvojka.

Hezké jaro!

Středník 46.

První mateřský středník je tu! Anežce jsou právě dnes tři týdny. A je jasné, že když mám čas psát článek, nebude ta naše holka až takový ďábel, jakým se občas dělá 🙂

Každopádně tento středník je rozhodně mateřstvím ovlivněn. Chtěla jsem vzdát hold některým věcem, které pro naše matky byly jen hudbou budoucnosti a některé ale ještě i před covidem mohly být samozřejmostí leda tak v Praze

  • 2 týdny otcovské – nevím, nakolik si to užíval Martin, ale mně to rozhodně pomohlo, že mi někdo vařil, podával plíny a střídal se se mnou v utišování řvoucího mimina
  • jednorázové plíny – probůh, ženy, to jste dřív neďály nic jiného než vyvařovaly a žehlily, ne? Naše spotřeba cca 10 a více plín denně rozhodně není ekologická ani ekonomická – ale látkovky leda až Anežka nebude takový průtokáč
  • rozvozy domů – Rohlík, Pilulka, MojeLekarna, obědy z restaurace… to všechno strašně šetří čas
  • mikrovlnka – dva roky stála na lince v podstatě bez využití. S příchodem Anežky se vrátila její důležitost – na speciální sterilizační pytle, na ohřev mého jídla…
  • a kdybych měla sušičku, určitě bych ji sem napsala taky – děsně se na ni těším v novém bytě

Jinak se taky raduju z relativně teplého ledna (můžeme s Anežkou ven), z toho, že si občas stihnu přečíst i pár stránek v knížce (aktuálně Sigrid Boo – Kdo se směje naposled) a taky z toho, že konečně nemám to mega břicho a že konečně nejsem těhotná (holt někomu stačí k dítěti 9 měsíců těhotenství, jiný jich potřebuje 18…).

Hezký zbytek ledna!


 

 

 

 

Anežka

Anežka – z řeckého hagné – čistá, neposkvrněná. Jinou variantou je Agnes.

Koukáme na sebe už týden ♥️

Naše duhové dítě, které si k nám hledalo cestu trochu krkolomně, ale nakonec ji přece našlo.

Tak ať je nám spolu dobře!

 

Středník 45.

Za devět dní je Štědrý den! Neuvěřitelné! Stromeček už máme ozdobený, dárky zabalené, zbývá mi koupit poslední dva, vánoční pohledy poslané… jenom s tím úklidem nám to hapruje 😀 Respektive vánoční úklid jsem dělala už v listopadu, akorát nám to uklizené a čisté do dnešních dnů nevydrželo. No, co už.

  • letos poprvé jsem se rozhodla upéct štolu, tak jsem zvědavá, jaká bude, až se rozhodneme ji ochutnat
  • taky chci ještě upéct marokánky a pořád se k tomu nemůžu dokopat
  • dokončila jsem šicí projekt “rukávník” a konečně zaobroubila vánoční ubrus. Tak se mohu, až bude chuť a čas, vrhnout do něčeho dalšího
  • zimní večery si i nadále krátím čtením – aktuálně mám ve čtečce Šeptuchy, ale pořád nějak nevím, co si o tom myslet…
  • a taky sleduju pořad Tlouštíci – intelektuální zábava to úplně není, ale tak musím čerpat inspiraci na to povánoční hubnutí
  • po tisíci letech jsem zase otevřela Netflix a našla si německý film – Isi a Ossi – a je to taková lehká oddychovka, fajn k procvičení němčiny
  • na bytě nám pokračuje zedník, máme sundané ty radiátory, které chceme vyměnit, pomalu postupuje repase dveří a dolaďujeme plán kuchyně.
  • a místo vánočních večírků mám s kamarádkami vánoční online hovory a pevně doufám, že příští rok už se vrátíme konečně k normálu. Kéž by!

Hezké předvánoční dny!

Moje babička

Měla jsem to velké štěstí, že jsem až doteď měla všechny čtyři prarodiče. Ve 33 letech si užívá tenhle luxus málokdo. V pondělí, 1.11.2021, mi ale umřela moje babička Marta.  Několik dlouhých let zápasila s alzheimerem (a my tím pádem často s ní), a tak už člověk občas nevěděl, co je babička a co je její nemoc. Posledních pár měsíců navíc už nemohla být doma – a když jsem ji viděla před prázdninami v léčebně, věděla jsem, že to je asi naposled.

Moje babička neměla jednoduchou povahu a bůhví, čím to bylo. Tím, že velkou část dětství strávila po nemocnicích? Že nejútlejší dětství prožila ve válce a protože asi byla citlivější, až do dospělosti si z toho nesla děsy? Vrozenými povahovými rysy? Že si možná její temperament nesedl s temperamentem její matky?

Umím si představit, že život s ní nemusel být vždy pohodový (a dokonce si myslím, že ani pro ni samotnou ne). A taky vím, že chtě nechtě jsem po ní leccos zdědila nejen vzhledem ale i povahou (ach, kéž bych si nepamatovala co mi kdo kdy řekl a jak se u toho tvářil ještě dvacet let poté!). Myslím, že jsem jí lecčím lezla na nervy  – bojkotovala jsem růžové oblečky, které by mi byla bývala ráda šila. Nesdílela jsem její pečlivost a v něčem až přehnanou posedlost hygienou a na její proslovy jsem tak schválně provokativně odpovídala, že mě se tohle téma netýká, protože já budu mít služku. Což ji teda vždycky zaručeně rozčílilo. Stejně jako to, když jsem ji opravovala, že se neříká “žlička” ale “lžička”. A taky jsem byla asi jediná z rodiny, kdo jí uměl (aspoň trochu) odporovat.

Ale jinak, jinak to byla prostě babička. Hrála s námi do úmoru Člověče, nezlob se. Starala se o nás, když jsme byli nemocní. Když jsem u nich problila večer i noc až takovým způsobem, že o půlnoci přispěchala dětská doktorka, krmila mě pak po lžičkách černým čajem a co chvíli ke mně vstávala. Vyvářela nám, co jsme si poručili. Taky nám pekla k narozeninám výborný ananasový dort. Ušila mi spoustu krásných věcí na panenky. A občas něco na mě – dodneška si pamatuju, jak jsem měla ráda, když mi brala míry, špendlila na mě látku a občas se mě u toho tak letmo dotkla. Balila hory věcí na chatu, abychom se tam měli jako v bavlnce, z čehož jsme mívali děsnou bžundu a v dospívání oči v sloup. A když se usmála, tak byla prostě krásná.

Možná, že babička neuměla vyjadřovat svoje city vřelým objetím a spoustou něžných slov. Ale rozhodně se snažila nám vnoučatům dávat svoji lásku najevo svou péčí o nás – vařením, pečením, sladkostmi, podstrkováním peněz, hleděním na to, abychom „měli dostatek“.

Takže, moje milá babi, ať je Ti na onom světě dobře. Ať jsi tam konečně šťastná, spokojená, ať tam nalezneš svůj klid. Já na Tebe budu často vzpomínat a tajně doufat, že ten tvůj úsměv, že ten jsem taky trochu zdědila 🙂