Jak jsem propadla swapu

Víte, co je to swap? Ne? A znáte tu pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil? Tak swap je něco na ten způsob.

Už ani nevím, kdy jsem se o swapování dozvěděla, a upřímně, nejdřív mi to přišlo jako dost velký bizár: „Nabízím dva roky prošlé sunárky a chci za ně ovocné kapsičky z déemka“. „Mám tu skoro nový hřeben a vyměním ho za nakládanou řepu“. „Za ovozel daruji čistič na koberce“. Ovozel? Cože? Sbazar líznutý emiminem!

Pak jsem ale jednoho krásného dne dělala pořádek ve svých kosmetických potřebách. A nestačila jsem se divit. Nenačaté tělové mléko, které za dva měsíce expiruje a já ho rozhodně nespotřebuju ani teď, ani za půl roku. Další tělové mléko. Třetí tělové mléko!

Vzpomněla jsem si na ten bizár. Kosmetiku nafotila a plna očekávání dala na facebookovskou zeď swapovací skupiny příspěvek o tom, jak drogistické výrobky vyměním za lis na citron nebo ovozel (ano, převzít žargon je polovina úspěchu!). A světe div se, o týden později jsem byla o kilo tělových mlík lehčí a o lis na citron těžší.

Zanedlouho jsem si takto vyswapovala knížku za knížku, proteinové drinky za paličku na maso. A na Martinovy otázky, kde jsem k tomu zase přišla, už jen s úsměvem profesionála odpovídám: „No přece na swapu! Chceš taky něco vyměnit?“

Celá swapovací myšlenka je založená na tom, že co mně se válí doma a jen mi to překáží, by možná někdo jiný rád upotřebil. Výměnou ušetřím nejen svou peněženku, ale hlavně taky životní prostředí a svůj domov, neb do něj krámy nejen přináším, ale taky se jich (smysluplně) zbavuji. Navíc mi to přijde neskutečně milé a vtipné, když si píšete s cizími lidmi, kdo má jakou čepici, abyste se poznali. A když Vám pak mezi davy na Můstku předává paní právě onu zmiňovanou paličku na maso, pohledy kolemjdoucích stojí opravdu za to. Je to sice trošku time-consuming, ale ten dobrý pocit z úspěšné výměny vám „ztracený“ čas bohatě vynahradí. Takže co, chcete taky něco vyměnit? 🙂

 

 

Taxi, prosím.

Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

 

Tomu já říkám Kopernikovský obrat. 

 

 

3 výtvarné objevy letošního roku

Nepovažuju se za znalce umění. Nemám přehled o aktuálních trendech, významných jménech, do galerií chodím výjimečně. Ale ráda rozvíjím svou fantazii a mám radost, když natrefím na malby (kresby, obrázky…), které ji podnítí. Které mi vykouzlí úsměv na rtech, když se na ně podívám. Které mě vtáhnou do děje a u kterých přemýšlím, jak asi vznikly, jaký příběh by mohly ilustrovat a jakou emoci vyjadřují.

Letos jsem objevila tři autorky, jejichž tvorba splňuje výše popsaná kritéria.

První z nich je Marie Brožová, královna pastelek. Kreslí víly, hlavně rusovlasé, pohádkové výjevy, mytologické bytosti. Její kresby jsou hravé a melancholické zároveň. Dvě její rusovlásky mi zdobí poličky (a třetí rusovláska Pipi je také moje zamilovaná .)

Druhou z nich je Gaelle Boissonnard. Je to Francouzka a její obrázky tak mají veskrze francouzský šarm. Její tvorba je velmi ženská, zasněná, vyjadřuje emoce, které dřímou v každé z nás. Láska, radost, přátelství, smutek, hravost… S její prací se můžeme setkat i u nás, v knihkupectví najdete diáře s její obálkou, s trochou štěstí natrefíte i na její pohlednice. Já jsem si letos nadělila její kalendář, ale musel za mnou putovat až z jednoho obchůdku v Jeseníku. Jste-li frankofonní, možná vás potěší i její blog, kde kromě svých obrázků uveřejňuje i básničky a fotografie.

Gaelle Boissonnard

A třetí je Mila Marquis, autorka působící v Německu. Psát dětské knížky, rozhodně bych chtěla, aby je ilustrovala právě ona. Její obrázky jsou neskutečně hravé, se spoustou promyšlených detailů, při pohledu na ně úplně vidíte ty příběhy, které se za nimi odehrávají. Pro mě jsou její ilustrace strašně milé, zlepšují mi náladu a kdybych mohla, skoupím je všechny. Já jsem objevila její pohlednice v jednom malém krámku v Görlitz a zdá se, že u nás se její tvorba (zatím) neprodává. Ale kdo ví, třeba je možnost objednat něco přímo u ní 🙂

Mila Marquis

A co vy, také ujíždíte na krásných pohledech a naivním umění? Pokud máte i vy nějaké své oblíbence, budu ráda, když se o jejich jména podělíte 🙂