Archiv rubriky: Postřehy všedního dne

Každodenní radosti, starosti i vtipnosti

Rodné město mé – Kutná Hora

/ Eva / Napsat komentář

I když jsem v Kutné Hoře nikdy nežila, jsem s ní už navždycky spjatá – je to místo mého narození. Když jsem minulý týden postovala článek o Mariánských Lázních a o dalších městech, která mám v srdci, sama sebe jsem se ptala, jakto, že Poděbrady ano a Kutná Hora ne. Přitom ji mám ráda.

Z Kolína je to oboje stejně daleko a přesto jsem mnohem častěji v Poděbradech. Kutná Hora je v UNESCO. Znám ji, nejen díky dlouholeté známosti s Kutnohorákem (ahoj Kubo :-)), jak své boty. Splňuje spoustu očekávání, která od města máte…

A pak jsme si o víkendu po dlouhé době udělali  do Kutné Hory výlet. Bylo krásně – říjnové sluníčko, barevné listy, všichni v dobré náladě.
A mně to nějak došlo – Kutná Hora prostě potřebuje to správné nasvícení! Potřebuje takové nasvícení, aby vynikly všechny její přednosti a upozadily se nedostatky. (Prostě asi jako každá dáma jistého věku 🙂 )

Je nádherná večer a v noci, kdy máte dojem, že jste se přenesli do středověku.

A je nádherná na podzim, kdy vynikne její umístění mezi kopečky se zbarvenými stromy; kdy se psím vínem popnuté kamenné zdi zbarví do rubínova; kdy měkké podzimní světlo dodá romantiku i tam, kde to v létě, za ostrého světla, působí omšele. A kdy počty autobusů s (nejen) asijskými turisty klesají na minimální počet.

Podzimní Kutná Hora láká k toulkám podél Vrchlice, k toulkám kolem rozhleden, ale i k poklidným procházkám starým městem, kdy vás nedusí rozpálené ulice, ale naopak oceníte všechny možné vyhlídky zalité sluncem.

Takže moje milá Kutná Horo, jsem ráda, že do všech možných formulářů vypisuji právě tvoje jméno, protože ano, i ty umíš chytnout za srdce a být krásná!

P.S. Jenom teda nevím, kam z tvého podloubí u náměstí zmizelo Středovo pekařství a proč máš svá nejkrásnější místa tak zaplevelená auty.

Mariánské Lázně – čím to, že je tu tak krásně?

/ Eva / Napsat komentář

 

Na konci září jsme byli v Mariánských Lázních – už potřetí. A stejně jako před tím, jsme byli opět nadšení z toho, jak dobře jsme se tam cítili. Taky občas přemýšlíte nad tím, čím to, že vás některá města nebo místa tak okouzlí a chytí za srdce a jiná, byť třeba “papírově” zajímavější, vůbec?
Já obecně tíhnu k tomu hledat všude spíš to hezké – a obvykle všude něco hezkého najdu – ale jsou místa, kde se prostě cítíte jinak. Kde si umíte představit, že kdyby vás nebrzdily žádné racionální důvody, tak byste se tam klidně přestěhovali.
Já mám takových měst několik – rakouský Graz,  Münster a Postupim v Německu a u nás Třeboň, Poděbrady a právě Mariánské Lázně (kdybych se zamyslela, asi bych objevila další).

Přemýšlela jsem, co mají tahle města společné. Jsou to:

  • vodní plocha v centru města (řeka Mur v Grazu, jezero Aa v Münsteru, Havel v Postupimi, rybník Svět v Třeboni, Labe, jezero a vodní prvky na kolonádě v Poděbradech, Úšovický potok v Mariánských lázních)
  • velké zelené plochy – tedy ne jeden park s pár lavičkami, ale spousty parků, turistických stezek začínajících hned u města. Parky jak vysloveně městské, tak lesoparky, naučné stezky
  • vstřícnost vůči chodcům a cyklistům
  • omezená automobilová doprava v centru měst (v Poděbradech tedy jak se to vezme)
  • množství kavárniček, hospůdek
  • minimální množství “zevláků” (jsou všude, i v těch nejkrásnějších městech, ale třeba v Kolíně o ně vysloveně zakopáváte na každém kroku)
  • ale naopak přítomnost cizinců
  • a v souvislosti s tím vším pocit, že z takových měst ani nemusíte jezdit na dovolenou, protože všechno pěkné máte co by kamenem dohodil

V Mariánkách máte nejen krásnou kolonádu, ale také hned v návaznosti další velký park, geologickou stezku, sjezdovku, stezku k parku miniatur… a ano, když zabočíte do vedlejších uliček, všimnete si, že leckterý dříve honosný dům zoufale volá po opravě. Že běžný obyvatel nebydlí u kolonády, ale na sídlišti dál od centra. Že spousta obchodů jsou pasti na turisty. Ale pak se projdete parkem ke zpívající fontáně, dáte si teplou oplatku a vyjdete k altánu s vyhlídkou na město – a přesně víte, proč se sem zase jednou vrátíte.

Móda? Móda! I na mateřské

/ Eva / 1 komentář

Sama sebe bych nikdy nepopsala jako módního maniaka. Nikdy jsem se o módu nějak zvlášť nezajímala, nakupování oblečení nikdy nebylo mé hobby a sledování módních trendů končilo rozkliknutím článku módní policie o tom, co si kdo vzal na udílení českých lvů. Někdy mi to slušelo méně a jindy více, ale co si budem povídat, když vám je dvacet, máte štíhlou postavu, dlouhé nohy a jste blondýna s velkýma očima, můžete vypadat docela obstojně i v pytli od brambor.

Jenže pak se přehoupla třicítka, přišel maraton těhotenství, porod, kojení, nevyspání, žádný čas na sebe. Mastné vlasy, žádný makeup, pořád dokola legíny a triko (poblité, od mlíka, od příkrmu…), upatlané brýle – až se člověk jednoho dne podíval do zrcadla a řekl si Dost!

Tenhle tristní  pohled na sebe se mi naskytl v podstatě někdy před rokem, Anežka už začínala být lezoucí miminko a mně se pomalu uvolňovaly ruce a mozek přestával mít jediný středobod, tedy dítě.

Našla jsem si na instagramu pár stylingových účtů. Vyházela ze skříně věci, které mi byly tipťop už před těhotenstvím (cílem bylo zhubnout na předtěhotenskou váhu, nikoli na váhu maturitní), věci, které jsem nikdy neměla moc ráda a jen mě stresovaly tím, že je nenosím a měla bych. A pak jsem si objednala pár nových kousků – v podstatě po několika letech – a úplně si pamatuju tu radost, když mi přišly.

A tím se odstartovala má “módní éra”. Pochopila jsem, že hezky se ustrojit je na mateřské v podstatě nutnost – jinak půjde vaše ženské sebevědomí do kytek už úplně. Nechcete být přeci jen neviditelný umaštěný přívěsek vašeho krásného dítěte – chcete být krásná maminka krásné dcery nebo krásného syna!
Taky jsem ale samozřejmě pochopila, že nemá cenu kupovat si drahé kousky, které budou tu od mrkve, tu od mastných brambor a jindy zase od bláta. Došlo mi, že móda může být prostě a jen kreativní zábava, že se není potřeba brát tak vážně a že si můžu zkrátka zkoušet vytvářet outfity, které by mě dříve nenapadly. Že není nic na tom zajít do sekáče a koupit si něco, co bych si nikdy dřív nekoupila (protože se to pro mě z tisíce důvodů “nehodí) a vyzkoušet, jak se v tom budu cítit. Že i na mateřské si můžu obléct šaty/podpatky/bílou barvu/elegantní sáčko/kožený křivák… Že se nemusím malovat pro někoho, ale že ta řasenka a korektor ponejvíce prospějí mně samotné a mému vlastnímu pocitu ze sebe samé.

Hodně mi pomohlo i pár stylistických tipů, které jsem si načetla. Zejména o tom, co dalšího zařadit do šatníku, aby byl dobře kombinovatelný a tudíž “uživatelsky příjemný”.

Jasně, pořád mám dny, kdy bezradně stojím před plnou skříní s pocitem, že nemám co na sebe. Dny (a je jich pořád dost), kdy si prostě vezmu obligátní džíny a triko a nechci nic řešit a vystupovat z davu. Je to dáno jednak nedůsledným vytříděním všeho, v čem se necítím, a taky tím, že proměna mého šatníku je zatím v procesu (stejně jako je stále v procesu má postava). Ale postupuju vpřed! A je to fajn pocit 🙂

P.S. Ale jinak mezi námi – hadry jsou stejně pořád jen hadry a člověk se jimi nemá zabývat víc než je zdrávo. Takže výše napsané vůbec nevylučuje, že mě potkáte v kombinaci softshellka a podpatky nebo sukně a pohory: jednak jsem Vodnář a druhak je někdy velmi osvobozující vykašlat se na to “co si o vás kdo pomyslí”.

Jeden rok

/ Eva / 1 komentář

Dneska je to právě rok od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila svou holčičku. Rok od toho, kdy jsem seděla na chodbě u Apolináře a ještě nevěděla, jestli to bude Anežka nebo Jindřich. Kdy jsem ležela na monitorech, zodpovídala do toho dvacet tisíc otázek sestrám a vůbec netušila, co mě vlastně čeká.
Rok od toho, kdy jsem myslela, že ten císařský řez nepřežiju, protože mi blbě zabrala anestezie, a tak jsem místo bondingu místama upadala do bezvědomí. Rok od několila šílených dní na šestinedělí, kdy kvůli covidu nebyly žádné návštěvy, a to ani otce a já měla navíc na pokoji Vietnamku, která nemluvila jinak než vietnamsky.
Ale taky rok od chvíle, kdy jsem se stala mámou, kdy jsem poprvé uviděla tu svou miniMartinku a kdy jsem pochopila, že už nic nebude jako dřív.

Takže krásné narozeniny, milá Anežko! Díky, že jsi!

Z deníku zahrádkáře

/ Eva / Napsat komentář

Když jsem kupovali náš byt, bylo pro mě hodně důležité, že má zahrádku. Původně jsem vůbec netušila, že ji budu využívat k pěstování něčeho jiného než bylinek. Chtěla jsem tam hlavně rekreovat sebe, psa a dítě. Ale díky sousedům a jejich pár připraveným záhonům, které nám nabídli k využívání, se z nás stali větší pěstitelé, než jsme očekávali.

S Anežkou mám sice času pomálu, ale upřímně řečeno, každodenní večerní zahradnická půlhodinka po uspání dítěte pro mě byla přes léto největším relaxem za celý den. Večer, zpěv ptáků, tlumené hlasy sousedů znějící z otevřených oken, červánky a celá velká zahrada jen pro sebe – boží. A co teprve ta radost z vlastních výpěstků! Kdo nepěstoval, nepochopí  🙂

Vysadili jsme – jako o rok dříve u dědy – rajčata a cukety. Rajčatům se letos dařilo skvěle, teprve minulý týden jsem musela dvě kvůli plísni zlikvidovat, ale zbytek frčí dál (uvidíme tedy, jak to bude po tomto deštivém týdnu). A na běžnou denní spotřebu jsme tak byli samozásobení a dokonce jsme zavařili i pár skleniček passaty.

Cukety jsem dala tři, dvě žluté a jednu zelenou. A zelená teda nestála vůbec za nic. Žlutými jsme ale byli zazásobeni tak akorát a letos mám po mnoha letech pocit, že nejsem cuket přejedená na tři roky dopředu (pravda, pár jsem jich rozdala a pár bohužel vyhodila, protože nevydržely pobyt v lednici).

Čeho jsme měli ale opravdu nadúrodu, to jsou zelené fazolky. Měla jsem je letos poprvé a vůbec jsem netušila, že z takových pidikeříků může být tolik lusků! Takže jich mám plný mrazák, dělala jsem je na tisíc způsobů a když už měl Martin pocit, že jich máme právě dost, tak jsem je aspoň propašovala do polévky 😀 Navíc spousta lidí má vůči fazolkám určité předsudky a tak se trochu hůře rozdávají… no, příští rok se musím rozhodně při jejich výsevu krotit.

Taky jsme měli trochu hrášku – ale ten jsem vysela pozdě a jak už pak začlo být vedro, tak se mu přestalo dařit. Aktuálně začínám sklízet ředkvičky, které jsem dala po něm. A semínka špenátu mi asi sežrali ptáci, nebo nevím, protože z toho není vůbec nic.

Kromě těchto klasických plodin pěstuju i kytky k jídlu – lichořeřišnici a měsíček. Lichořeřišnice původně vypadala na umření, ale nakonec se vzchopila a daří se jí skvěle a její květy jsou i pastva pro oči. No a měsíček je měsíček, tomu se daří snad vždy a všude. Kromě jedlých květin mám i záhon cinií, po předchozích majitelích jsme podědili meduňku a od sousedů jsme měli k dispozici ostružiny. A taky jsme sklidili malou tašku jablek z naší jabloně. Hroznového vína máme spoustu. A u dědy na nás čeká pár dýní (ale ty jsou letos tedy prachbídné).

Sumasumárum, nečekala bych, že na takové pidizahrádce toho vypěstujeme tolik a bude mi to dělat takovou radost 🙂 Příští rok chceme ještě zasadit pár keřů (rybíz, možná angrešt nebo rakytník). A taky bych chtěla záhony ještě více optimalizovat (např. mezi rajčata cibule, bazalka apod.) a využít je i víc na jarní zeleninu. A opět více využívat i dědovu zahrádku. No, uvidíme.

Zahradničení zdar!

 

5 věcí, které mám obzvláště ráda v našem novém bydlení

/ Eva / 1 komentář

Docela dlouho jsem vás tu ubavovala v rámci středníků tím, jak rekonstruujeme byt. A já právě teď sedím s čajem u našeho kuchyňského okna a kochám se pozdně letním večerem. A přemýšlím, které věci mám na našem novém bydlení obzvláště ráda.

1) na prvním místě jednoznačně výhledy. Z ložnice a pracovny vidíme Krkonoše, za dobrých podmínek i Sněžku. A taky zelený plácek se vzrostlými lipami. Z kuchyně a obýváku koukáme do zahrad – do té naší, i do spousty dalších, které kaskádovitě navazují.

2) zahrádka – ta naše ještě není dodělaná, ale využíváme kus sousedovic zahrádky a pro mě je to skvělý relax jít po uspání dítěte sklidit úrodu, zalít, podívat se, co kvete. Navíc to tu mají dost v oblibě i ptáci a různý hmyz, tak je vždy co pozorovat a co poslouchat. Jak řekl jeden z našich řemeslníků: “máte to tu jako na vesnici”.

3) sousedi – nechci nic zakřiknout a víme, jak to se sousedskými vztahy bývá, ale zatím je to tu fajn. Všechny známe, s každým se dá něco prohodit.

4) prostor – nejde jen o metry čtvereční, ale o celkový pocit. Vysoké stropy, velká okna. A pořádný sklep.

5) kuchyň – z původní špeluňky, o které jsme týdny a týdny přemýšleli, jak z ní udělat smysluplný prostor, se nakonec vyloupla funkční a příjemná místnost, kde nejen rádi vaříme, ale kde i rádi vysedáváme po večerech. A povídáme si a z okna pozorujeme srpek měsíce plující nad sousedními domy a zahradami…

 

 

Středník 44.

/ Eva / Napsat komentář

Je tu advent! Mně tedy vánoční nálada zatím úspěšně míjí, ale doufám, že s tím,  jak se ochladilo a občas sněží, adventní naladění postupně přijde. Jak jste na tom vy?

  • vybičovala jsem se k vánoční výzdobě – snažím se být i přes Vánoce na udržitelné vlně, a tak mám svou zásobu milých vánočních dekorací, které používám rok co rok a jen si vždycky přidám něco “homemade” – letos sklenici s cukrem na dně, což je imitace sněhu, svíčkou a jehličím – a nevypadá to snad blbě 🙂
  • taky jsem zadělala na linecké a vanilkové rohlíčky a po večerech mě tedy čeká pečení cukroví, na což se celkem těším. Plánuju ještě marokánky, což je můj majstrštyk, a oříškové hvězdičky, které taky zbožňuju. Vyšší ambice zatím nemám.
  • konečně jsme objednali dlaždice do koupelny a máme skoro vybranou i dlažbu do chodby a kuchyně, juch!
  • dlouhé zimní večery si krátím šitím – ušila jsem prošívanou mini deku a na dokončení čeká rukávník. A taky vánoční běhoun na stůl, který potřebuju začistit.
  • a protože teď blbě spím a jít spát dřív jak v 11 nemá cenu, tak čtu – přečetla jsem Věci, na které nastal čas od Petry Soukupové a mohu doporučit. Je to sonda do (bohužel) běžné rodiny, je to čtivé a člověk v ledasčem pozná sám sebe anebo někoho z okolí. Myslím, že je dobré si občas něco takového přečíst a uvědomit si, na co si ve vztazích dávat pozor, abyste nedopadli stejně jako hlavní hrdinové.

Hezký advent!

 

Středník 43.

/ Eva / Napsat komentář

Půlka listopadu je za námi a já mám dojem, že vůbec nestíhám. Že mi ty dny teď tak nějak proplouvají mezi prsty, jeden rychleji jak druhý.

Řešíme hlavně byt – elektrikáři mají své v této fázi hotové, příští týden nastupuje instalatér, pak pán na renovaci dveří, pak zedník…objíždíme koupelnová studia a vybíráme obklady, taky řešíme dlažbu, sbíráme inspiraci na kuchyň, občas se u toho pohádáme, blázinec. Do toho nás čeká (snad) další významná událost, o které já po neblahých zkušenostech radši moc nemluvím, ale zařizování a přemýšlení je kolem toho taky dost. A Sirius je v pubertě, což konkrétně u něj znamená, že nám je za zadkem víc než jindy, trochu testuje hranice a má spoustu energie.

  • mám za sebou další část psychoterapeutického výcviku a je až s podivem, že jsme se tam nikdo nepromořil. Stejně tak mám za sebou další den psychologa ve zdravotnictví.
  • napsala jsem si Ježíškovi – protože je to neuvěřitelné, ale za deset dní začíná advent
  • škoda, že nechodím do Lidlu – sbírají se tam teď nálepky na hrníčky Thun a uměla bych si vybrat
  • v rámci sbírání inspirace jsem se byli podívat v kuchyních Sykora (ach) a zamilovali jsme se do pracovní desky z technického kamene (achach). To jsou pak ty chvíle, kdy člověk trochu závidí těm, co o tom nemusí jen snít, ale mohou si to bez výčitek svědomí koupit
  • a nedá mi to nepostěžovat si na paní z prodejny vchodových dveří, která se nám snažila celkem urputně vysvětlit, že přeci nemusíme vůbec řešit zvenku obložky, protože to “vy doma nevidíte”. Jasně, jen se na to musí koukat sousedi a já, pokaždé když jdu domů… začínám chápat, proč veřejný prostor často vypadá, jak vypadá.
  • ale abych skončila pozitivně – začíná období balíčků! A taky kurýra z PPL (Martine, nečti! 🙂 Co je lepší, než když vám přijede dáreček (co na tom, že ve finále pro někoho jiného nebo z lékárny) a předá vám ho usměvavý sympatický mladý muž (co na tom, že dokud jsem ho vídala jen s rouškou, bylo to o něco zajímavější…)? 🙂

Krásné balíčkové období!

Středník 42.

/ Eva / Napsat komentář

Tak to byl týden! Breaking news ohledně prezidenta, ve škole máme půlku tříd v karanténě a já byla po půl roce dva dny úplně sama doma neb Martin se Siriusem byli ve Zlíně.

  • přečetla jsem Prokletý kraj od Klevisové – moje první seznámení s autorkou – a nebylo to vůbec špatné
  • opět jsem experimentovala s vařením (využila jsem nepřítomnosti Martina a udělala jsem si cizrnovo-bramborovou polévku) i pečením ( bezlepkové muffiny z jáhlové a rýžové mouky)
  • začínáme nakupovat vánoční dárky
  • konečně jsem vyřadila oblečení, které je sice pěkné, ale já ho nenosím, a poslala ho chudým. A je to tedy úleva nemuset už na něj v té skříni koukat
  • ušila jsem sobě i Martinovi čepici 😀 jako něco ještě je potřeba vychytat, nit z Lidlu, která se věčně rvala mě taky stála dost nervů, ale modely jsou to nositelné, obzvlášť za tmy se psem 😀
  • a totálně ujíždím na jablkách zakoupených v žabonoských sadech. Mňam!

    Hezký týden!

Středník 40.

/ Eva / 1 komentář

A než jsme se nadáli, je tu zase středa… taky vám přijde, že ten čas letí snad čím dál rychleji? Užili jsme si pár dní pravého babího léta a dneska pro změnu máme pravý podzim… My jsme sklidili dýně, zlikvidovali cukety a rajčata a čas zahradničení je tak pro nás letos vlastně u konce. A tak se můžeme už plně soustředit na nový byt, máme od statika posvěcené drobné úpravy dispozice a čekáme ještě na posvěcení od instalatéra. A pak to vypukne!

  • o víkendu jsme si udělali malý výlet na zámek Kačina a zkonstatovali jsme, že je velká škoda, že nás zatím nenapadlo dojet si tam na kole
  • pokračuji v pečení – poprvé v životě jsem se rozhoupala použít cuketu i do sladkého a upekla jsem cuketovou bábovku. Taky zpracovávám jablka, takže jsem vyzkoušela další jablečný koláč a mohu doporučit
  • vyzvedla jsem si občanku a pas s novým příjmením, a tak pokračuji v přerodu své identity…

Hezký začátek října!