Moje filozofická fakulta


Má milá filozofická fakulto, má drahá almo mater.

Dnes je to 14 dní, co Ti bylo tak strašně moc ublíženo. Tobě, Tvým studentům, vyučujícím, provozním zaměstnancům a jejich blízkým.
A dneska je taky den, kdy Tě tolik lidí objalo, protože vědí, že Ty za to nemůžeš.

I já bych Tě chtěla obejmout a alespoň takhle na dálku poděkovat za všechno, co jsi mi dala.
Vždycky jsem si cenila toho, jak přátelské, otevřené a “nevýkonové” prostředí na Tobě panuje. Jak barevné lidi je možné potkat na chodbách. Jak vždy šlo všechno nějak vyřešit po dobrém. Kolik inspirativních lidí vychováváš. Jak navzdory všem mudrlantům, kteří by nás, Tvé studenty a absolventy, nejraději poslali ke strojům, si dál sebevědomě stojíš v centru Prahy a svým studentům poskytuješ ty nejkrásnější výhledy na zapadající slunce nad hradem.
Jak vstřícná jsi i ke svým absolventům a jak ráda jsem otevírala Tvé brány i kdykoliv poté, co jsem na Tvé půdě dvakrát odpromovala.

Má milovaná fildo, zotav se z toho, co se Ti stalo, a prosím Tě, abys i přes všechny ty šrámy zůstala tak přívětivým místem ke studentskému životu, jako jsi byla předtím. Věřím, že to dokážeš – protože si vlastně asi ani neumím představit, kterou jinou fakultu by (nejen) studenti přišli s takovou láskou (a zdali vůbec) obejmout.

E.

5 ( tedy vlastně 6) tajemství psychologie osobnosti

K dnešnímu článku mě inspiroval příspěvek na jednom blogu, který sleduji. Věnuje se povětšinou módě, životnímu stylu, estetice… a občas autorka zabrousí do psychologicko-seberozvojových témat, či jak to nazvat. A to jsou ty chvíle, kdy přestávám pokyvovat hlavou a naopak trnu, co se dozvím. Tentokrát se věnovala problematice typologie čtyř živlů a jejich vlivu na výběr povolání. V ledasčem se dalo souhlasit, ale jak už to u podobných článků bývá, zhruba ve druhém odstavci si uvedené “pravdy” začnou protiřečit a vy se začnete ptát, jestli to je jen vaše postižení povoláním nebo to bouchne do oka i obyčejného laika – anebo ne.

Ať tak či tak, rozhodla jsem se, že vám dnes prozradím pár malých tajemství z psychologie osobnosti.

1) Každá typologie tak trochu zjednodušuje. Ano, i my psychologové s typologiemi pracujeme, ale jsme (měli bychom být) si vědomi jejich úskalí. Jako nikdo není “čistý” cholerik, tak nikdo není “čistý” oheň,  ani “čistý” introvert. Některý rys převažuje více, jiný méně, ale vždy je to nějaký mix.

2) Konkrétně introverze/extraverze je hodně zajímavá škála – ano, škála, nikoli buď a nebo! Ač jste jistě nesčetněkrát slyšeli, že je tento charakterový rys daný a neměnný, tak není tomu úplně tak. Mění se v průběhu života! Jsou období introvertnější (typicky začátek puberty a stáří) a období extrovertnější (např. mladá dospělost). Dokonce i roční období má vliv – podzim a zima jsou introvertnější, jaro a léto naopak. Dokonce je prokázané, že většina  romantických vztahů začíná právě v jarních a letních měsících, kdy jsme obecně více otevření poznávání nových lidí.

A stejně tak se mohou v čase přelévat i jiné vaše charakteristiky, a do popředí vystupovat ty, které před nějakou dobou nebyly ty nejvýraznější.

3) Vždy záleží, s kým se srovnáváte. Například já jsem doma často slýchala, jak jsem málomluvná, uzavřená a nespolečenská. A když jsem se pak v jiné společnosti označila za introverta, odpovědí mi byl nevěřícný pohled a hlasitý smích. No a na základě testu osobnosti se pohybuji přesně uprostřed škály!

4) Když jsme u těch testů – i jejich výsledky jsou ovlivněny často tím, v jakém okruhu lidí se pohybujete. Vím o firmě, která zrušila testování uchazečů o manažerské posty jistým testem osobnosti a to z toho důvodu, že nejlépe jim z nich vycházeli ne ti nejvhodnější, ale ti, kteří k sobě byli nejméně kritičtí. Je to asi jako když vystudujete matfyz s odřenýma ušima a připadáte si pak jako úplní blbci na matiku – protože vašim spolužákům to šlo přece o dost líp. A zapomenete na to, že většina populace by ale váš obor nikdy nebyla schopná vystudovat. A pak někdo, kdo byl celý učňák nejlepší ze třídy má dojem, že je eso na počty. Jenže nemá z matiky ani maturitu a srovnává se s ostatními učni (samozřejmě, i tak může být eso, to ne že ne, ale víte, co myslím). Stejně tak, pokud sdílíte domácnost se samými perfekcionisty, můžete si připadat jako úplný lempl, i když jste v porovnání s běžnou populaci nadprůměrně pečliví.

5) Nikdo nemá patent na pravdu. A to ani psycholog, šarlatán hrající si na psychoterapeuta, kartářka, lékař, léčitel… žádná typologie není dokonalá, aplikovatelná vždy a na všechno, žádný test není vždy 100% spolehlivý. My psychologové říkáme, že každý máme nějakou výjimku mezi klienty vyvracející snad úplně všechno. Např. klienta s opakovaně změřeným IQ kolem 80 a vystudovanou náročnou vysokou školou (a nemyslím tím plzeňská práva…)

O IQ testech a inteligenci ale zase někdy příště 🙂 To je taky pole zaplevelené všemi možnými experty, předsudky a nepodloženými domněnkami.

P.S. A největší tajemství na závěr: slovutný “psycholog” Marek Herman NENÍ psycholog. Až na tohoto pána zase někde narazíte, tak sice můžete pokývat hlavou, jak pěkně všechno pojmenovává, ale psycholog to není. A nemusíte studovat ani jeho CV, abyste to poznali – líbivé zjednodušování a volání po starých pořádcích bývá pro absolventy školy života naprosto typické.

Ewald Arenz – můj literární objev roku

Nestává se mi často, aby mě knížky opravdu “dostaly”. Čtu moc ráda, ale jsem náročný čtenář. Tady mi vadí příliš ploše vykreslený charakter (jo jo, to je tak když čte psycholog), támhle kostrbaté věty, onde přílišná doslovnost vyprávění… Ale jednou za čas natrefím na dílo, kde si to prostě všechno sedne: téma, atmosféra, jazyk, hrdinové.

Zhruba před rokem jsme v knihovně natrefila na knížku Staré odrůdy – příběh dvou velmi rozdílných žen (nebo spíš ženy a dívky), které se náhodou setkají. Právě nádherně vykreslená atmosféra, jazyk, kterým je knížka napsaná (což je samozřejmě i zásluha překladatele), uvěřitelnost charakterů, mě naprosto ohromily.

Letos jsem tak nějak mimoděk postřehla, že autorovi u nás vyšla další knížka. Ale trochu jsem se čtením otálela, protože přece jenom – očekávání byla velká (a také mám zkušenost, že nebývá špatné si dát mezi díly jednoho autora trochu pauzu, aby kouzlo nevyčpělo). Teď na podzim mě ovšem postihla čtecí krize a nějak jsem pořád nemohla najít tu správnou knížku, která by mě oslovila. A tak jsem si řekla, že je asi tedy čas právě na Velké léto. Trochu mě zarazilo, že kolínská knihovna jej má zařazené v dětském oddělení. Nicméně mají i elektronickou verzi a tak jsem si ji stáhla.

A bylo to zase ono. Léto, čtyři dospívající kamarádi a osmdesátá léta. Prostě nádhera a čtenářský zážitek. Netuším, proč se uvádí, že je to knížka zejména pro mládež – naopak mám dojem, že my, kdo už máme dospívání ( více či méně) dávno za sebou, si tu nostalgii vyprávění užijeme mnohem víc.

Autorem je německý středoškolský profesor Ewald Arenz. A mé vánoční přání je jeho třetí román, který letos vyšel v Německu. Die Liebe an miesen Tagen. Chtěla bych zjistit, jestli to zvládnu i v němčině. Jestli kouzlo  Arenzova psaní na mě bude působit i tehdy, když si musím počkat tři řádky na sloveso 🙂

 

 

Rodné město mé – Kutná Hora

I když jsem v Kutné Hoře nikdy nežila, jsem s ní už navždycky spjatá – je to místo mého narození. Když jsem minulý týden postovala článek o Mariánských Lázních a o dalších městech, která mám v srdci, sama sebe jsem se ptala, jakto, že Poděbrady ano a Kutná Hora ne. Přitom ji mám ráda.

Z Kolína je to oboje stejně daleko a přesto jsem mnohem častěji v Poděbradech. Kutná Hora je v UNESCO. Znám ji, nejen díky dlouholeté známosti s Kutnohorákem (ahoj Kubo :-)), jak své boty. Splňuje spoustu očekávání, která od města máte…

A pak jsme si o víkendu po dlouhé době udělali  do Kutné Hory výlet. Bylo krásně – říjnové sluníčko, barevné listy, všichni v dobré náladě.
A mně to nějak došlo – Kutná Hora prostě potřebuje to správné nasvícení! Potřebuje takové nasvícení, aby vynikly všechny její přednosti a upozadily se nedostatky. (Prostě asi jako každá dáma jistého věku 🙂 )

Je nádherná večer a v noci, kdy máte dojem, že jste se přenesli do středověku.

A je nádherná na podzim, kdy vynikne její umístění mezi kopečky se zbarvenými stromy; kdy se psím vínem popnuté kamenné zdi zbarví do rubínova; kdy měkké podzimní světlo dodá romantiku i tam, kde to v létě, za ostrého světla, působí omšele. A kdy počty autobusů s (nejen) asijskými turisty klesají na minimální počet.

Podzimní Kutná Hora láká k toulkám podél Vrchlice, k toulkám kolem rozhleden, ale i k poklidným procházkám starým městem, kdy vás nedusí rozpálené ulice, ale naopak oceníte všechny možné vyhlídky zalité sluncem.

Takže moje milá Kutná Horo, jsem ráda, že do všech možných formulářů vypisuji právě tvoje jméno, protože ano, i ty umíš chytnout za srdce a být krásná!

P.S. Jenom teda nevím, kam z tvého podloubí u náměstí zmizelo Středovo pekařství a proč máš svá nejkrásnější místa tak zaplevelená auty.

Mariánské Lázně – čím to, že je tu tak krásně?

 


Na konci září jsme byli v Mariánských Lázních – už potřetí. A stejně jako před tím, jsme byli opět nadšení z toho, jak dobře jsme se tam cítili. Taky občas přemýšlíte nad tím, čím to, že vás některá města nebo místa tak okouzlí a chytí za srdce a jiná, byť třeba “papírově” zajímavější, vůbec?
Já obecně tíhnu k tomu hledat všude spíš to hezké – a obvykle všude něco hezkého najdu – ale jsou místa, kde se prostě cítíte jinak. Kde si umíte představit, že kdyby vás nebrzdily žádné racionální důvody, tak byste se tam klidně přestěhovali.
Já mám takových měst několik – rakouský Graz,  Münster a Postupim v Německu a u nás Třeboň, Poděbrady a právě Mariánské Lázně (kdybych se zamyslela, asi bych objevila další).

Přemýšlela jsem, co mají tahle města společné. Jsou to:

  • vodní plocha v centru města (řeka Mur v Grazu, jezero Aa v Münsteru, Havel v Postupimi, rybník Svět v Třeboni, Labe, jezero a vodní prvky na kolonádě v Poděbradech, Úšovický potok v Mariánských lázních)
  • velké zelené plochy – tedy ne jeden park s pár lavičkami, ale spousty parků, turistických stezek začínajících hned u města. Parky jak vysloveně městské, tak lesoparky, naučné stezky
  • vstřícnost vůči chodcům a cyklistům
  • omezená automobilová doprava v centru měst (v Poděbradech tedy jak se to vezme)
  • množství kavárniček, hospůdek
  • minimální množství “zevláků” (jsou všude, i v těch nejkrásnějších městech, ale třeba v Kolíně o ně vysloveně zakopáváte na každém kroku)
  • ale naopak přítomnost cizinců
  • a v souvislosti s tím vším pocit, že z takových měst ani nemusíte jezdit na dovolenou, protože všechno pěkné máte co by kamenem dohodil

V Mariánkách máte nejen krásnou kolonádu, ale také hned v návaznosti další velký park, geologickou stezku, sjezdovku, stezku k parku miniatur… a ano, když zabočíte do vedlejších uliček, všimnete si, že leckterý dříve honosný dům zoufale volá po opravě. Že běžný obyvatel nebydlí u kolonády, ale na sídlišti dál od centra. Že spousta obchodů jsou pasti na turisty. Ale pak se projdete parkem ke zpívající fontáně, dáte si teplou oplatku a vyjdete k altánu s vyhlídkou na město – a přesně víte, proč se sem zase jednou vrátíte.

Přečteno: Nepřátelé kůže


Poměrně nedávno jsem řešila se svou kamarádkou otázku mytí. Tahle kamarádka je totiž přesně typ kámošky, se kterou můžete probírat i dost intimní věci a není vám přitom trapně.

Otázka tehdy zněla, zda mi přijde normální, že jistá dospívající dívka při sprchování nepoužívá shower gel. Moje odpověď ji celkem odzbrojila, protože jsem přiznala, že já ho dost často taky nepoužívám. Ani shower gel, ani body loation ani nic. Vystačím si s tuhým mýdlem na umyvadle a šamponem na vlasy. Sprcháč mám jen na ty chvíle, kdy si chci dopřát trochu aromaterapie. Nějak totiž odedávna tuším, že kromě hezké vůně v koupelně mi tenhle přípravek nic moc navíc nepřinese, zdravou pokožku už vůbec ne.

Body loation nepoužívám nikdy – je to pro mě zbytečná práce navíc, suchou kůží netrpím (možná právě díky tomu, že to nepoužívám). A trochu podobný odstup si držím i od všech dalších možných krémíků – ano, většinou si jednou denně na sebe plácnu něco hydratačního, ale že by mě to mělo nějak zásadně omladit, tomu nevěřím.

Od těhotenství navíc nepoužívám ani žádný parfém – prostě ho na sobě nesnesu.

No a pak mi přišla do ruky knížka kanadské autorky dermatoložky Sandry Skotnicki o tom, čím vším kůži škodíme. A ejhle – nabádá nás k tomu se méně mýt (je to Kanaďanka, takže méně znamená ne více než jednou denně a ne déle než 15 minut…) a sprchový gel používat buď vůbec, nebo jen na určité partie… Celkově se snaží vést čtenáře k tomu, aby používal pokud možno co nejméně kosmetických produktů (at‘ už přírodních nebo “chemických”), na co nejmenší část těla. Zajímavé je také to, že uvádí, že mezi největší alergeny a “dráždiče” patří vůně. Zaujala mě i informace, která je logická, jen mě to dříve nenapadlo:  i lak na nehty vám může způsobit vyrážku na obličeji. Jak? Protože se těmi nalakovanými nehty obličeje velmi často mimoděk dotýkáte! A obdobně to funguje se šampóny, parfémy, aviváží…

Společně s nedávno shlédnutým rozhovorem s Barbarou Paldus, zakladatelkou kosmetické firmy Codex Labs, ve kterém uváděla, že je možné, že některé látky obsažené v dermokosmetice mohou způsobovat např. ADHD a další  neurologické obtíže u dětí (přenosem přes matku při embryonálním vývoji), budu nadále ráda “za prase”, co nepoužívá každý den sprcháč a neplácá na sebe dvacet různých krémíků a mejkapíčků.

Tímto nechci nikoho nabádat k tomu, aby se už nikdy ničím nenamydlil – jen jsem, i na základě výše zmíněného rozhovoru s kamarádkou, chtěla nabídnout jiný pohled na “hygienické” návyky. Prostě trocha osvěty, chápete 🙂

 

 

Móda? Móda! I na mateřské

Sama sebe bych nikdy nepopsala jako módního maniaka. Nikdy jsem se o módu nějak zvlášť nezajímala, nakupování oblečení nikdy nebylo mé hobby a sledování módních trendů končilo rozkliknutím článku módní policie o tom, co si kdo vzal na udílení českých lvů. Někdy mi to slušelo méně a jindy více, ale co si budem povídat, když vám je dvacet, máte štíhlou postavu, dlouhé nohy a jste blondýna s velkýma očima, můžete vypadat docela obstojně i v pytli od brambor.

Jenže pak se přehoupla třicítka, přišel maraton těhotenství, porod, kojení, nevyspání, žádný čas na sebe. Mastné vlasy, žádný makeup, pořád dokola legíny a triko (poblité, od mlíka, od příkrmu…), upatlané brýle – až se člověk jednoho dne podíval do zrcadla a řekl si Dost!

Tenhle tristní  pohled na sebe se mi naskytl v podstatě někdy před rokem, Anežka už začínala být lezoucí miminko a mně se pomalu uvolňovaly ruce a mozek přestával mít jediný středobod, tedy dítě.

Našla jsem si na instagramu pár stylingových účtů. Vyházela ze skříně věci, které mi byly tipťop už před těhotenstvím (cílem bylo zhubnout na předtěhotenskou váhu, nikoli na váhu maturitní), věci, které jsem nikdy neměla moc ráda a jen mě stresovaly tím, že je nenosím a měla bych. A pak jsem si objednala pár nových kousků – v podstatě po několika letech – a úplně si pamatuju tu radost, když mi přišly.

A tím se odstartovala má “módní éra”. Pochopila jsem, že hezky se ustrojit je na mateřské v podstatě nutnost – jinak půjde vaše ženské sebevědomí do kytek už úplně. Nechcete být přeci jen neviditelný umaštěný přívěsek vašeho krásného dítěte – chcete být krásná maminka krásné dcery nebo krásného syna!
Taky jsem ale samozřejmě pochopila, že nemá cenu kupovat si drahé kousky, které budou tu od mrkve, tu od mastných brambor a jindy zase od bláta. Došlo mi, že móda může být prostě a jen kreativní zábava, že se není potřeba brát tak vážně a že si můžu zkrátka zkoušet vytvářet outfity, které by mě dříve nenapadly. Že není nic na tom zajít do sekáče a koupit si něco, co bych si nikdy dřív nekoupila (protože se to pro mě z tisíce důvodů “nehodí) a vyzkoušet, jak se v tom budu cítit. Že i na mateřské si můžu obléct šaty/podpatky/bílou barvu/elegantní sáčko/kožený křivák… Že se nemusím malovat pro někoho, ale že ta řasenka a korektor ponejvíce prospějí mně samotné a mému vlastnímu pocitu ze sebe samé.

Hodně mi pomohlo i pár stylistických tipů, které jsem si načetla. Zejména o tom, co dalšího zařadit do šatníku, aby byl dobře kombinovatelný a tudíž “uživatelsky příjemný”.

Jasně, pořád mám dny, kdy bezradně stojím před plnou skříní s pocitem, že nemám co na sebe. Dny (a je jich pořád dost), kdy si prostě vezmu obligátní džíny a triko a nechci nic řešit a vystupovat z davu. Je to dáno jednak nedůsledným vytříděním všeho, v čem se necítím, a taky tím, že proměna mého šatníku je zatím v procesu (stejně jako je stále v procesu má postava). Ale postupuju vpřed! A je to fajn pocit 🙂

P.S. Ale jinak mezi námi – hadry jsou stejně pořád jen hadry a člověk se jimi nemá zabývat víc než je zdrávo. Takže výše napsané vůbec nevylučuje, že mě potkáte v kombinaci softshellka a podpatky nebo sukně a pohory: jednak jsem Vodnář a druhak je někdy velmi osvobozující vykašlat se na to “co si o vás kdo pomyslí”.

Léto 23

Venku přes třicet, doma taky horko, ani se nechce věřit, že co nevidět skončí prázdniny a léto bude totam. Ale už teď je patrné, že dny jsou kratší, že večer i ráno je světlo jinak barevné než před měsícem.

Naše léto bylo fajn. Sice ani letos jsme se neodhodlali na žádnou zahraniční dovolenou, (i když teda – byli jsme 2x na skok v Polsku) ale i tak jsme si prázdniny užili.

Dvakrát jsme byli v Kořenově – a ač jsou výlety s Anežkou krátké, i tak si je člověk může užít.

Také jsme navštívili zlínskou zoo. Byli jsme u kamarádů v Liberci. Děláme si výlety do Poděbrad. Podařilo se mi se s Anežkou konečně vypravit do Klánovic. Odbouráváme strach z vody v bazénku, vaničce i větším bazénu. Užíváme si naši malou zahrádku.

Co se týče pěstitelských (ne)úspěchů, jednoznačným letošním fiaskem jsou cukety. Dvě mi sežrali hned po výsadbě slimáci, další je totálně mizerná a poslední není o moc lepší… za to máme spoustu rajčat, hezky se daří mrkvi, fazolkám i řepě, vzpamatovaly se nám převislé jahody a experimentuju s brokolicí. A dýní bude snad taky dost.

A jaké byly vaše prázdniny? 🙂

 

 

 

 

 

Začátek léta

Začíná léto. Nejdelší dny v roce. Prázdniny!

Mám dojem, že stíhám čím dál tím méně, přestože je naše dítě čím dál tím víc samostatné. Anebo právě proto? Anebo je to nestíhání jen klam?

Ukončila jsem úspěšně kurz psychologa ve zdravotnictví a znovu jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že už nemám žádné zkouškové a nic takového. Vzdělávání mě baví, ale po nervech před zkouškou se mi vážně nestýská.
Taky mám za sebou další týden KBT výcviku – a krom jiného jsem došla k poznání, že Pardubice jsou moc příjemné město a budeme si tam muset s Anežkou někdy udělat výlet vláčkem.

Opět vydělávám! Tedy, jsou to spíš takové drobné jako kapesné, ale je fajn být opět, byť příležitostně, profesně aktivní. Sedím v komisi při výběrových řízeních na ředitele škol a kromě chlebíčků, které tam dostávám, se mi líbí i možnost nahlédnout na úřady obcí, seznámit se se starosty a tak.

Letos už konečně můžeme plně využívat naši zahrádku. Anežka tam má pískoviště a bazének, Sirouš vaničku, my lavičku… sklidili jsme ředkvičky, pár jahod, spoustu hrášku, něco špenátu a na další úrodu netrpělivě čekáme. Navíc nám nádherně kvetla popínavá růže, které evidentně prospěl loňský sestřih, teď mám na záhonech záplavu měsíčku, chrpu..

Taky máme za sebou dovolenou na Vysočině, pár dní na Lipně…

Takže jak to tak píšu, vypadá to, že toho stíháme vlastně docela dost – jen by člověk chtěl ještě víc 🙂

Krásné léto!

Leden

Leden, spolu s listopadem, považuju za své nejméně oblíbené měsíce. Zima, tma, do jara daleko… ale i tak se dá vždycky najít něco pozitivního – např. všimli jste si, že už aspoň tak dva týdny zpívají ptáci? Avšak letošní leden uplynul obzvlášť rychle a bezbolestně – snad je to tím, že na mateřské nezažívám takové to klasické “za tmy do práce, za tmy z práce”.

A jaký tedy byl můj první měsíc v tomto roce?

  • Anežka měla svou první velkou rodinnou oslavu
  • a taky udělala své první samostatné krůčky
  • strávili jsme týden v Pardubicích na mém psychoterapeutickém výcviku
  • přečetla jsem knížku The Midnight Library – čtivá, hezká, ale wow pocit se nedostavil
  • KONEČNĚ máme dveře do kuchyně a koupelny (co na tom, že vestavná skříň prý až v srpnu…)
  • a tím pádem nám obkladač mohl KONEČNĚ dolepit dlaždice kolem nich
  • taky jsem si konečně pořídila novou podprsenku, teda vlastně dvě, a řeknu vám – po roce s kojící je to neuvěřitelný pocit 😀
  • začala jsem večer cvičit (no, že bych za těch deset cvičících minut měla vybudovat nějaké svaly, to si nejsem úplně jistá, ale nějak se začít musí)
  • na zahrádce nám vykvetly sněženky
  • a mám radost, že na Hradě bude prezident, na kterého se nejenže dá koukat, ale dá se i poslouchat ( teda aspoň zatím…)

Hezký únor!