K dnešnímu článku mě inspiroval příspěvek na jednom blogu, který sleduji. Věnuje se povětšinou módě, životnímu stylu, estetice… a občas autorka zabrousí do psychologicko-seberozvojových témat, či jak to nazvat. A to jsou ty chvíle, kdy přestávám pokyvovat hlavou a naopak trnu, co se dozvím. Tentokrát se věnovala problematice typologie čtyř živlů a jejich vlivu na výběr povolání. V ledasčem se dalo souhlasit, ale jak už to u podobných článků bývá, zhruba ve druhém odstavci si uvedené “pravdy” začnou protiřečit a vy se začnete ptát, jestli to je jen vaše postižení povoláním nebo to bouchne do oka i obyčejného laika – anebo ne.

Ať tak či tak, rozhodla jsem se, že vám dnes prozradím pár malých tajemství z psychologie osobnosti.

1) Každá typologie tak trochu zjednodušuje. Ano, i my psychologové s typologiemi pracujeme, ale jsme (měli bychom být) si vědomi jejich úskalí. Jako nikdo není “čistý” cholerik, tak nikdo není “čistý” oheň,  ani “čistý” introvert. Některý rys převažuje více, jiný méně, ale vždy je to nějaký mix.

2) Konkrétně introverze/extraverze je hodně zajímavá škála – ano, škála, nikoli buď a nebo! Ač jste jistě nesčetněkrát slyšeli, že je tento charakterový rys daný a neměnný, tak není tomu úplně tak. Mění se v průběhu života! Jsou období introvertnější (typicky začátek puberty a stáří) a období extrovertnější (např. mladá dospělost). Dokonce i roční období má vliv – podzim a zima jsou introvertnější, jaro a léto naopak. Dokonce je prokázané, že většina  romantických vztahů začíná právě v jarních a letních měsících, kdy jsme obecně více otevření poznávání nových lidí.

A stejně tak se mohou v čase přelévat i jiné vaše charakteristiky, a do popředí vystupovat ty, které před nějakou dobou nebyly ty nejvýraznější.

3) Vždy záleží, s kým se srovnáváte. Například já jsem doma často slýchala, jak jsem málomluvná, uzavřená a nespolečenská. A když jsem se pak v jiné společnosti označila za introverta, odpovědí mi byl nevěřícný pohled a hlasitý smích. No a na základě testu osobnosti se pohybuji přesně uprostřed škály!

4) Když jsme u těch testů – i jejich výsledky jsou ovlivněny často tím, v jakém okruhu lidí se pohybujete. Vím o firmě, která zrušila testování uchazečů o manažerské posty jistým testem osobnosti a to z toho důvodu, že nejlépe jim z nich vycházeli ne ti nejvhodnější, ale ti, kteří k sobě byli nejméně kritičtí. Je to asi jako když vystudujete matfyz s odřenýma ušima a připadáte si pak jako úplní blbci na matiku – protože vašim spolužákům to šlo přece o dost líp. A zapomenete na to, že většina populace by ale váš obor nikdy nebyla schopná vystudovat. A pak někdo, kdo byl celý učňák nejlepší ze třídy má dojem, že je eso na počty. Jenže nemá z matiky ani maturitu a srovnává se s ostatními učni (samozřejmě, i tak může být eso, to ne že ne, ale víte, co myslím). Stejně tak, pokud sdílíte domácnost se samými perfekcionisty, můžete si připadat jako úplný lempl, i když jste v porovnání s běžnou populaci nadprůměrně pečliví.

5) Nikdo nemá patent na pravdu. A to ani psycholog, šarlatán hrající si na psychoterapeuta, kartářka, lékař, léčitel… žádná typologie není dokonalá, aplikovatelná vždy a na všechno, žádný test není vždy 100% spolehlivý. My psychologové říkáme, že každý máme nějakou výjimku mezi klienty vyvracející snad úplně všechno. Např. klienta s opakovaně změřeným IQ kolem 80 a vystudovanou náročnou vysokou školou (a nemyslím tím plzeňská práva…)

O IQ testech a inteligenci ale zase někdy příště 🙂 To je taky pole zaplevelené všemi možnými experty, předsudky a nepodloženými domněnkami.

P.S. A největší tajemství na závěr: slovutný “psycholog” Marek Herman NENÍ psycholog. Až na tohoto pána zase někde narazíte, tak sice můžete pokývat hlavou, jak pěkně všechno pojmenovává, ale psycholog to není. A nemusíte studovat ani jeho CV, abyste to poznali – líbivé zjednodušování a volání po starých pořádcích bývá pro absolventy školy života naprosto typické.