Vždycky mě překvapí, jakou moc má příroda. Jak silně dokáže ovlivnit naši psychiku – emoce, luciditu, myšlenky. Někdy si snad budu muset sehnat nějakou odbornou literaturu na toto téma.
Když jsme onehdá jeli večer na hory a na nebi zářila luna (ano, luna!), seděla jsem jak přikovaná na sedadle spolujezdce, hlavu vykroucenou doprava a jakákoliv Martinova otázka mi přišla rušivá. Já se totiž kochala. Na nebi byl obrovský měsíc, ozařoval mraky kolem sebe tak, že vypadaly jako hejno netopýrů a možná taky havranů. Jako výjev z disneyovského animáku. Myšlenky mi letěly do všech směrů a naprosto hmatatelně jsem cítila to, že žiju a zároveň určitou odevzdanost osudu a vesmíru a transcendentnu a a a….
Měla bych tendenci si myslet, že to takhle mám jen já. Že je to tou mou introvertností, snílkovstvím a dovedností nechat se pohltit atmosférou okamžiku.
O několik dní na to jsem ale byla vyvedena z omylu. Na Hradčanské jsem vylezla z metra, vydala se ku železničnímu přejezdu a pak se najednou zarazila. Na kolejích stálo srocení lidí, všichni natočení čelem na západ a jen stáli a stáli, někteří i s foťákem v ruce. Když jsem se podívala tím samým směrem jako oni, zalil mě blažený pocit. Nad trolejemi bylo rudě zbarvené nebe a nachové vrstvy mraků, dokonalé přírodní divadlo.
V tu chvíli, kdy jsem viděla všechny ty zasněné úsměvy kolemjdoucích, jsem si uvědomila, že příroda nás má v hrsti víc, než si myslíme. A že nás má v hrsti všechny. Do jednoho.
