Lednové kulturní tipy

Někdo začíná nový rok bilancováním roku předešlého nebo naopak představami o roce budoucím. Já ale, stejně jako loni, se s vámi raději podělím o „umělecké zážitky“, které mě v poslední době potkaly. Tentokrát se nebudu věnovat malířkám, nýbrž jedné knize, jednomu filmu a jednomu koncertu.

Tento týden jsme totiž zvládli s Martinem hned dvě kulturní události. Ve čtvrtek jsme byli v Kolíně ve Scapinu na koncertu Jablkoně. Původně jsme měli jít už před Vánoci, ale kvůli nemoci bylo vystoupení nakonec přeloženo na leden. A musím říct, že přes prvotní překvapení z ozvučení si mé uši po chvíli zvykly (anebo pan zvukař šel do sebe…) a byl to jeden z nejhezčích koncertů, jaké jsem v poslední době zažila. Příjemný mix skladeb, tak akorát řečí kolem, které byly vtipné a ne pseudovtipné, sklenička vína u stolečku… Pokud vás tento žánr oslovuje a budete mít možnost jít na Jablkoň do nějakého komornějšího prostředí, tak mohu vřele doporučit!

Dalším příjemným překvapením byl film Na nože.  I v tomhle případě hrálo do karet promítání v komorním prostředí malého sálu kolínského kina – protože asi poprvé po 15 letech jsem zažila vyprodaný kinosál! Což uznejte, je zase úplně jiný zážitek než v multikině, kde jsou diváci rozesetí po dvou v každé řadě. Jedná se o detektivku ve stylu Agathy Christie, avšak v modernějším hávu. Děj příjemně ubíhá, kolikrát se i zasmějete a konec sice není nějak výrazně šokující, ale myslím, že to je vlastně dobře. Přes poměrně dlouhou stopáž jsem nekoukala na hodinky, nemusela zavírat oči kvůli drastickým scénám a naopak si užívala komediální prvky filmu. Jestli váháte, na co do kina, tohle by mohla být jasná volba 🙂

A do třetice – knížka od Ježíška. Pod stromečkem jsem mimo jiné našla dílko Deborah Rodriguez The Zanzibar wife. Autorku budete znát nejspíš díky jejím předchozím knihám, např. Kavárnička v Kábulu. Zanzibarská manželka podle všeho v češtině zatím nevyšla, ale vládnete-li alespoň středně pokročilou angličtinou, tenhle kousek v pohodě zvládnete. Příběh i jazyk je poměrně jednoduchý – skoro až tak, že věřím tomu, že v češtině by mě omezená slovní zásoba možná i lehce iritovala. Nicméně – děj se odehrává převážně v Ománu. V pohádkovém, kouzelném arabském státě, který si mě kdysi získal a jehož kouzlo mi tahle knížka dokonale připomněla. A to i mile trefnými poznámkami vůči Ománcům, vůči jejich pojetí času, dmutí se pýchou ohledně jejich země, popisem toho, jak věří na džiny a na to, že Bahla je začarované město… no prostě, chcete-li cítit vůni souku, vidět před sebou muže ve sněhobílých dišdašách věčně zírajících do mobilu nebo distingované ženy v abájách, tahle knížka vám to umožní.

P.S. Dneska jsem zjistila, že Ománcům v pátek zemřel jejich milovaný sultán Kabús. Sultán, kterého Ománci naprosto adorovali, a asi opravdu zaslouženě. Tak mu přeji lehkou zem a pevně doufám, že jeho následovník bude stejně moudrý a charismatický, aby Omán zůstal tou oázou klidu a míru Blízkého východu, jakým byl doposud. Tenhle kout světa, a my všichni s ním, to nyní potřebujeme možná víc než kdy dřív. Pokud byste si chtěli na sultánovu počest dopřát pravou Ománskou snídani, tady máte recept.

 

Podívej se ven, mám důvod k radování

Od jaktěživa mám ráda hudbu. Jsem jediným členem široké daleké rodiny, který to dotáhl až k vystupování v rámci „třídních schůzek“ ZUŠky. Virtuos se ze mě tedy nikdy nestal, ale radost z hudby mi zůstala. A pak taky určitá „hudební imaginace“ nebo jak to nazvat. Slyším nějaká slova, vidím určitou situaci, prožívám určité pocity a hned mě k tomu napadají melodie a texty známých písní a taneční choreografie.

Na gymplu v rámci testů profesní orientace mi paní psycholožka doporučila věnovat se scénickému tanci, což mě tehdy opravdu velmi pobavilo, ale faktem je, že hudba a tanec mi odedávna pomáhají při zpracování emocí i informací- ať už těch smutných nebo radostných a pomáhaly mi i při učení na maturitu a státnice.

Dneska na mě navíc silně dolehlo i nutkání podělit se s vámi o jedno takové moje hudební zasnění. V Kolíně totiž dnes poprvé letos sněžilo. A já šla zrovna po ulici a chytala vločky do rukavice…

Když padá sníh, je ticho bílé
Když padá sníh, tak postůj čistá chvíle
Když padá sníh, je plno v prázdných ulicích
Když padá sníh, toulám se v rynku
Když padá sníh, i Vám dá navštívenku
Když padá sníh, noc je tu k ránu na saních

Podívej se ven, mám důvod k radování
Postačí mi jen, když padá bez přestání
Do rána zasype i to, co vy nevíte i to co mi tajíte…..bílou
Chtěla bys být, když v noci sněží

Chtěla bys být, svítilnou na nábřeží
Chtěla bys být, sousoším s bílou čepicí
Chtěla bych být, na sněžném bálu
Chtěla bych být, kde sněží do kanálů
Chtěla bych být, stopou v zaváté dálnici

Podívej se ven, mám důvod k radování…

Chtěla bys být, jak vločka sněhu
Chtěla bys mít, krajkovou hebkou něhu
Chtěla bys mít, jak sníh má kůži hedvábnou
Chtěla bych mít i v tomhle jisto
Chtěla bych mít své malé bílé místo
Chtěla bych mít místo kam můžu dopadnout

Písnička je od Jablkoně a poslechnout si ji můžete zde https://www.youtube.com/watch?v=XIJjUAqEna0

 

Býti psychologem

Je listopad. Pro dětského poradenského psychologa to znamená, že nastává období kariérního poradenství. Jakou střední či vysokou si vybrat, kam směřovat své studijní úsilí. Vždycky mě těší zájem studentů o studium psychologie, i když se s velkou částí z nich dobereme k tomu, že možná bude lepší, zůstane-li zkoumání lidské duše jejich koníčkem, ale svou profesní dráhu nastartují jinak.

Vím, že pracovat jako psycholog je velkým snem mnoha lidí, zejména pak žen. Vím, že panuje přesvědčení, že psycholog vidí druhým do hlavy, umí odhalit ve vašem charakteru i to, co byste vy sami nikdy neodhalili, má zaručené návody na život a vzhledem ke svým univerzitním znalostem zásadně nikdy nechybuje v odhadu druhých, vede ukázkový rodinný život, nepodléhá fobii a úzkostem a umí se empaticky vcítit v podstatě do kohokoliv a kdykoliv.

Moji milí, nevěřte tomu. Jsme z masa a kostí, jsme náladoví, nespravedliví, často bezradní a návod na život bychom potřebovali úplně stejně jako vy (a kdo vám tvrdí opak, řadí se spíše do sekce šarlatánů než psychologů).

To, co já považuju za největší výhodu bytí psychologem, je totiž něco úplně jiného.  Je to vědomí, že každý můj životní držkopád mi přináší nenahraditelný profesní rozvoj. Slovy jednoho docenta na výšce: „Pro psychologa je každá blbá zkušenost dobrá.“

Takže, přátelé, láká vás psychologie? Zapomeňte na zaručené rady a začnětě milovat své neúspěchy, trápení, trapasy a životní kotrmelce!

P.S. Všeho s mírou! 😉

 

 

Podzimní knižní tipy – aneb dlouhé zimní večery se blíží

Jestli mám z něčeho velkou radost, tak je to skutečnost, že jsem se zase vrátila k četbě beletrie. Na základce a střední jsem byla vášnivý knihomol, s nástupem na výšku se objem přečteného sice nijak nezmenšil, avšak jednalo se převážně o stohy a stohy odborné literatury, skript a vlastních výplodů. Po druhém magistru jsem pak potřebovala určitý restart a oddych a počet přečtených knížek za rok bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Letos se ale zdá, že staré vášně nereziví a mé čtenářské nadšení je zpátky.

S nástupem podzimu – období horkého čaje, deky a svíček – je tu i čas náruživého „kodásání“ – jak se u nás doma říkalo takovému tomu čtení, kdy člověk nedělá nic jiného, než že má nos v knížce a jiný svět neexistuje. A protože tipů na kvalitní literaturu není nikdy málo, podělím se s vámi o mé knižní zážitky posledního půl roku.

Tošikazu Kawaguči – Než vystydne káva

Mám radost, když se mi podaří natrefit na knížku autora z pro mě literárně exotických zemí. O to víc, když má ta knížka designově krásnou obálku a voní přesně tak, jak má nový přírůstek do knihovničky vonět. Než vystydne káva popisuje příběh jedné neobyčejné kavárny a jejích návštěvníků, kteří zatouží po tom, aby se vrátili do minulosti. Jenom na chviličku, než vystydne v šálku káva, ale i tenhle krátký okamžik jim pomůže vidět věci jinak. Je tam trochu psychologie, trochu japonských reálií, trochu duchařiny a společně to funguje jako skvělý společník na dvě příjemně strávená odpoledne.

Harper Lee – Postav hlídku

To bylo tak. Měla jsem strašnou chuť na pěknou knížku. A v knihovně jsem nic neobjevila. Náhodou jsem zašla do levných knih a tam se na mě smála Harper Lee. Je to takové pokračování nepokračování Jako zabít ptáčka, kterou jsem četla už před několika dlouhými lety. Takže jsem si z ní mnoho nepamatovala, což ale nebylo vůbec na škodu, spíš naopak. Je to takové trochu jižansky americky hysterické, ale čtivé, u několika pasáží jsem se smála nahlas, jindy mi hlavní hrdinka lezla trochu na nervy. A to ke správné četbě patří!

Louis de Berniéres – So much life left over

Příběh začíná na Cejlonu v období mezi světovými válkami. Hlavním hrdinou je válečný letec, který popisuje svůj život, obtíže v manželství, dobu rozpadajícího se kolonialismu i nástup další světové války. Kniha se čte velmi dobře, až na některé pasáže má spád. Ke konci už se mi zdála možná až moc překombinovaná (ale ono taky nechte něco číst psychologa, ten všechno vždycky příliš analyzuje a hledá nesrovnalosti) a trochu bych řekla, že je znát, že to psal chlap. Doporučit ji však určitě můžu.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Autorku jsem objevila, asi jako většina čtenářů, díky jejímu románu Hana. Když tedy vyšla její nová knížka, moc jsem se na ni těšila a koupila si ji za odměnu na konci školního roku. Román je napsaný velmi čtivě, věty jsou velmi hezky vystavěné, vyprávěn je z pohledu otce a z pohledu dcery a vyústění je poměrně překvapivé. Ideální k čaji a pod deku 🙂

Erich Maria Remarque – Tři kamarádi

Knížka z řad povinné literatury. Ovšem velmi strhující, přiblíží vám velmi obtížný život v meziválečném Německu, osudy ztracené generace, která mládí strávila v zákopech první světové války, místo oddychu z míru přišla na řadu bída a za pár let na to další válka. Pomůže vám pochopit nezměrnou frustraci tehdejší doby a poupraví pohled na zlatá dvacátá… Rozhodně doporučuji, pokud bych měla srovnat s výše uvedenou knihou So much life left over, která popisuje v podstatě stejnou dobu, musím uznat, že Remarque je mnohem opravdovější a vystačí si s méně šokující dějovou linkou k tomu, aby vás dokonale zasáhl.

Renata Červenková, Pavel Kolář – Labyrint pohybu

Rozhovor novinářky s veleznámým fyzioterapeutem. Donutí vás zamyslet se nad vlastním životním stylem a možná vás přesvědčí o tom, že pravidelný přiměřený pohyb je opravdu důležitý. Přináší zajímavý vhled do zákulisí vrcholového sportu, ale popisuje i případy běžných pacientů. Jediné, co mi trochu vadilo, byla v podstatě naprostá absence jakéhokoliv odlehčení a měla jsem dojem, že rozhovor je veden s opravdovým sucharem.

Mike Perry – Klec pro majáky

Knížka poskytující vhled do toho, jaké to je být transsexuálem. Autobiografický příběh, Mika, který se narodil jako žena, porodil dceru a v padesáti letech se rozhodl pro coming-out a změnu pohlaví. Pro mě, jakožto psychologa, velmi zajímavé čtení, byť možná méně překvapivé, než pro nepoučeného laika. Některé pasáže byly na můj vkus příliš rozvleklé, občas jsem přeskakovala, přesto je ale knížka poměrně čtivá a může vám pomoci rozšířit obzory o dané problematice.

Irvin Yalom – Hovory k sobě

Další psychologické čtení (aneb to je tak, když má psycholog dovolenou…). Je to moje první opravdové setkání s Yalomem a určitě ne poslední. Čtivé čtení nejen pro psychologa, ale i pro všechny, kteří rádi hloubají nad příčinou konání svého či ostatních. V této knize se Yalom zaměřuje zejména na tematiku smrti a strachu z ní, mnoho legrace tedy nečekejte. Každá kapitola vypráví příběh jednoho klienta, Yalom popisuje nejen trápení klientů, ale i jeho terapeutické přemýšlení nad problémem. Já osobně jsem knihu nečetla na jeden zátah, mezi jednotlivými částmi jsem si vždy dávala několik dní pauzu.

Fredrik Backman – Muž jménem Ove

U téhle knížky platí ještě více než u jiných – nenechte se odradit začátkem! Prvními dvěma kapitolami jsem se musela vysloveně prokousávat, poté jsem se nemohla od knížky odtáhnout. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o tragikomický příběh padesátiletého svérázného muže, který se těžce vyrovnává se ztrátou své manželky, ale také se změnami ve společnosti. Místy dojemné, místy vtipné, ideální knížka pro chvíle, kdy se vám nechce až tak nějak moc přemýšlet.

Blanka Čechová – Jadranská snoubenka

A komu se stýská po létě, oddychu na pláži a chorvatském pobřeží, nechť sáhne po téhle parádní oddechovce. Příběh o tom, jak se jedna Češka zamilovala do Chorvata a co to s sebou přináší. Klasickou červenou knihovnu nečekejte, spíš humoristické čtení, u kterého se zasmějete a tak nějak si uvědomíte, že chlapi všude na světě jsou si vlastně dost podobní 🙂

A jaké jsou vaše podzimní knižní tipy? 🙂 

Zelená oáza Spreewald

Vesnička Rudna. Nebo taky Reuden, chcete-li. Je večer, sedím u dřevěného stolu na zahradě u statku. Hledím na popínavé růže, mladé hortenzie vysazené u zídky, tůňku uprostřed zeleně. Se soumrakem se rozsvítí lampiony rozvěšené v korunách stromů. Romantiku mi kazí jen neodbytná mračna komárů.

Spreewald. Poprvé jsem do téhle oblasti zavítala, když mi bylo osmnáct a trávila jsem část léta u strýce v Postupimi. Vzal mě tehdy na plavbu po šprévaldských kanálech a mně od těch dob zůstala tahle krajina v srdci.

Spreewald je oblastí v Německu, kterou dříve obývali téměř výlučně Lužičtí Srbové. Nyní jsou již v menšině, ale pořád jsou názvy měst uváděny dvojjazyčně a děti se ve školách lužické srbštině učí. Je to krajina vodních kanálů, lesů, polí a luk. Zemědělských usedlostí, pasoucího se dobytka a nakládaných okurek. Její genius loci je natolik unikátní, že je tato oblast zapsaná na seznamu UNESCO.

Druhý den nasedáme na zapůjčená kola. Jedeme výletním tempem, sukně mi vlaje kolem kolen, vítr mi cuchá vlasy. Přejíždíme mostky, hledíme na vodáky v kanojích, instiktivně volíme cestičky, po kterých pojedeme.

Tohle je léto. Voda, lesy, kolo. Moje oblíbené Německo. A na závěr kyselá okurka s okurkovým radlerem. Spreewald jak má být!

 

Několik praktikalit: 

  • Spreewald je mezi Němci ohromně oblíbenou lokalitou – ubytování raději vybírejte s několikaměsíčním předstihem. My sehnali super bydlení přes Airbnb pár dní předem, ale rozhodně bych na to nespoléhala.
  • přivezte si vlastní kolo a nebo si ho půjčte – v městečku Burg je velmi dobrá půjčovna kol Radler-scheune, městské kolo s přehazovačkou vám půjčí za 12 Euro na den
  • chcete-li si naplno užít vodní kanály, půjčte si kajak či kánoi. Hromadná vyjížďka na velké lodi je sice také příjemnou možností, ale uvidíte mnohem méně romantických zákoutí. Plavbu po stojatých vodách zvládnou i úplní začátečníci.
  • rozhodně si nezapomeňte přibalit repelent – komárů je tu opravdu STRAŠNĚ MOC
  • ochutnejte místní nakládané okurky – prodávají je všude, v různých variantách a jsou opravdu trochu jiné než ty naše
  • a kdo rád experimentuje, může si koupit i okurkového radlera 🙂 pít se to dá, jen to chce něco k zajedení 🙂
  • pokud byste se chtěli vykoupat, kousek za Burgem je příjemný menší písák, ideální i pro děti. Takže plavky na cyklotoulky s sebou.
  • zkuste oprášit němčinu – zdálo se nám, že angličtina tu není tak samozřejmá, jako v jiných částech Německa (ani u mladých lidí). Místní budou mít opravdu radost, když se pokusíte s nimi šprechtit.

 

 

 

Šiju! Aneb plním letní výzvy

Loni jsem si řekla, že každé prázdniny splním nějakou svou výzvu. Naučím se něco, co jsem vždycky chtěla a nebyl buď čas, odvaha nebo obojí. Výsledek nemusí být dokonalý, jde o to, to konečně zkusit. Zjistit, co mě opravdu baví, naplňuje, co by mi třeba mohlo jít. A co naopak ne.

Mám trochu výhodu v tom, že pracuju ve školství a tudíž mám dlouhou letní dovolenou (dovolenou, přátelé, nikoli prázdniny! 🙂 ). To se pak výzvy samozřejmě plní lépe.

Takže loni jsem si pořídila piano. Rekonstruovala se naše stará poradna a v nové budově už pro staré piano nebylo místo. Zaplatila jsem stěhováky, pozvala ladiče pian, vyhrabala staré zpěvníky, naladila příslušné youtube kanály a dala se do hraní.

Virtuos se ze mě nestal. Ale naučila jsem se zahrát několik melodií známých skladeb, připomněla si noty. Mít piano u sebe doma a ne u rodičů, určitě bych pokračovala v pravidelném hraní. A už vím, že až jednou budeme mít s Martinem ten domek, tak piano se bude stěhovat taky.

Na letošní prázdniny připadla výzva poněkud méně vznešená, avšak o nic méně kreativní: naučit se šít na stroji. Nepotřebuju si spíchnout plesovou róbu, ale umět ušít polštář, ubrus nebo zkrátit kalhoty se hodí. Půjčila jsem si stroj, dostala zbytky starých látek, zase naladila příslušné youtube kanály a dala se do šití.

Mám za sebou tři dny tréninku a ušité látkové pytlíky, tašku a polštář. Postupně se zlepšuju. A zase mě to baví. Asi vím, co si budu přát k vánocům.

Tenhle článek nemá být přehlídkou chlubení. Ale výzvou pro vás: je důležité plnit si sny. Zkoušet nové činnosti. Nebát se. Je jedno, kolik vám je. Mně je taky přes třicet, což rozhodně není běžný věk k učení se hře na hudební nástroj. Nebo k tomu vzít poprvé v životě do ruky šicí stroj. Jde o to, to KONEČNĚ ZKUSIT. A přestat přemítat o tom, proč to nikdy nešlo a co by, kdyby. A nezáleží na tom, zda se toužíte naučit nový jazyk, zkusit kurz malby, získat řidičák nebo jít svatojakubskou cestu.

Jak se říká, člověk obvykle víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal blbě.

A jakožto psycholog vám navíc říkám – novou činností neuvěřitelně stimulujete mozek. A pakliže vás nová aktivita nadchne, zaujme, bude vám přinášet radost a bude to váš relax, děláte pro sebe strašně prospěšnou věc. Mimo jiné jste tím právě zahájili boj proti předčasnému stárnutí 🙂

 

Cestou do Zlína

Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.

Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.

Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.

A přestože je vagon narvaný,  a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!

V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.

Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…

 

Dva roky psychologem

Dva roky psychologem na plný úvazek.

Vyšetřila jsem stovky dětí, mluvila se stovkami rodičů a diskutovala s desítkami učitelů.

Intervenovala jsem u spousty dospělých klientů a vedla pěknou řádku rozhovorů s žadateli o dobrovolnictví.

Suma sumárum, při tom nejskromnějším odhadu, půl tisíce lidských příběhů. Půl tisíce jednotlivců, jimž poskytuji naslouchající ucho i odborné znalosti. Ale také půl tisíce vypravěčů, hotová studnice lidských osudů, z kterých čerpám na oplátku já sama.

Pokud bych se s vámi měla podělit o několik myšlenek, které ve mně opakovaně po setkání s klienty rezonují, jsou to tyto:

  1. Hledej radostné okamžiky v každém dni, protože nikdy nevíš, co bude zítra.
  2. Pokud si myslíš, že máš ten nejtěžší životní úděl na světě, asi jsi ještě nevyslechl dost lidských příběhů.
  3. Až budeš mít dojem, že o životě už víš všechno, uvědom si, že pořád víš jenom strašně, strašně málo. Snaž se nesoudit nikoho, v jehož botách jsi nechodil.
  4. Ber své duševní zdraví stejně vážně jako to fyzické – dbej na prevenci, všímej si symptomů, neboj se učinit změnu a vyhledat pomoc, je-li potřeba.

Ale hlavně:

5. NAUČ SE UMĚT BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU. Protože jsi to právě a jenom ty, s kým budeš žít celý svůj život, každý den, každou minutu.

 

Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

DIY projekt pro naprosté amatéry aneb Ušij si svého zajíce

Už ve školce jsem poslouchala nad svými tvořivými výrobky poznámky typu: „no jo, však je levák, ti nikdy nestříhali pořádně“. Na základce při skládání z papíru jsem končila u večerníčkovské čepice a parník už byl nad moje možnosti. Na gymplu při sochání ze sádry nebylo ve výsledku vůbec poznat, co že autor svým dílem zamýšlel. Nedalo se nic dělat – já tvořilkou nebudu.

Jak si ale život plyne svým vlastním způsobem a vytváří různé meandry a zákruty, občas nestačíte zírat, jak se mění vaše zájmy a představy o tom, jací jste, co umíte a co vás baví. Mě už před pár lety překvapilo, že vlastně ráda peču a vařím. Že mě baví kytičky a parapetové pěstitelství obecně. A v poslední době i to, že prostě čas od času propadnu nutkání tvořit.

Na druhou stranu ale znám své možnosti. Nejsem pečlivka a šikulína. Chci to mít rychle. A nechci k tomu kupovat dva tisíce nesmyslů – z časových, finančních i ekologických důvodů.

A tak když mě onehdá přepadla tvořilkovská nálada, trochu jsem zagooglila, trochu zaimprovizovala a ušila si velikonočního zajíčka. Mohl by být dokonalejší, určitě. Ale je můj, dělá mi radost, zužitkovala jsem na něj různé materiálové zbytky a obešla se bez další čínské dekorace.

Pokud chcete návod, tady je. Myslím, že ho zvládne ušít i lecjaké dítě, které už je natolik šikovné, že si jehlou nevypíchne oko.

velikonoční zajda – potřeby

Co budete potřebovat:

  • kousek čtvrtky (cca o velikosti A5 nebo o něco málo menší)
  • obyčejnou tužku
  • kousek látky (já použila odstřižek z tužších závěsů)
  • výplň – vata, vatelín, molitan… – podívejte se, co za měkký materiál se vám kde válí, zbytečně nekupujte nic nového. Já použila výstelku z jedné dárkové krabice
  • jehla, nit
  • zbytek stuhy
  • knoflík

Jak na to:

  1. čtvrtku přehněte napůl. U hřbetu začněte s nákresem obrysu půlky zajíce. Když pak obrys vystříhnete (stříháte zároveň i druhou, přehnutou část papíru), dostanete zajíce celého a symetrického.
  2. zvolenou látku také přehněte napůl- budeme potřebovat dva zajíce. Tužkou (nebo krejčovskou křídou) na ni zajíce překreslete.
  3. Ostrými nůžkami stříhejte zároveň obě látky (prostě se vám začnou rýsovat dva zajíci).
  4. Na pár místech vystřižené zajíce přišpendlete k sobě. Navlečte si vhodnou nit a dvojitou nití začnětě obšívat.
  5. Postupně ho také vycpávejte. Vždy kousek obšijte, vycpěte a pokračujte.
  6. Na závěr přišijte zvolenou mašli s knoflíkem.
  7. Na zadeček přišijte kousek vaty místo ocásku, pokud chcete.
  8. Voilá, zajíc je hotov.

Mně osobně nejvíc srdce plesá nad tím, že jsem nepotřebovala vůbec nic kupovat, vše leželo nevyužité doma. A taky, že zajda je ve finále fakt docela roztomilý a ve společnosti jarních kytiček mu to moc sluší.