Lednové kulturní tipy

Někdo začíná nový rok bilancováním roku předešlého nebo naopak představami o roce budoucím. Já ale, stejně jako loni, se s vámi raději podělím o „umělecké zážitky“, které mě v poslední době potkaly. Tentokrát se nebudu věnovat malířkám, nýbrž jedné knize, jednomu filmu a jednomu koncertu.

Tento týden jsme totiž zvládli s Martinem hned dvě kulturní události. Ve čtvrtek jsme byli v Kolíně ve Scapinu na koncertu Jablkoně. Původně jsme měli jít už před Vánoci, ale kvůli nemoci bylo vystoupení nakonec přeloženo na leden. A musím říct, že přes prvotní překvapení z ozvučení si mé uši po chvíli zvykly (anebo pan zvukař šel do sebe…) a byl to jeden z nejhezčích koncertů, jaké jsem v poslední době zažila. Příjemný mix skladeb, tak akorát řečí kolem, které byly vtipné a ne pseudovtipné, sklenička vína u stolečku… Pokud vás tento žánr oslovuje a budete mít možnost jít na Jablkoň do nějakého komornějšího prostředí, tak mohu vřele doporučit!

Dalším příjemným překvapením byl film Na nože.  I v tomhle případě hrálo do karet promítání v komorním prostředí malého sálu kolínského kina – protože asi poprvé po 15 letech jsem zažila vyprodaný kinosál! Což uznejte, je zase úplně jiný zážitek než v multikině, kde jsou diváci rozesetí po dvou v každé řadě. Jedná se o detektivku ve stylu Agathy Christie, avšak v modernějším hávu. Děj příjemně ubíhá, kolikrát se i zasmějete a konec sice není nějak výrazně šokující, ale myslím, že to je vlastně dobře. Přes poměrně dlouhou stopáž jsem nekoukala na hodinky, nemusela zavírat oči kvůli drastickým scénám a naopak si užívala komediální prvky filmu. Jestli váháte, na co do kina, tohle by mohla být jasná volba 🙂

A do třetice – knížka od Ježíška. Pod stromečkem jsem mimo jiné našla dílko Deborah Rodriguez The Zanzibar wife. Autorku budete znát nejspíš díky jejím předchozím knihám, např. Kavárnička v Kábulu. Zanzibarská manželka podle všeho v češtině zatím nevyšla, ale vládnete-li alespoň středně pokročilou angličtinou, tenhle kousek v pohodě zvládnete. Příběh i jazyk je poměrně jednoduchý – skoro až tak, že věřím tomu, že v češtině by mě omezená slovní zásoba možná i lehce iritovala. Nicméně – děj se odehrává převážně v Ománu. V pohádkovém, kouzelném arabském státě, který si mě kdysi získal a jehož kouzlo mi tahle knížka dokonale připomněla. A to i mile trefnými poznámkami vůči Ománcům, vůči jejich pojetí času, dmutí se pýchou ohledně jejich země, popisem toho, jak věří na džiny a na to, že Bahla je začarované město… no prostě, chcete-li cítit vůni souku, vidět před sebou muže ve sněhobílých dišdašách věčně zírajících do mobilu nebo distingované ženy v abájách, tahle knížka vám to umožní.

P.S. Dneska jsem zjistila, že Ománcům v pátek zemřel jejich milovaný sultán Kabús. Sultán, kterého Ománci naprosto adorovali, a asi opravdu zaslouženě. Tak mu přeji lehkou zem a pevně doufám, že jeho následovník bude stejně moudrý a charismatický, aby Omán zůstal tou oázou klidu a míru Blízkého východu, jakým byl doposud. Tenhle kout světa, a my všichni s ním, to nyní potřebujeme možná víc než kdy dřív. Pokud byste si chtěli na sultánovu počest dopřát pravou Ománskou snídani, tady máte recept.

 

Podzimní knižní tipy – aneb dlouhé zimní večery se blíží

Jestli mám z něčeho velkou radost, tak je to skutečnost, že jsem se zase vrátila k četbě beletrie. Na základce a střední jsem byla vášnivý knihomol, s nástupem na výšku se objem přečteného sice nijak nezmenšil, avšak jednalo se převážně o stohy a stohy odborné literatury, skript a vlastních výplodů. Po druhém magistru jsem pak potřebovala určitý restart a oddych a počet přečtených knížek za rok bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Letos se ale zdá, že staré vášně nereziví a mé čtenářské nadšení je zpátky.

S nástupem podzimu – období horkého čaje, deky a svíček – je tu i čas náruživého „kodásání“ – jak se u nás doma říkalo takovému tomu čtení, kdy člověk nedělá nic jiného, než že má nos v knížce a jiný svět neexistuje. A protože tipů na kvalitní literaturu není nikdy málo, podělím se s vámi o mé knižní zážitky posledního půl roku.

Tošikazu Kawaguči – Než vystydne káva

Mám radost, když se mi podaří natrefit na knížku autora z pro mě literárně exotických zemí. O to víc, když má ta knížka designově krásnou obálku a voní přesně tak, jak má nový přírůstek do knihovničky vonět. Než vystydne káva popisuje příběh jedné neobyčejné kavárny a jejích návštěvníků, kteří zatouží po tom, aby se vrátili do minulosti. Jenom na chviličku, než vystydne v šálku káva, ale i tenhle krátký okamžik jim pomůže vidět věci jinak. Je tam trochu psychologie, trochu japonských reálií, trochu duchařiny a společně to funguje jako skvělý společník na dvě příjemně strávená odpoledne.

Harper Lee – Postav hlídku

To bylo tak. Měla jsem strašnou chuť na pěknou knížku. A v knihovně jsem nic neobjevila. Náhodou jsem zašla do levných knih a tam se na mě smála Harper Lee. Je to takové pokračování nepokračování Jako zabít ptáčka, kterou jsem četla už před několika dlouhými lety. Takže jsem si z ní mnoho nepamatovala, což ale nebylo vůbec na škodu, spíš naopak. Je to takové trochu jižansky americky hysterické, ale čtivé, u několika pasáží jsem se smála nahlas, jindy mi hlavní hrdinka lezla trochu na nervy. A to ke správné četbě patří!

Louis de Berniéres – So much life left over

Příběh začíná na Cejlonu v období mezi světovými válkami. Hlavním hrdinou je válečný letec, který popisuje svůj život, obtíže v manželství, dobu rozpadajícího se kolonialismu i nástup další světové války. Kniha se čte velmi dobře, až na některé pasáže má spád. Ke konci už se mi zdála možná až moc překombinovaná (ale ono taky nechte něco číst psychologa, ten všechno vždycky příliš analyzuje a hledá nesrovnalosti) a trochu bych řekla, že je znát, že to psal chlap. Doporučit ji však určitě můžu.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Autorku jsem objevila, asi jako většina čtenářů, díky jejímu románu Hana. Když tedy vyšla její nová knížka, moc jsem se na ni těšila a koupila si ji za odměnu na konci školního roku. Román je napsaný velmi čtivě, věty jsou velmi hezky vystavěné, vyprávěn je z pohledu otce a z pohledu dcery a vyústění je poměrně překvapivé. Ideální k čaji a pod deku 🙂

Erich Maria Remarque – Tři kamarádi

Knížka z řad povinné literatury. Ovšem velmi strhující, přiblíží vám velmi obtížný život v meziválečném Německu, osudy ztracené generace, která mládí strávila v zákopech první světové války, místo oddychu z míru přišla na řadu bída a za pár let na to další válka. Pomůže vám pochopit nezměrnou frustraci tehdejší doby a poupraví pohled na zlatá dvacátá… Rozhodně doporučuji, pokud bych měla srovnat s výše uvedenou knihou So much life left over, která popisuje v podstatě stejnou dobu, musím uznat, že Remarque je mnohem opravdovější a vystačí si s méně šokující dějovou linkou k tomu, aby vás dokonale zasáhl.

Renata Červenková, Pavel Kolář – Labyrint pohybu

Rozhovor novinářky s veleznámým fyzioterapeutem. Donutí vás zamyslet se nad vlastním životním stylem a možná vás přesvědčí o tom, že pravidelný přiměřený pohyb je opravdu důležitý. Přináší zajímavý vhled do zákulisí vrcholového sportu, ale popisuje i případy běžných pacientů. Jediné, co mi trochu vadilo, byla v podstatě naprostá absence jakéhokoliv odlehčení a měla jsem dojem, že rozhovor je veden s opravdovým sucharem.

Mike Perry – Klec pro majáky

Knížka poskytující vhled do toho, jaké to je být transsexuálem. Autobiografický příběh, Mika, který se narodil jako žena, porodil dceru a v padesáti letech se rozhodl pro coming-out a změnu pohlaví. Pro mě, jakožto psychologa, velmi zajímavé čtení, byť možná méně překvapivé, než pro nepoučeného laika. Některé pasáže byly na můj vkus příliš rozvleklé, občas jsem přeskakovala, přesto je ale knížka poměrně čtivá a může vám pomoci rozšířit obzory o dané problematice.

Irvin Yalom – Hovory k sobě

Další psychologické čtení (aneb to je tak, když má psycholog dovolenou…). Je to moje první opravdové setkání s Yalomem a určitě ne poslední. Čtivé čtení nejen pro psychologa, ale i pro všechny, kteří rádi hloubají nad příčinou konání svého či ostatních. V této knize se Yalom zaměřuje zejména na tematiku smrti a strachu z ní, mnoho legrace tedy nečekejte. Každá kapitola vypráví příběh jednoho klienta, Yalom popisuje nejen trápení klientů, ale i jeho terapeutické přemýšlení nad problémem. Já osobně jsem knihu nečetla na jeden zátah, mezi jednotlivými částmi jsem si vždy dávala několik dní pauzu.

Fredrik Backman – Muž jménem Ove

U téhle knížky platí ještě více než u jiných – nenechte se odradit začátkem! Prvními dvěma kapitolami jsem se musela vysloveně prokousávat, poté jsem se nemohla od knížky odtáhnout. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o tragikomický příběh padesátiletého svérázného muže, který se těžce vyrovnává se ztrátou své manželky, ale také se změnami ve společnosti. Místy dojemné, místy vtipné, ideální knížka pro chvíle, kdy se vám nechce až tak nějak moc přemýšlet.

Blanka Čechová – Jadranská snoubenka

A komu se stýská po létě, oddychu na pláži a chorvatském pobřeží, nechť sáhne po téhle parádní oddechovce. Příběh o tom, jak se jedna Češka zamilovala do Chorvata a co to s sebou přináší. Klasickou červenou knihovnu nečekejte, spíš humoristické čtení, u kterého se zasmějete a tak nějak si uvědomíte, že chlapi všude na světě jsou si vlastně dost podobní 🙂

A jaké jsou vaše podzimní knižní tipy? 🙂