Středník 44.

Je tu advent! Mně tedy vánoční nálada zatím úspěšně míjí, ale doufám, že s tím,  jak se ochladilo a občas sněží, adventní naladění postupně přijde. Jak jste na tom vy?

  • vybičovala jsem se k vánoční výzdobě – snažím se být i přes Vánoce na udržitelné vlně, a tak mám svou zásobu milých vánočních dekorací, které používám rok co rok a jen si vždycky přidám něco “homemade” – letos sklenici s cukrem na dně, což je imitace sněhu, svíčkou a jehličím – a nevypadá to snad blbě 🙂
  • taky jsem zadělala na linecké a vanilkové rohlíčky a po večerech mě tedy čeká pečení cukroví, na což se celkem těším. Plánuju ještě marokánky, což je můj majstrštyk, a oříškové hvězdičky, které taky zbožňuju. Vyšší ambice zatím nemám.
  • konečně jsme objednali dlaždice do koupelny a máme skoro vybranou i dlažbu do chodby a kuchyně, juch!
  • dlouhé zimní večery si krátím šitím – ušila jsem prošívanou mini deku a na dokončení čeká rukávník. A taky vánoční běhoun na stůl, který potřebuju začistit.
  • a protože teď blbě spím a jít spát dřív jak v 11 nemá cenu, tak čtu – přečetla jsem Věci, na které nastal čas od Petry Soukupové a mohu doporučit. Je to sonda do (bohužel) běžné rodiny, je to čtivé a člověk v ledasčem pozná sám sebe anebo někoho z okolí. Myslím, že je dobré si občas něco takového přečíst a uvědomit si, na co si ve vztazích dávat pozor, abyste nedopadli stejně jako hlavní hrdinové.

Hezký advent!

 

Středník 43.

Půlka listopadu je za námi a já mám dojem, že vůbec nestíhám. Že mi ty dny teď tak nějak proplouvají mezi prsty, jeden rychleji jak druhý.

Řešíme hlavně byt – elektrikáři mají své v této fázi hotové, příští týden nastupuje instalatér, pak pán na renovaci dveří, pak zedník…objíždíme koupelnová studia a vybíráme obklady, taky řešíme dlažbu, sbíráme inspiraci na kuchyň, občas se u toho pohádáme, blázinec. Do toho nás čeká (snad) další významná událost, o které já po neblahých zkušenostech radši moc nemluvím, ale zařizování a přemýšlení je kolem toho taky dost. A Sirius je v pubertě, což konkrétně u něj znamená, že nám je za zadkem víc než jindy, trochu testuje hranice a má spoustu energie.

  • mám za sebou další část psychoterapeutického výcviku a je až s podivem, že jsme se tam nikdo nepromořil. Stejně tak mám za sebou další den psychologa ve zdravotnictví.
  • napsala jsem si Ježíškovi – protože je to neuvěřitelné, ale za deset dní začíná advent
  • škoda, že nechodím do Lidlu – sbírají se tam teď nálepky na hrníčky Thun a uměla bych si vybrat
  • v rámci sbírání inspirace jsem se byli podívat v kuchyních Sykora (ach) a zamilovali jsme se do pracovní desky z technického kamene (achach). To jsou pak ty chvíle, kdy člověk trochu závidí těm, co o tom nemusí jen snít, ale mohou si to bez výčitek svědomí koupit
  • a nedá mi to nepostěžovat si na paní z prodejny vchodových dveří, která se nám snažila celkem urputně vysvětlit, že přeci nemusíme vůbec řešit zvenku obložky, protože to “vy doma nevidíte”. Jasně, jen se na to musí koukat sousedi a já, pokaždé když jdu domů… začínám chápat, proč veřejný prostor často vypadá, jak vypadá.
  • ale abych skončila pozitivně – začíná období balíčků! A taky kurýra z PPL (Martine, nečti! 🙂 Co je lepší, než když vám přijede dáreček (co na tom, že ve finále pro někoho jiného nebo z lékárny) a předá vám ho usměvavý sympatický mladý muž (co na tom, že dokud jsem ho vídala jen s rouškou, bylo to o něco zajímavější…)? 🙂

Krásné balíčkové období!

Moje babička

Měla jsem to velké štěstí, že jsem až doteď měla všechny čtyři prarodiče. Ve 33 letech si užívá tenhle luxus málokdo. V pondělí, 1.11.2021, mi ale umřela moje babička Marta.  Několik dlouhých let zápasila s alzheimerem (a my tím pádem často s ní), a tak už člověk občas nevěděl, co je babička a co je její nemoc. Posledních pár měsíců navíc už nemohla být doma – a když jsem ji viděla před prázdninami v léčebně, věděla jsem, že to je asi naposled.

Moje babička neměla jednoduchou povahu a bůhví, čím to bylo. Tím, že velkou část dětství strávila po nemocnicích? Že nejútlejší dětství prožila ve válce a protože asi byla citlivější, až do dospělosti si z toho nesla děsy? Vrozenými povahovými rysy? Že si možná její temperament nesedl s temperamentem její matky?

Umím si představit, že život s ní nemusel být vždy pohodový (a dokonce si myslím, že ani pro ni samotnou ne). A taky vím, že chtě nechtě jsem po ní leccos zdědila nejen vzhledem ale i povahou (ach, kéž bych si nepamatovala co mi kdo kdy řekl a jak se u toho tvářil ještě dvacet let poté!). Myslím, že jsem jí lecčím lezla na nervy  – bojkotovala jsem růžové oblečky, které by mi byla bývala ráda šila. Nesdílela jsem její pečlivost a v něčem až přehnanou posedlost hygienou a na její proslovy jsem tak schválně provokativně odpovídala, že mě se tohle téma netýká, protože já budu mít služku. Což ji teda vždycky zaručeně rozčílilo. Stejně jako to, když jsem ji opravovala, že se neříká “žlička” ale “lžička”. A taky jsem byla asi jediná z rodiny, kdo jí uměl (aspoň trochu) odporovat.

Ale jinak, jinak to byla prostě babička. Hrála s námi do úmoru Člověče, nezlob se. Starala se o nás, když jsme byli nemocní. Když jsem u nich problila večer i noc až takovým způsobem, že o půlnoci přispěchala dětská doktorka, krmila mě pak po lžičkách černým čajem a co chvíli ke mně vstávala. Vyvářela nám, co jsme si poručili. Taky nám pekla k narozeninám výborný ananasový dort. Ušila mi spoustu krásných věcí na panenky. A občas něco na mě – dodneška si pamatuju, jak jsem měla ráda, když mi brala míry, špendlila na mě látku a občas se mě u toho tak letmo dotkla. Balila hory věcí na chatu, abychom se tam měli jako v bavlnce, z čehož jsme mívali děsnou bžundu a v dospívání oči v sloup. A když se usmála, tak byla prostě krásná.

Možná, že babička neuměla vyjadřovat svoje city vřelým objetím a spoustou něžných slov. Ale rozhodně se snažila nám vnoučatům dávat svoji lásku najevo svou péčí o nás – vařením, pečením, sladkostmi, podstrkováním peněz, hleděním na to, abychom „měli dostatek“.

Takže, moje milá babi, ať je Ti na onom světě dobře. Ať jsi tam konečně šťastná, spokojená, ať tam nalezneš svůj klid. Já na Tebe budu často vzpomínat a tajně doufat, že ten tvůj úsměv, že ten jsem taky trochu zdědila 🙂