Psychologie barev na vlastní kůži

Mnoho z vás se již jistě setkalo s informacemi, že barvy dokážou ovlivňovat naši náladu a že výběr barev na našem oblečení působí na okolí a tedy spoluvytváří první dojem, který zanecháme.

Zkoušeli jste se ale už někdy doopravdy zamyslet nad tím, jak to máte právě vy? Jaké barvy milujete, jaké nosíte, které nesnesete a jestli se to nějak proměňuje v čase?

Ve svých -nácti a „twenty – something“ jsem barvy absolutně neřešila. Nosila jsem, co se líbilo mně, co se líbilo okolí na mě, nikdy mě nepotkalo „černé období“ jako mnoho jiných dospívajících.

Ale po třicítce mě začaly potkávat velké životní události. Potraty. Svatba. Mateřství. Návrat do práce po rodičovské. Nelehké zdravotní komplikace v rodině. A já jsem si začala – postupně i vědomě – všímat, jak to všechno ovlivňuje můj šatník.

Když jsem se asi třičtvrtě roku po porodu znovu vrátila na svou původní váhu, nutně jsem si potřebovala objednat nějaké nové oblečení. Co to bylo? Černá kožená bunda, černá pouzdrová sukně a černé boots na masivním podpatku.

Přestože už nic z toho de facto nenosím, je mi jasné, že tehdy jsem si přesně tohle objednat musela. Dát světu najevo, že nejsem jen ta obětavá hodná holka – resp. novopečená maminka, která s každým kolemjdoucím ráda zapřede hovor na téma roztomilosti svého dítěte. Že nejsem jen ta žena v domácnosti, kterážto ze všeho nejvíc řeší kojení, vaření a úklid. Ale že mám pořád i svou „odvrácenou“ stránku a potřebuju i svůj prostor, mám na věci i svůj názor a je ve mně i kus rebela, což běžně zas tolik ostatním neukazuju.

Pak nás zčistajasna doma zasáhla velmi nepříjemná diagnóza, blesk z čistého nebe. A já? Tolik růžových věcí, jako v posledích dvou letech, jsem nevynosila snad za celý svůj předešlý život. Růžová totiž říká „jsem zranitelná – tak se ke mně chovej hezky, můžeš mě i obejmout“. Je to vzkaz pro okolí, i pro sebe samu.

Následovalo období červené. Po kurňa těžkym půlroce se blížila zima. A já potřebovala novou bundu – naprosto intuitivně jsem sáhla po červené. Protože červená, to je energie, drive, síla – a to se v zimě hodí vždycky, natož, když máte naloženo.

A teď?  Začínám se zase vracet k modré – asi potřebuji klidnou sílu do neklidných dní.

Myslím, že je docela dobré, si uvědomit, jaké barvy oblékáme a proč tak činíme. A ještě lepší je vědět, jak nás může ta která barva podpořit a podržet.. Chci mít drive nebo chci působit jemně? Chci být za rebela nebo za důvěryhodnou osobu?

Schválně to někdy vyzkoušejte – zpsychologizovat svůj šatník 🙂

P.S. A pokud chcete lék na podzimní (nebo jakýkoliv jiný) splín, sáhněte po sytě oranžové! Mně oranžová vysloveně nesluší, tak mám aspoň oranžový obal na telefon 🙂

 

5 ( tedy vlastně 6) tajemství psychologie osobnosti

K dnešnímu článku mě inspiroval příspěvek na jednom blogu, který sleduji. Věnuje se povětšinou módě, životnímu stylu, estetice… a občas autorka zabrousí do psychologicko-seberozvojových témat, či jak to nazvat. A to jsou ty chvíle, kdy přestávám pokyvovat hlavou a naopak trnu, co se dozvím. Tentokrát se věnovala problematice typologie čtyř živlů a jejich vlivu na výběr povolání. V ledasčem se dalo souhlasit, ale jak už to u podobných článků bývá, zhruba ve druhém odstavci si uvedené “pravdy” začnou protiřečit a vy se začnete ptát, jestli to je jen vaše postižení povoláním nebo to bouchne do oka i obyčejného laika – anebo ne.

Ať tak či tak, rozhodla jsem se, že vám dnes prozradím pár malých tajemství z psychologie osobnosti.

1) Každá typologie tak trochu zjednodušuje. Ano, i my psychologové s typologiemi pracujeme, ale jsme (měli bychom být) si vědomi jejich úskalí. Jako nikdo není “čistý” cholerik, tak nikdo není “čistý” oheň,  ani “čistý” introvert. Některý rys převažuje více, jiný méně, ale vždy je to nějaký mix.

2) Konkrétně introverze/extraverze je hodně zajímavá škála – ano, škála, nikoli buď a nebo! Ač jste jistě nesčetněkrát slyšeli, že je tento charakterový rys daný a neměnný, tak není tomu úplně tak. Mění se v průběhu života! Jsou období introvertnější (typicky začátek puberty a stáří) a období extrovertnější (např. mladá dospělost). Dokonce i roční období má vliv – podzim a zima jsou introvertnější, jaro a léto naopak. Dokonce je prokázané, že většina  romantických vztahů začíná právě v jarních a letních měsících, kdy jsme obecně více otevření poznávání nových lidí.

A stejně tak se mohou v čase přelévat i jiné vaše charakteristiky, a do popředí vystupovat ty, které před nějakou dobou nebyly ty nejvýraznější.

3) Vždy záleží, s kým se srovnáváte. Například já jsem doma často slýchala, jak jsem málomluvná, uzavřená a nespolečenská. A když jsem se pak v jiné společnosti označila za introverta, odpovědí mi byl nevěřícný pohled a hlasitý smích. No a na základě testu osobnosti se pohybuji přesně uprostřed škály!

4) Když jsme u těch testů – i jejich výsledky jsou ovlivněny často tím, v jakém okruhu lidí se pohybujete. Vím o firmě, která zrušila testování uchazečů o manažerské posty jistým testem osobnosti a to z toho důvodu, že nejlépe jim z nich vycházeli ne ti nejvhodnější, ale ti, kteří k sobě byli nejméně kritičtí. Je to asi jako když vystudujete matfyz s odřenýma ušima a připadáte si pak jako úplní blbci na matiku – protože vašim spolužákům to šlo přece o dost líp. A zapomenete na to, že většina populace by ale váš obor nikdy nebyla schopná vystudovat. A pak někdo, kdo byl celý učňák nejlepší ze třídy má dojem, že je eso na počty. Jenže nemá z matiky ani maturitu a srovnává se s ostatními učni (samozřejmě, i tak může být eso, to ne že ne, ale víte, co myslím). Stejně tak, pokud sdílíte domácnost se samými perfekcionisty, můžete si připadat jako úplný lempl, i když jste v porovnání s běžnou populaci nadprůměrně pečliví.

5) Nikdo nemá patent na pravdu. A to ani psycholog, šarlatán hrající si na psychoterapeuta, kartářka, lékař, léčitel… žádná typologie není dokonalá, aplikovatelná vždy a na všechno, žádný test není vždy 100% spolehlivý. My psychologové říkáme, že každý máme nějakou výjimku mezi klienty vyvracející snad úplně všechno. Např. klienta s opakovaně změřeným IQ kolem 80 a vystudovanou náročnou vysokou školou (a nemyslím tím plzeňská práva…)

O IQ testech a inteligenci ale zase někdy příště 🙂 To je taky pole zaplevelené všemi možnými experty, předsudky a nepodloženými domněnkami.

P.S. A největší tajemství na závěr: slovutný “psycholog” Marek Herman NENÍ psycholog. Až na tohoto pána zase někde narazíte, tak sice můžete pokývat hlavou, jak pěkně všechno pojmenovává, ale psycholog to není. A nemusíte studovat ani jeho CV, abyste to poznali – líbivé zjednodušování a volání po starých pořádcích bývá pro absolventy školy života naprosto typické.