Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

Óda na Pardubice

Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.

Růžový svět

Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.

Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.

Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!

 

Taxi, prosím.

Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

 

Tomu já říkám Kopernikovský obrat. 

 

 

Romantika dojíždění, Starý most, Kolín

Zvoní budík. Není ani šest. Sobota. Proč si tohle působím? Školení od čtvrtka do soboty. Taky jsem si to mohla odpustit.

Právě se začíná rozednívat. Domotám se do koupelny. Opláchnout obličej, vyčistit zuby, učesat. Jedna nohavice, druhá, ric pic, po půl roce dojíždění jsem už jako robot. Podprsenka, tričko, svetr, hup šup, ještě ponožky, do keepcupu připravit čaj, mobil do kabelky, bunda, čepice, boty. Všude zhasnout, zabouchnout, sbíhám schody. Jaký máme čas? Dvě minuty k dobru, paráda, dneska nebudu u nádraží už skoro omdlévat.

Venku mě probere čerstvý vzduch. I přes ten mráz je už cítit příslib jara. Prázdné silnice. Prázdné chodníky. Zamrzlé Labe. Jen na mostě pán na kole v reflexní vestě.

Najednou mě zalije pocit zadostiučinění. Nad Labem začíná vycházet slunce. Ohromné. Červenooranžové. S železničními dráty, elektrárnou a zamrzlou řekou magický pohled. Dojde mi to. Tohle je odměna pro nás, co dojíždíme. Ostatní ještě spí, ale nám už svítí slunce! Nám, pospíchajícím postavičkám v prázdném městě.

Než dojdu k železnici, ohnivý kotouč se vyloupne úplně. Díky, ráno, za tohle přivítání! Vím, proč si to působím. Baví mě to, chci se rozvíjet, zlepšovat se, být platnější pro svoje klienty.

Ranní poklus na vlak už se mi vlastně stává tajným dopingem. Kdy jindy mám celé město jen pro sebe, svoje myšlenky a touhy?

Kyselka, nejpůsobivější české lázně

Poslední zářijový den, konec babího léta. Slunce má ještě docela sílu, ale ve stínu už oblékáme čepici a rukavice a při jízdě z kopce nám je pěkná zima. Kus za cedulí Kyselka sesedáme z kol a dohadujeme se, jestli ta Mattoniho vila se opravuje, nebo lešení slouží čistě kvůli bezpečnosti kolemjdoucích. Při stoupání k vodopádům hledíme na kdysi honosné lázeňské domy, nyní bez střech, zašlé a porostlé mechem. Snažíme se hádat, jak to vypadalo asi tehdy a která budova k čemu sloužila.

Kolem vodopádů je šťavnatá zeleň, místy ještě pokrytá jinovatkou, skvěle se tu dýchá. Dole v údolí se klikatí řeka a na protější stráň dopadají sluneční paprsky a ozařují jednu z mála opravených vil.

Neumím se rozhodnout, jestli je to žalostný pohled. Nebo jestli to, jaké to tu je, se mi strašně líbí. Snad je ostuda, jak jsme to nechali zchátrat. Lázně, do kterých jezdil sám Goethe. Zároveň tu však cítím neobyčejnou atmosféru. Atmosféru starých časů. Úplně tu vidím tu dámu s paraplíčkem zaháknutou do svého muže. Ty bryčky naložené lahvemi s minerálkou. Vnímám ten pomalu plynoucí čas. Je to tu, jaké to je. Bez pozlátka. Zhmotnění starého řeckého panta rei. Bylo to tu honosné. Bohaté. Vzkvétající. Teď opuštěné, skoro zapomenuté. Avšak vyleštěná korouhvička na jedné ze střech opět doslova blýská na nové časy.

Jaké budou pro Kyselku? Uvidíme. Já však vím, že ve mně tyto lázně zanechaly velký dojem. Neprodávají tu lázeňské oplatky a na ochutnání minerálního pramene se nestojí fronty jako v sousedních slovutných Karlových Varech. Ale já osobně jsem tu lázeňského ducha 19. století cítila naprosto nejhmotněji ze všech českých lázní, které jsem doposud navštívila.

Šťastné místo, Kořenov, Jizerské hory

Září. Za sebou táhnu kufr plný odborné literatury a studijního materiálu. Od nádraží do Martinského údolí mi kufr pořád sjíždí na paty, je rychlejší než já. Doma v kuchyni si pak uvařím kafe, vybalím všechny ty bichle, převléknu se do domácího a užívám poslední volný den v předstátnicovém blázinci. Pak už najíždím na režim budíček v sedm, nákup v místní sámošce, snídaně s výhledem na protější kopce a od osmi učení. V šest padla, večeře, telefonát domů a přešlapování u popelnic, protože to je jediné místo, kde chytám veřejný internet. V osm se sprchuju a v devět už ležím v posteli. Dva týdny každý den. Už tehdy jsem si to i přes ten státnicový stres tak trochu užívala. A dneska na to období vzpomínám vlastně strašně ráda.

Konec zimy. Sjíždím na běžkách k polubenskému kostelu, je pošmourno, ale silná vrstva sněhu to odpoledne alespoň trochu prosvětluje. Přede mnou je bílý horizont, oprýskaná věž katolického kostela a stoupající obláčky dýmu z místních chalup. Ve vzduchu je už cítit jaro, i když ruce ještě pořádně zebou, i v rukavicích. Těším se na jaro, ale přesto je mi trochu smutno, že tohle byla poslední letošní vyjížďka na lyžích.

Pozdní jaro. Příjemné slunce, všechno kvete, všude kolem šťavnatá zelená a louky pokryté vlčím bobem. Pode mnou železniční koleje a nade mnou svah posetý roubenkami… Když se otočím, vidím harrachovský skokanský můstek a lesnaté hory, které ho obklopují. Mám chuť lehnout si mezi to luční kvítí a jen tak koukat do oblak.

Září. Sedím na lanovce, která mě veze z jednoho z kopců tyčícího se nad Szklarskou Porebou zpět dolů do údolí. Pode mnou se rozprostírají Jizerské hory a možná taky Krkonoše, v tomhle kraji těžko říct. Fouká pořádný severák, asi od moře. Ve stínu mezi lesy je pořádná zima, zahřívám se tedy aspoň pohledem na sluneční paprsky na protější straně kopce.

A jak tak sedím a mrznu, vnímám drsnou krásu těch hor.

Každý můj pobyt v Kořenově mi ukazuje, jak nádherný je svět. Jak mám být vděčná, za to, co mám. Je to místo, kde je mi dobře vždycky. I tehdy, když jinak je mi mizerně.

 

Génius loci Pellého vily, Bubeneč

Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.

Jak pochopit portugalské saudade? Vyjeďte si za mlhy do přímořského městečka Vila do Conde!

Konec června. Na sobě mám lehkou lněnou sukni, tričko a tenký svetřík. Předpověď počasí tentokrát nevyšla. Vystupujeme z tramvaje jedoucí z Porta skoro až na konečné. Nebe je tmavé, od moře fouká studený vítr, který s sebou přináší i slanou mořskou vodu ve formě spreje. Snažím se balit do hedvábného šátku, který mám uvázaný na krku, ale moc to nepomáhá.

Jdeme podél viaduktu na vrcholek ke klášteru, od kterého bývá běžně vidět oceán. My však tentokrát vidíme jen hustou, jednolitou, šedivou masu. Mlhu.

A jak tam tak stojím, prochladlá, ošlehaná mořským větrem, pocítím najednou velké pochopení pro obyvatele téhle země, Portugalce. Pro to jejich saudade. Úplně jako kdybych před sebou viděla Vasco da Gamu, jak se se svou družinou připravuje k vyplutí. Temné nebe, vichr bičuje příď, slané vlny ztěžují plavbu. Žádný z námořníků neví, kdy a zda se vrátí. Rackové krouží nad bárkami a melancholicky skřehotají, portugalské ženy se snaží tvářit statečně, jsou připraveny vzít na sebe břímě (nekonečného) čekání…

V zamyšlení dojdeme až na pláž. Před námi je Atlantik. Širý oceán, šedý a odtažitý, že se skoro až bojím namočit i jen chodidla. Ale slunce mě vezme na milost, na chvíli ukáže svou tvář. A tak si máchám v té ledové slané vodě nohy až k lemu krátké sukně, procházím se po mořském kraji a nemůžu se vynadívat na ten nekonečný horizont… Co kdyby se tam v dáli zrovna objevil třeba právě ten Vascův koráb?

 

Masarykovo nádraží – místo setkávání pana Jekylla a pana Hyda

Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.

Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.

 

Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?

 

Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.

Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…