Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.
Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.
Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.
A přestože je vagon narvaný, a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!
V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.
Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…