Slasti a strasti jednoho obyčejného říjnového dne

Měl by být podzim, ale kdyby neopadávalo listí ze stromů, sotva bychom to poznali. Slunce pálí, v autobusech vedro k nesnesení, i v triku nám je teplo. Vracím se z polední pauzy. Dneska nejsem v kanceláři, ale vyšetřuji v terénu na jedné spádové střední škole. Cestou do budovy si vyslechnu pár „vtipných“ poznámek od studentů, abych se o pár minut později v duchu smála jejich zděšení, když si všimnou, do kterých dveří vcházím.

Po sedmi vyšetřeních, kdy jsem jela, až na ten oběd, v kuse, už nevím, kde mi hlava stojí. Balím si své věci a raduju se, že možná stihnu dřívější spoj domů. V jedné ruce mám tašku s těžkým počítačem, v druhé kabelku nacpanou k prasknutí všemi těmi diagnostickými nástroji. Na nohou boty na podpatku, o jejichž pohodlnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Dopachtím se na nádraží, ve vlaku obsadím poslední volné místo a představa, že se ještě musím táhnout do toho kopce k mostu, mě děsí.

Ale jak tak sedím ve své sedačce a koukám z okna na ta zlatá pole, třepetající se barevné listy a šípek podél trati, je mi blaženě. Až tak blaženě, že zapomínám na své bolavé nohy a píšu Martinovi, jestli půjdeme večer běhat.

Navečer pak po několika měsících obouvám běžecké boty a opakuji si mantru, že odhodlání je půlka úspěchu a že přece ty cyklovýlety mi taky musely nějakou fyzičku udržet.

Někde u zimáku mám dojem, že asi umřu, ale jak vběhneme na nezpevněnou pěšinu v Borkách, vlívá se do mě nová energie. Koukám na Martina, jak si zlehka hopká přede mnou. Všude kolem nás stromy, které shazují svůj barevný háv. Občas nějaký další běžec. U fotbalového hřiště spousta rodičů a malých fotbalistů, o kousek dál trénují házenkářky. Z tenisových kurtů jsou slyšet dopady míčků.

Když to pak stočíme nazpět k Labi a před námi se otevře nejhezčí výhled na chrám svatého Bartoloměje, jaký v Kolíně je, říkám si, že to moje město je vlastně hrozně fajn. Že i přes všechna má kacířská vyjádření o něm to tu mám ráda.

Před domem už necítím stehna, do třetího poschodí vylezu silou vůle a hrozím se, jestli se druhý dne vůbec hnu. Zároveň však vím, že brzy se musím jít proběhnout zase. Třeba hned zítra.

Předvolební kobliha

Je ráno. Vykračuju si to ulicí Pod Kaštany. Pára jde od úst, ale to já mám ráda. Sluší mi to a vím o tom. Skvělý začátek dne. Přejdu na Hradčanské koleje a usměju se na pána, který vykřikuje heslo: „Mouka místo koblihy“. Úsměv mi oplatí a nádavkem mi přidá půlkilový sáček mouky s volebními slogany.

Vesele pokračuju a scházím do metra. Tam ve vestibulu postávají dva muži s krabicemi koblih. Moc se neusmívají, ale sladkou svačinu zabalenou v sáčku s profláknutým: „Ano bude líp“, mi nakonec taky podají.

Příliš mě netrápí, že v Praze volit nebudu, v Kolíně holt nikdo nic nerozdával. A i kdyby, můj hlas by beztak nedostal ani jeden z pánů, jejichž dary mě měly nalákat. Ale vlastně mi to přišlo pěkně symbolické.

Kobliha, komu by se nelíbila. Stejně jako populistické sliby o tom, jak všechno bude zdarma, jak v období sucha zlevníme vodu, jak Prahu někdo nakopne, jak se budeme mít všichni líp. Šup s ní do pusy, zaplácnout bříško, co na tom, že budu tlustá. Proč si neudělat hezkou chvilku u kafíčka, teď hned, s dietou lze začít vždycky (potom, někdy, nikdy).

A mouka. Ta chce i po mně práci. Jestli z ní chci koblihu, tak musím sama přispět svou námahou. Prostě bez práce nejsou koláče. A nebo si můžu vybrat, že netoužím po koblize, ale po zavářce do polévky. Dává mi zodpovědnost i možnost volby.

Zvažte sami, komu dáte svůj hlas. Jestli těm, kdo vás budou cpát unifikovanými koblihami snad i proti vaší vůli. Nebo někomu, kdo vám dá základ a dál už se, občane, postarej. Můžeš si upéct, co chceš. A jak to bude chutnat, to už záleží na tvé šikovnosti, kreativitě a tvých preferencích.

Btw. Tu koblihu jsem nakonec ani neochutnala. V práci byl totiž dort, bábovka a švestková buchta. On se totiž člověk nakonec i toho sladkého přesytí. 

 

 

Kyselka, nejpůsobivější české lázně

Poslední zářijový den, konec babího léta. Slunce má ještě docela sílu, ale ve stínu už oblékáme čepici a rukavice a při jízdě z kopce nám je pěkná zima. Kus za cedulí Kyselka sesedáme z kol a dohadujeme se, jestli ta Mattoniho vila se opravuje, nebo lešení slouží čistě kvůli bezpečnosti kolemjdoucích. Při stoupání k vodopádům hledíme na kdysi honosné lázeňské domy, nyní bez střech, zašlé a porostlé mechem. Snažíme se hádat, jak to vypadalo asi tehdy a která budova k čemu sloužila.

Kolem vodopádů je šťavnatá zeleň, místy ještě pokrytá jinovatkou, skvěle se tu dýchá. Dole v údolí se klikatí řeka a na protější stráň dopadají sluneční paprsky a ozařují jednu z mála opravených vil.

Neumím se rozhodnout, jestli je to žalostný pohled. Nebo jestli to, jaké to tu je, se mi strašně líbí. Snad je ostuda, jak jsme to nechali zchátrat. Lázně, do kterých jezdil sám Goethe. Zároveň tu však cítím neobyčejnou atmosféru. Atmosféru starých časů. Úplně tu vidím tu dámu s paraplíčkem zaháknutou do svého muže. Ty bryčky naložené lahvemi s minerálkou. Vnímám ten pomalu plynoucí čas. Je to tu, jaké to je. Bez pozlátka. Zhmotnění starého řeckého panta rei. Bylo to tu honosné. Bohaté. Vzkvétající. Teď opuštěné, skoro zapomenuté. Avšak vyleštěná korouhvička na jedné ze střech opět doslova blýská na nové časy.

Jaké budou pro Kyselku? Uvidíme. Já však vím, že ve mně tyto lázně zanechaly velký dojem. Neprodávají tu lázeňské oplatky a na ochutnání minerálního pramene se nestojí fronty jako v sousedních slovutných Karlových Varech. Ale já osobně jsem tu lázeňského ducha 19. století cítila naprosto nejhmotněji ze všech českých lázní, které jsem doposud navštívila.