Je ráno. Vykračuju si to ulicí Pod Kaštany. Pára jde od úst, ale to já mám ráda. Sluší mi to a vím o tom. Skvělý začátek dne. Přejdu na Hradčanské koleje a usměju se na pána, který vykřikuje heslo: „Mouka místo koblihy“. Úsměv mi oplatí a nádavkem mi přidá půlkilový sáček mouky s volebními slogany.

Vesele pokračuju a scházím do metra. Tam ve vestibulu postávají dva muži s krabicemi koblih. Moc se neusmívají, ale sladkou svačinu zabalenou v sáčku s profláknutým: „Ano bude líp“, mi nakonec taky podají.

Příliš mě netrápí, že v Praze volit nebudu, v Kolíně holt nikdo nic nerozdával. A i kdyby, můj hlas by beztak nedostal ani jeden z pánů, jejichž dary mě měly nalákat. Ale vlastně mi to přišlo pěkně symbolické.

Kobliha, komu by se nelíbila. Stejně jako populistické sliby o tom, jak všechno bude zdarma, jak v období sucha zlevníme vodu, jak Prahu někdo nakopne, jak se budeme mít všichni líp. Šup s ní do pusy, zaplácnout bříško, co na tom, že budu tlustá. Proč si neudělat hezkou chvilku u kafíčka, teď hned, s dietou lze začít vždycky (potom, někdy, nikdy).

A mouka. Ta chce i po mně práci. Jestli z ní chci koblihu, tak musím sama přispět svou námahou. Prostě bez práce nejsou koláče. A nebo si můžu vybrat, že netoužím po koblize, ale po zavářce do polévky. Dává mi zodpovědnost i možnost volby.

Zvažte sami, komu dáte svůj hlas. Jestli těm, kdo vás budou cpát unifikovanými koblihami snad i proti vaší vůli. Nebo někomu, kdo vám dá základ a dál už se, občane, postarej. Můžeš si upéct, co chceš. A jak to bude chutnat, to už záleží na tvé šikovnosti, kreativitě a tvých preferencích.

Btw. Tu koblihu jsem nakonec ani neochutnala. V práci byl totiž dort, bábovka a švestková buchta. On se totiž člověk nakonec i toho sladkého přesytí.