Měl by být podzim, ale kdyby neopadávalo listí ze stromů, sotva bychom to poznali. Slunce pálí, v autobusech vedro k nesnesení, i v triku nám je teplo. Vracím se z polední pauzy. Dneska nejsem v kanceláři, ale vyšetřuji v terénu na jedné spádové střední škole. Cestou do budovy si vyslechnu pár „vtipných“ poznámek od studentů, abych se o pár minut později v duchu smála jejich zděšení, když si všimnou, do kterých dveří vcházím.

Po sedmi vyšetřeních, kdy jsem jela, až na ten oběd, v kuse, už nevím, kde mi hlava stojí. Balím si své věci a raduju se, že možná stihnu dřívější spoj domů. V jedné ruce mám tašku s těžkým počítačem, v druhé kabelku nacpanou k prasknutí všemi těmi diagnostickými nástroji. Na nohou boty na podpatku, o jejichž pohodlnosti by se dalo s úspěchem pochybovat. Dopachtím se na nádraží, ve vlaku obsadím poslední volné místo a představa, že se ještě musím táhnout do toho kopce k mostu, mě děsí.

Ale jak tak sedím ve své sedačce a koukám z okna na ta zlatá pole, třepetající se barevné listy a šípek podél trati, je mi blaženě. Až tak blaženě, že zapomínám na své bolavé nohy a píšu Martinovi, jestli půjdeme večer běhat.

Navečer pak po několika měsících obouvám běžecké boty a opakuji si mantru, že odhodlání je půlka úspěchu a že přece ty cyklovýlety mi taky musely nějakou fyzičku udržet.

Někde u zimáku mám dojem, že asi umřu, ale jak vběhneme na nezpevněnou pěšinu v Borkách, vlívá se do mě nová energie. Koukám na Martina, jak si zlehka hopká přede mnou. Všude kolem nás stromy, které shazují svůj barevný háv. Občas nějaký další běžec. U fotbalového hřiště spousta rodičů a malých fotbalistů, o kousek dál trénují házenkářky. Z tenisových kurtů jsou slyšet dopady míčků.

Když to pak stočíme nazpět k Labi a před námi se otevře nejhezčí výhled na chrám svatého Bartoloměje, jaký v Kolíně je, říkám si, že to moje město je vlastně hrozně fajn. Že i přes všechna má kacířská vyjádření o něm to tu mám ráda.

Před domem už necítím stehna, do třetího poschodí vylezu silou vůle a hrozím se, jestli se druhý dne vůbec hnu. Zároveň však vím, že brzy se musím jít proběhnout zase. Třeba hned zítra.