Sama sebe bych nikdy nepopsala jako módního maniaka. Nikdy jsem se o módu nějak zvlášť nezajímala, nakupování oblečení nikdy nebylo mé hobby a sledování módních trendů končilo rozkliknutím článku módní policie o tom, co si kdo vzal na udílení českých lvů. Někdy mi to slušelo méně a jindy více, ale co si budem povídat, když vám je dvacet, máte štíhlou postavu, dlouhé nohy a jste blondýna s velkýma očima, můžete vypadat docela obstojně i v pytli od brambor.

Jenže pak se přehoupla třicítka, přišel maraton těhotenství, porod, kojení, nevyspání, žádný čas na sebe. Mastné vlasy, žádný makeup, pořád dokola legíny a triko (poblité, od mlíka, od příkrmu…), upatlané brýle – až se člověk jednoho dne podíval do zrcadla a řekl si Dost!

Tenhle tristní  pohled na sebe se mi naskytl v podstatě někdy před rokem, Anežka už začínala být lezoucí miminko a mně se pomalu uvolňovaly ruce a mozek přestával mít jediný středobod, tedy dítě.

Našla jsem si na instagramu pár stylingových účtů. Vyházela ze skříně věci, které mi byly tipťop už před těhotenstvím (cílem bylo zhubnout na předtěhotenskou váhu, nikoli na váhu maturitní), věci, které jsem nikdy neměla moc ráda a jen mě stresovaly tím, že je nenosím a měla bych. A pak jsem si objednala pár nových kousků – v podstatě po několika letech – a úplně si pamatuju tu radost, když mi přišly.

A tím se odstartovala má “módní éra”. Pochopila jsem, že hezky se ustrojit je na mateřské v podstatě nutnost – jinak půjde vaše ženské sebevědomí do kytek už úplně. Nechcete být přeci jen neviditelný umaštěný přívěsek vašeho krásného dítěte – chcete být krásná maminka krásné dcery nebo krásného syna!
Taky jsem ale samozřejmě pochopila, že nemá cenu kupovat si drahé kousky, které budou tu od mrkve, tu od mastných brambor a jindy zase od bláta. Došlo mi, že móda může být prostě a jen kreativní zábava, že se není potřeba brát tak vážně a že si můžu zkrátka zkoušet vytvářet outfity, které by mě dříve nenapadly. Že není nic na tom zajít do sekáče a koupit si něco, co bych si nikdy dřív nekoupila (protože se to pro mě z tisíce důvodů “nehodí) a vyzkoušet, jak se v tom budu cítit. Že i na mateřské si můžu obléct šaty/podpatky/bílou barvu/elegantní sáčko/kožený křivák… Že se nemusím malovat pro někoho, ale že ta řasenka a korektor ponejvíce prospějí mně samotné a mému vlastnímu pocitu ze sebe samé.

Hodně mi pomohlo i pár stylistických tipů, které jsem si načetla. Zejména o tom, co dalšího zařadit do šatníku, aby byl dobře kombinovatelný a tudíž “uživatelsky příjemný”.

Jasně, pořád mám dny, kdy bezradně stojím před plnou skříní s pocitem, že nemám co na sebe. Dny (a je jich pořád dost), kdy si prostě vezmu obligátní džíny a triko a nechci nic řešit a vystupovat z davu. Je to dáno jednak nedůsledným vytříděním všeho, v čem se necítím, a taky tím, že proměna mého šatníku je zatím v procesu (stejně jako je stále v procesu má postava). Ale postupuju vpřed! A je to fajn pocit 🙂

P.S. Ale jinak mezi námi – hadry jsou stejně pořád jen hadry a člověk se jimi nemá zabývat víc než je zdrávo. Takže výše napsané vůbec nevylučuje, že mě potkáte v kombinaci softshellka a podpatky nebo sukně a pohory: jednak jsem Vodnář a druhak je někdy velmi osvobozující vykašlat se na to “co si o vás kdo pomyslí”.