Rodné město mé – Kutná Hora

I když jsem v Kutné Hoře nikdy nežila, jsem s ní už navždycky spjatá – je to místo mého narození. Když jsem minulý týden postovala článek o Mariánských Lázních a o dalších městech, která mám v srdci, sama sebe jsem se ptala, jakto, že Poděbrady ano a Kutná Hora ne. Přitom ji mám ráda.

Z Kolína je to oboje stejně daleko a přesto jsem mnohem častěji v Poděbradech. Kutná Hora je v UNESCO. Znám ji, nejen díky dlouholeté známosti s Kutnohorákem (ahoj Kubo :-)), jak své boty. Splňuje spoustu očekávání, která od města máte…

A pak jsme si o víkendu po dlouhé době udělali  do Kutné Hory výlet. Bylo krásně – říjnové sluníčko, barevné listy, všichni v dobré náladě.
A mně to nějak došlo – Kutná Hora prostě potřebuje to správné nasvícení! Potřebuje takové nasvícení, aby vynikly všechny její přednosti a upozadily se nedostatky. (Prostě asi jako každá dáma jistého věku 🙂 )

Je nádherná večer a v noci, kdy máte dojem, že jste se přenesli do středověku.

A je nádherná na podzim, kdy vynikne její umístění mezi kopečky se zbarvenými stromy; kdy se psím vínem popnuté kamenné zdi zbarví do rubínova; kdy měkké podzimní světlo dodá romantiku i tam, kde to v létě, za ostrého světla, působí omšele. A kdy počty autobusů s (nejen) asijskými turisty klesají na minimální počet.

Podzimní Kutná Hora láká k toulkám podél Vrchlice, k toulkám kolem rozhleden, ale i k poklidným procházkám starým městem, kdy vás nedusí rozpálené ulice, ale naopak oceníte všechny možné vyhlídky zalité sluncem.

Takže moje milá Kutná Horo, jsem ráda, že do všech možných formulářů vypisuji právě tvoje jméno, protože ano, i ty umíš chytnout za srdce a být krásná!

P.S. Jenom teda nevím, kam z tvého podloubí u náměstí zmizelo Středovo pekařství a proč máš svá nejkrásnější místa tak zaplevelená auty.

Mariánské Lázně – čím to, že je tu tak krásně?

 


Na konci září jsme byli v Mariánských Lázních – už potřetí. A stejně jako před tím, jsme byli opět nadšení z toho, jak dobře jsme se tam cítili. Taky občas přemýšlíte nad tím, čím to, že vás některá města nebo místa tak okouzlí a chytí za srdce a jiná, byť třeba “papírově” zajímavější, vůbec?
Já obecně tíhnu k tomu hledat všude spíš to hezké – a obvykle všude něco hezkého najdu – ale jsou místa, kde se prostě cítíte jinak. Kde si umíte představit, že kdyby vás nebrzdily žádné racionální důvody, tak byste se tam klidně přestěhovali.
Já mám takových měst několik – rakouský Graz,  Münster a Postupim v Německu a u nás Třeboň, Poděbrady a právě Mariánské Lázně (kdybych se zamyslela, asi bych objevila další).

Přemýšlela jsem, co mají tahle města společné. Jsou to:

  • vodní plocha v centru města (řeka Mur v Grazu, jezero Aa v Münsteru, Havel v Postupimi, rybník Svět v Třeboni, Labe, jezero a vodní prvky na kolonádě v Poděbradech, Úšovický potok v Mariánských lázních)
  • velké zelené plochy – tedy ne jeden park s pár lavičkami, ale spousty parků, turistických stezek začínajících hned u města. Parky jak vysloveně městské, tak lesoparky, naučné stezky
  • vstřícnost vůči chodcům a cyklistům
  • omezená automobilová doprava v centru měst (v Poděbradech tedy jak se to vezme)
  • množství kavárniček, hospůdek
  • minimální množství “zevláků” (jsou všude, i v těch nejkrásnějších městech, ale třeba v Kolíně o ně vysloveně zakopáváte na každém kroku)
  • ale naopak přítomnost cizinců
  • a v souvislosti s tím vším pocit, že z takových měst ani nemusíte jezdit na dovolenou, protože všechno pěkné máte co by kamenem dohodil

V Mariánkách máte nejen krásnou kolonádu, ale také hned v návaznosti další velký park, geologickou stezku, sjezdovku, stezku k parku miniatur… a ano, když zabočíte do vedlejších uliček, všimnete si, že leckterý dříve honosný dům zoufale volá po opravě. Že běžný obyvatel nebydlí u kolonády, ale na sídlišti dál od centra. Že spousta obchodů jsou pasti na turisty. Ale pak se projdete parkem ke zpívající fontáně, dáte si teplou oplatku a vyjdete k altánu s vyhlídkou na město – a přesně víte, proč se sem zase jednou vrátíte.

Přečteno: Nepřátelé kůže


Poměrně nedávno jsem řešila se svou kamarádkou otázku mytí. Tahle kamarádka je totiž přesně typ kámošky, se kterou můžete probírat i dost intimní věci a není vám přitom trapně.

Otázka tehdy zněla, zda mi přijde normální, že jistá dospívající dívka při sprchování nepoužívá shower gel. Moje odpověď ji celkem odzbrojila, protože jsem přiznala, že já ho dost často taky nepoužívám. Ani shower gel, ani body loation ani nic. Vystačím si s tuhým mýdlem na umyvadle a šamponem na vlasy. Sprcháč mám jen na ty chvíle, kdy si chci dopřát trochu aromaterapie. Nějak totiž odedávna tuším, že kromě hezké vůně v koupelně mi tenhle přípravek nic moc navíc nepřinese, zdravou pokožku už vůbec ne.

Body loation nepoužívám nikdy – je to pro mě zbytečná práce navíc, suchou kůží netrpím (možná právě díky tomu, že to nepoužívám). A trochu podobný odstup si držím i od všech dalších možných krémíků – ano, většinou si jednou denně na sebe plácnu něco hydratačního, ale že by mě to mělo nějak zásadně omladit, tomu nevěřím.

Od těhotenství navíc nepoužívám ani žádný parfém – prostě ho na sobě nesnesu.

No a pak mi přišla do ruky knížka kanadské autorky dermatoložky Sandry Skotnicki o tom, čím vším kůži škodíme. A ejhle – nabádá nás k tomu se méně mýt (je to Kanaďanka, takže méně znamená ne více než jednou denně a ne déle než 15 minut…) a sprchový gel používat buď vůbec, nebo jen na určité partie… Celkově se snaží vést čtenáře k tomu, aby používal pokud možno co nejméně kosmetických produktů (at‘ už přírodních nebo “chemických”), na co nejmenší část těla. Zajímavé je také to, že uvádí, že mezi největší alergeny a “dráždiče” patří vůně. Zaujala mě i informace, která je logická, jen mě to dříve nenapadlo:  i lak na nehty vám může způsobit vyrážku na obličeji. Jak? Protože se těmi nalakovanými nehty obličeje velmi často mimoděk dotýkáte! A obdobně to funguje se šampóny, parfémy, aviváží…

Společně s nedávno shlédnutým rozhovorem s Barbarou Paldus, zakladatelkou kosmetické firmy Codex Labs, ve kterém uváděla, že je možné, že některé látky obsažené v dermokosmetice mohou způsobovat např. ADHD a další  neurologické obtíže u dětí (přenosem přes matku při embryonálním vývoji), budu nadále ráda “za prase”, co nepoužívá každý den sprcháč a neplácá na sebe dvacet různých krémíků a mejkapíčků.

Tímto nechci nikoho nabádat k tomu, aby se už nikdy ničím nenamydlil – jen jsem, i na základě výše zmíněného rozhovoru s kamarádkou, chtěla nabídnout jiný pohled na “hygienické” návyky. Prostě trocha osvěty, chápete 🙂

 

 

Móda? Móda! I na mateřské

Sama sebe bych nikdy nepopsala jako módního maniaka. Nikdy jsem se o módu nějak zvlášť nezajímala, nakupování oblečení nikdy nebylo mé hobby a sledování módních trendů končilo rozkliknutím článku módní policie o tom, co si kdo vzal na udílení českých lvů. Někdy mi to slušelo méně a jindy více, ale co si budem povídat, když vám je dvacet, máte štíhlou postavu, dlouhé nohy a jste blondýna s velkýma očima, můžete vypadat docela obstojně i v pytli od brambor.

Jenže pak se přehoupla třicítka, přišel maraton těhotenství, porod, kojení, nevyspání, žádný čas na sebe. Mastné vlasy, žádný makeup, pořád dokola legíny a triko (poblité, od mlíka, od příkrmu…), upatlané brýle – až se člověk jednoho dne podíval do zrcadla a řekl si Dost!

Tenhle tristní  pohled na sebe se mi naskytl v podstatě někdy před rokem, Anežka už začínala být lezoucí miminko a mně se pomalu uvolňovaly ruce a mozek přestával mít jediný středobod, tedy dítě.

Našla jsem si na instagramu pár stylingových účtů. Vyházela ze skříně věci, které mi byly tipťop už před těhotenstvím (cílem bylo zhubnout na předtěhotenskou váhu, nikoli na váhu maturitní), věci, které jsem nikdy neměla moc ráda a jen mě stresovaly tím, že je nenosím a měla bych. A pak jsem si objednala pár nových kousků – v podstatě po několika letech – a úplně si pamatuju tu radost, když mi přišly.

A tím se odstartovala má “módní éra”. Pochopila jsem, že hezky se ustrojit je na mateřské v podstatě nutnost – jinak půjde vaše ženské sebevědomí do kytek už úplně. Nechcete být přeci jen neviditelný umaštěný přívěsek vašeho krásného dítěte – chcete být krásná maminka krásné dcery nebo krásného syna!
Taky jsem ale samozřejmě pochopila, že nemá cenu kupovat si drahé kousky, které budou tu od mrkve, tu od mastných brambor a jindy zase od bláta. Došlo mi, že móda může být prostě a jen kreativní zábava, že se není potřeba brát tak vážně a že si můžu zkrátka zkoušet vytvářet outfity, které by mě dříve nenapadly. Že není nic na tom zajít do sekáče a koupit si něco, co bych si nikdy dřív nekoupila (protože se to pro mě z tisíce důvodů “nehodí) a vyzkoušet, jak se v tom budu cítit. Že i na mateřské si můžu obléct šaty/podpatky/bílou barvu/elegantní sáčko/kožený křivák… Že se nemusím malovat pro někoho, ale že ta řasenka a korektor ponejvíce prospějí mně samotné a mému vlastnímu pocitu ze sebe samé.

Hodně mi pomohlo i pár stylistických tipů, které jsem si načetla. Zejména o tom, co dalšího zařadit do šatníku, aby byl dobře kombinovatelný a tudíž “uživatelsky příjemný”.

Jasně, pořád mám dny, kdy bezradně stojím před plnou skříní s pocitem, že nemám co na sebe. Dny (a je jich pořád dost), kdy si prostě vezmu obligátní džíny a triko a nechci nic řešit a vystupovat z davu. Je to dáno jednak nedůsledným vytříděním všeho, v čem se necítím, a taky tím, že proměna mého šatníku je zatím v procesu (stejně jako je stále v procesu má postava). Ale postupuju vpřed! A je to fajn pocit 🙂

P.S. Ale jinak mezi námi – hadry jsou stejně pořád jen hadry a člověk se jimi nemá zabývat víc než je zdrávo. Takže výše napsané vůbec nevylučuje, že mě potkáte v kombinaci softshellka a podpatky nebo sukně a pohory: jednak jsem Vodnář a druhak je někdy velmi osvobozující vykašlat se na to “co si o vás kdo pomyslí”.