I když jsem v Kutné Hoře nikdy nežila, jsem s ní už navždycky spjatá – je to místo mého narození. Když jsem minulý týden postovala článek o Mariánských Lázních a o dalších městech, která mám v srdci, sama sebe jsem se ptala, jakto, že Poděbrady ano a Kutná Hora ne. Přitom ji mám ráda.

Z Kolína je to oboje stejně daleko a přesto jsem mnohem častěji v Poděbradech. Kutná Hora je v UNESCO. Znám ji, nejen díky dlouholeté známosti s Kutnohorákem (ahoj Kubo :-)), jak své boty. Splňuje spoustu očekávání, která od města máte…

A pak jsme si o víkendu po dlouhé době udělali  do Kutné Hory výlet. Bylo krásně – říjnové sluníčko, barevné listy, všichni v dobré náladě.
A mně to nějak došlo – Kutná Hora prostě potřebuje to správné nasvícení! Potřebuje takové nasvícení, aby vynikly všechny její přednosti a upozadily se nedostatky. (Prostě asi jako každá dáma jistého věku 🙂 )

Je nádherná večer a v noci, kdy máte dojem, že jste se přenesli do středověku.

A je nádherná na podzim, kdy vynikne její umístění mezi kopečky se zbarvenými stromy; kdy se psím vínem popnuté kamenné zdi zbarví do rubínova; kdy měkké podzimní světlo dodá romantiku i tam, kde to v létě, za ostrého světla, působí omšele. A kdy počty autobusů s (nejen) asijskými turisty klesají na minimální počet.

Podzimní Kutná Hora láká k toulkám podél Vrchlice, k toulkám kolem rozhleden, ale i k poklidným procházkám starým městem, kdy vás nedusí rozpálené ulice, ale naopak oceníte všechny možné vyhlídky zalité sluncem.

Takže moje milá Kutná Horo, jsem ráda, že do všech možných formulářů vypisuji právě tvoje jméno, protože ano, i ty umíš chytnout za srdce a být krásná!

P.S. Jenom teda nevím, kam z tvého podloubí u náměstí zmizelo Středovo pekařství a proč máš svá nejkrásnější místa tak zaplevelená auty.