Půlka prázdnin je skoro tu. Začíná se o něco dříve stmívat, cukety jedou jak o život, rajčata pomalu začínají mít barvu a některé dýně jsou už oranžové (jiné tedy teprve kvetou…). No, srpen je za humny.

• slavíme Martinovy kulatiny, a tak jsme se po dlouhé době vybičovali k přípravě sushi, pekla jsem quiche a po sto letech jsem také udělala tiramisu. Mňam!
• vyzkoušela jsem další recepty z Biokuchařky, resp. Bioabecedáře. Rozhodně mohu doporučit cuketovou koprovku s jáhlami, která chutná jako “opravdová” koprovka a to pěkně prosím bez smetany a bez mouky. A pro návštěvu jsem pekla tvarohový ovocný koláč s polentou, který také nebyl vůbec špatný.
• co se cukety týče, už ji zase jedeme skoro každý den – pečená, jako “špagety” na pánvi s rajčaty, česnekem a kuskusem, zapečená ve formě lizebabu, ratatouille, plněná mletým masem… miluju ji.
• mám zranění! Aneb psovovodovo prokletí – couračka. Před dvěma měsíci si o ni spálil nohu Martin, tentokráte já a dost blbě. No, než se vdám, snad se mi to zahojí.
• po snad půl roce jsem zasedla opět ke stroji. Jednak jsem Siroušovi sešila novou deku a druhak jsem ze zbytků látky vytvořila “praporkovou girlandu”. A jo, nezapomněla jsem to úplně.
• na zahrádce mi konečně začíná kvést můj květinový záhon. Půlku ho sice zabrala dýně, ale ve zbývající části mi kvete měsíček, hvozdík (tedy aspoň žiju v tom, že je to hvozdík), sléz a černucha. Vysela jsem tam tehdy jakýsi letničkový mix, a tak je pro mě každý květ překvapením, protože vůbec nevím, co v tom mixu bylo.

Zítra nás čeká zmrzlina v Nymburce, v pátek setkání s kamarádkou a pak už zase víkend. Mějte se hezky!

Červenec je v plném proudu, stejně tak vyklízení našeho nového bytu, úprava přilehlé zahrádky a svatební přípravy.

• v bytě nacházíme netušené poklady. Kromě asi stovky starých zavařovacích sklenic se skleněným víkem (kam se hrabou ikea dózy), možná skoro stoleté ručně psané kuchařky (kde jsou recepty typu “cukrovinky paní Policajtové” nebo “Věruščin jablkový dort” a vložené výstřižky z novin “Rady pro vánoční úklid”) i korespondenci původních majitelů od dob jejich seznámení v roce 1945 až po pár let po svatbě. Už jsem oznámila Martinovi, že mi též začne povinně psát dopisy, protože prostě Věrušce-berušce,bez které by nestálo za to žít, tiše závidím.
• o tom, že tehdejší doba byla složitá a že je asi těžké někoho soudit, pak vypovídají schované pamětní listy ze sokolských sletů s fotkami Masaryka a Beneše, u kterých je hnedle průkazka členky KSČ z roku 1953
• můj lov svatebních šatů skončil úspěchem jen tak napůl, ale aspoň už vím, jaký střih hledat
• oslavili jsme maminčiny kulatiny, které si snad ze všech nejvíc užil Sirouš, neboť – měl společnost deseti lidí všech věkových kategorií a všechny mohl olíznout; všichni si ho neustále fotili (co na tom, že v pozadí vždy musela být malá neteř); mohl si užít roli strejdy Siriuse a malou Světlanku pořádně očmuchat, olíznout a namasírovat jí nožičky; taky se mohl vyřádit s dámičkou Tessinou, která si s ním tentokráte dokonce i chtěla hrát; no a v neposlední řadě se mohl napást malin a vykoupat se ve vaničce

Tento týden nás čekají pro změnu Martinovy kulatiny a návštěva ze Zlína, takže se rozhodně nenudíme.

Hezký týden i vám!