Jeden rok


Dneska je to právě rok od chvíle, kdy jsem poprvé spatřila svou holčičku. Rok od toho, kdy jsem seděla na chodbě u Apolináře a ještě nevěděla, jestli to bude Anežka nebo Jindřich. Kdy jsem ležela na monitorech, zodpovídala do toho dvacet tisíc otázek sestrám a vůbec netušila, co mě vlastně čeká.
Rok od toho, kdy jsem myslela, že ten císařský řez nepřežiju, protože mi blbě zabrala anestezie, a tak jsem místo bondingu místama upadala do bezvědomí. Rok od několila šílených dní na šestinedělí, kdy kvůli covidu nebyly žádné návštěvy, a to ani otce a já měla navíc na pokoji Vietnamku, která nemluvila jinak než vietnamsky.
Ale taky rok od chvíle, kdy jsem se stala mámou, kdy jsem poprvé uviděla tu svou miniMartinku a kdy jsem pochopila, že už nic nebude jako dřív.

Takže krásné narozeniny, milá Anežko! Díky, že jsi!