Óda na Pardubice

Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.

Taneční pro dospělé – opomíjená zkouška vztahu

Chodit s partnerem do tanečních zní strašně romanticky. Skoro bych řekla, že je to snem většiny dospělých žen. Vášnivé pohledy do očí, tělo na tělo v rytmu svůdné rumby, váš muž oháknutý v obleku a vy ve večerní róbě… občas možná i večeře při svíčkách po zdárném zvládnutí dalších tanečních kroků.

Milé dámy, nenechte se zmást. Spíše než romantické plutí na růžovém obláčku jsou taneční pro dospělé křest ohněm vašeho vztahu. Máte dojem, že ve vašem vztahu vládne idyla a hádky skoro neznáte? Že váš muž je pohodář, kterého jen tak nic nerozhodí a že i vy jste vždy plna pochopení a nadhledu? Že vás společný tanec nabije energií?

Až budete svého partnera při valčíku vláčet po parketu, v duchu pěnící, že teda nechápete, proč se ani trochu nesnaží udělat tu otáčku pořádně a musíte to všechno oddřít vy a on vám pak o přestávce řekne, že „vás tam musel sunout jak krabici a strašně ho to vysílilo“, chci vidět vaši reakci. Až se po polce budete sotva držet na nohou a z vašeho prince potečou potoky potu, těším se na tu romantiku tryskající z vašich pohledů.

Cestou domů se pak střídavě dohadujete, co kdo jak a proč kazil a vzápětí shodně nadávat na lektory, že nic neukážou pořádně, zbytečně spěchají a vlastně si strašně protiřečí!

Tyto bojůvky pak pokračují každou lekci, takže si pomalu začnete říkat „čert vem, že to mělo být romantický a není, hlavně ať už to máme za sebou a nerozejdeme se při tom“.

A pak přijde poslední lekce. Oběma vám to jde. Vy se vznášíte jako obláček, partner vystřihne rumbu jako z partesu – včetně toho vášnivého pohledu. Polku zvládnete bez újmy na zdraví a přišlápnutých nohou. Mambo vás naplní pozitivní energií.

A tak při čekání na tramvaj oba shodně vyřknete tu větu: „Tak na podzim zase?“

Koloběh se opakuje. Člověk je tvor nepoučitelný.

 

 

Měsíc, svítí měsíc

Vždycky mě překvapí, jakou moc má příroda. Jak silně dokáže ovlivnit naši psychiku – emoce, luciditu, myšlenky. Někdy si snad budu muset sehnat nějakou odbornou literaturu na toto téma.

Když jsme onehdá jeli večer na hory a na nebi zářila luna (ano, luna!), seděla jsem jak přikovaná na sedadle spolujezdce, hlavu vykroucenou doprava a jakákoliv Martinova otázka mi přišla rušivá. Já se totiž kochala. Na nebi byl obrovský měsíc, ozařoval mraky kolem sebe tak, že vypadaly jako hejno netopýrů a možná taky havranů. Jako výjev z disneyovského animáku. Myšlenky mi letěly do všech směrů a naprosto hmatatelně jsem cítila to, že žiju a zároveň určitou odevzdanost osudu a vesmíru a transcendentnu a a a….

Měla bych tendenci si myslet, že to takhle mám jen já. Že je to tou mou introvertností, snílkovstvím a dovedností nechat se pohltit atmosférou okamžiku.

O několik dní na to jsem ale byla vyvedena z omylu. Na Hradčanské jsem vylezla z metra, vydala se ku železničnímu přejezdu a pak se najednou zarazila. Na kolejích stálo srocení lidí, všichni natočení čelem na západ a jen stáli a stáli, někteří i s foťákem v ruce. Když jsem se podívala tím samým směrem jako oni, zalil mě blažený pocit. Nad trolejemi bylo rudě zbarvené nebe a nachové vrstvy mraků, dokonalé přírodní divadlo.

V tu chvíli, kdy jsem viděla všechny ty zasněné úsměvy kolemjdoucích, jsem si uvědomila, že příroda nás má v hrsti víc, než si myslíme. A že nás má v hrsti všechny. Do jednoho.

 

Růžový svět

Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.

Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.

Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!

 

Jak jsem propadla swapu

Víte, co je to swap? Ne? A znáte tu pohádku o tom, jak dědeček měnil, až vyměnil? Tak swap je něco na ten způsob.

Už ani nevím, kdy jsem se o swapování dozvěděla, a upřímně, nejdřív mi to přišlo jako dost velký bizár: „Nabízím dva roky prošlé sunárky a chci za ně ovocné kapsičky z déemka“. „Mám tu skoro nový hřeben a vyměním ho za nakládanou řepu“. „Za ovozel daruji čistič na koberce“. Ovozel? Cože? Sbazar líznutý emiminem!

Pak jsem ale jednoho krásného dne dělala pořádek ve svých kosmetických potřebách. A nestačila jsem se divit. Nenačaté tělové mléko, které za dva měsíce expiruje a já ho rozhodně nespotřebuju ani teď, ani za půl roku. Další tělové mléko. Třetí tělové mléko!

Vzpomněla jsem si na ten bizár. Kosmetiku nafotila a plna očekávání dala na facebookovskou zeď swapovací skupiny příspěvek o tom, jak drogistické výrobky vyměním za lis na citron nebo ovozel (ano, převzít žargon je polovina úspěchu!). A světe div se, o týden později jsem byla o kilo tělových mlík lehčí a o lis na citron těžší.

Zanedlouho jsem si takto vyswapovala knížku za knížku, proteinové drinky za paličku na maso. A na Martinovy otázky, kde jsem k tomu zase přišla, už jen s úsměvem profesionála odpovídám: „No přece na swapu! Chceš taky něco vyměnit?“

Celá swapovací myšlenka je založená na tom, že co mně se válí doma a jen mi to překáží, by možná někdo jiný rád upotřebil. Výměnou ušetřím nejen svou peněženku, ale hlavně taky životní prostředí a svůj domov, neb do něj krámy nejen přináším, ale taky se jich (smysluplně) zbavuji. Navíc mi to přijde neskutečně milé a vtipné, když si píšete s cizími lidmi, kdo má jakou čepici, abyste se poznali. A když Vám pak mezi davy na Můstku předává paní právě onu zmiňovanou paličku na maso, pohledy kolemjdoucích stojí opravdu za to. Je to sice trošku time-consuming, ale ten dobrý pocit z úspěšné výměny vám „ztracený“ čas bohatě vynahradí. Takže co, chcete taky něco vyměnit? 🙂

 

 

Taxi, prosím.

Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

 

Tomu já říkám Kopernikovský obrat. 

 

 

3 výtvarné objevy letošního roku

Nepovažuju se za znalce umění. Nemám přehled o aktuálních trendech, významných jménech, do galerií chodím výjimečně. Ale ráda rozvíjím svou fantazii a mám radost, když natrefím na malby (kresby, obrázky…), které ji podnítí. Které mi vykouzlí úsměv na rtech, když se na ně podívám. Které mě vtáhnou do děje a u kterých přemýšlím, jak asi vznikly, jaký příběh by mohly ilustrovat a jakou emoci vyjadřují.

Letos jsem objevila tři autorky, jejichž tvorba splňuje výše popsaná kritéria.

První z nich je Marie Brožová, královna pastelek. Kreslí víly, hlavně rusovlasé, pohádkové výjevy, mytologické bytosti. Její kresby jsou hravé a melancholické zároveň. Dvě její rusovlásky mi zdobí poličky (a třetí rusovláska Pipi je také moje zamilovaná .)

Druhou z nich je Gaelle Boissonnard. Je to Francouzka a její obrázky tak mají veskrze francouzský šarm. Její tvorba je velmi ženská, zasněná, vyjadřuje emoce, které dřímou v každé z nás. Láska, radost, přátelství, smutek, hravost… S její prací se můžeme setkat i u nás, v knihkupectví najdete diáře s její obálkou, s trochou štěstí natrefíte i na její pohlednice. Já jsem si letos nadělila její kalendář, ale musel za mnou putovat až z jednoho obchůdku v Jeseníku. Jste-li frankofonní, možná vás potěší i její blog, kde kromě svých obrázků uveřejňuje i básničky a fotografie.

Gaelle Boissonnard

A třetí je Mila Marquis, autorka působící v Německu. Psát dětské knížky, rozhodně bych chtěla, aby je ilustrovala právě ona. Její obrázky jsou neskutečně hravé, se spoustou promyšlených detailů, při pohledu na ně úplně vidíte ty příběhy, které se za nimi odehrávají. Pro mě jsou její ilustrace strašně milé, zlepšují mi náladu a kdybych mohla, skoupím je všechny. Já jsem objevila její pohlednice v jednom malém krámku v Görlitz a zdá se, že u nás se její tvorba (zatím) neprodává. Ale kdo ví, třeba je možnost objednat něco přímo u ní 🙂

Mila Marquis

A co vy, také ujíždíte na krásných pohledech a naivním umění? Pokud máte i vy nějaké své oblíbence, budu ráda, když se o jejich jména podělíte 🙂

Šťastné a veselé!

Původně tu měl být článek s titulkem „Moje udržitelné Vánoce“. Ale pak jsem se koukla kolem sebe – jak plápolají tři svíčky na adventním věnci. Jak září jedlička v rohu pokoje a na ní se třpytí perličkové a skleněné ozdoby. Jak pod ní trůní dárečky pro celou mou i Martinovu rodinu. A jak jsem na část z nich hodila deku, aby byli moji nejbližší překvapení, jaké balení je letos čeká. A jak jsem se tak kochala, poslouchala krkonošské koledy, řekla jsem si: „A proč vlastně?“ Mravokárců je všude dost, největšího stejně zastupuje naše vlastní svědomí a aspoň o Vánocích bychom se měli radovat.

Radovat. Vidět svět zase očima malého dítěte. Užít si úžas nad rozsvíceným stromkem. Strašně se těšit na rozbalování. Na to, až si budete moci dát to cukroví legálně a ne na tajňačku v potemnělé kuchyni (i když vás už kromě vás samotných stejně nikdo nehlídá…). Smát se nad představou toho blázince, až se zase sejde celá široká rodina u babičky, kde nebude slyšet vlastního slova. Zplna hrdla si zazpívat koledy a vůbec nepřemýšlet nad tím, jestli máte hudební sluch nebo ne. Chytat sněhové vločky do dlaně a pozorovat jejich tvar.

Radovat se nad tím, že jste. Že máte blízké, které můžete obdarovat a se kterými můžete svátky strávit. Že se sice možná párkrát rafnete, ale pak si dáte společně svařák a všechno bude zase fajn.

A v neposlední řadě, radovat se, že se narodil Ježíš. Že na něj možná věříte víc anebo méně, ale že přinesl naději. Že se obětoval. Že přinesl hodnoty, které jsou hodné následování. A že teda zase možná po roce zajdeme do kostela a připomeneme si naše tradice, to, kým jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme.

Zkrátka: Radujme se, veselme se, narodil se Krisus Pán!

Krásné Vánoce vám všem !

Eva

 

 

 

 

Popeláři jedou, úsměvy vám vezou

Padám únavou. Z jedné práce jsem přejížděla hned do druhé, takže jsem si dala pěknou dvanáctku. Navíc je před Vánoci, honím dárky, a tak místo abych se odebrala první tramvají domů, nasazuju tempo, prodlužuju krok a spěchám k Máji. Poté, co v něm pořídím vše potřebné, sjíždím eskalátory a stoupnu si kousek od tramvajové zastávky, abych se nemačkala se všemi ostatními na tom úzkém chodníčku přímo před vstupem do obchoďáku. Pozoruju cvrkot a těším se, až doma padnu do postele.

Najednou mě z bezduchého pozorování probere blížící se zvuk hudby. Ed Sheeran. A spolu s ním popelářský pick-up. Ve vozu jsou dva chlapíci. Ten mladší vystupuje. Je mu asi kolem dvaceti, vzhledem připomíná vzrostlého Otíka z Bylo nás pět. Krokem vyhazovače z diskoték a s výrazem rozzuřeného mladého muže dojde k odpadkovému koši a jeho obsah vysype na korbu pick upu. Druhý muž, asi padesátiletý, při troše dobré vůle a s jedním svařákem v krvi by se nechal přirovnat k George Clooneymu, loudavým tempem popojíždí s dodávkou dál a kyne davu na zastávce. A do toho pořád Ed Sheeran a Shape of you. Dodávka pomalu popojíždí, Clooney mrká na kolemjdoucí dámy, Otík se tváří strašně nasupeně a dál kráčí bouchačským krokem od odpaďáku k odpaďáku.

A zatímco Otík vypadá, že kdyby mohl, vraždí pohledem, zbytek přihlížejících se náramně baví. Čekáme na tramvaj, úsměv od ucha k uchu, houpeme se do rytmu písničky a ten job popeláře nám najednou připadá jako fakt velká frajeřina.

Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Oh I Oh I Oh I Oh I
I’m in love with your body
Every day discovering something brand new
I’m in love with the shape of you

 

Romantika dojíždění, Starý most, Kolín

Zvoní budík. Není ani šest. Sobota. Proč si tohle působím? Školení od čtvrtka do soboty. Taky jsem si to mohla odpustit.

Právě se začíná rozednívat. Domotám se do koupelny. Opláchnout obličej, vyčistit zuby, učesat. Jedna nohavice, druhá, ric pic, po půl roce dojíždění jsem už jako robot. Podprsenka, tričko, svetr, hup šup, ještě ponožky, do keepcupu připravit čaj, mobil do kabelky, bunda, čepice, boty. Všude zhasnout, zabouchnout, sbíhám schody. Jaký máme čas? Dvě minuty k dobru, paráda, dneska nebudu u nádraží už skoro omdlévat.

Venku mě probere čerstvý vzduch. I přes ten mráz je už cítit příslib jara. Prázdné silnice. Prázdné chodníky. Zamrzlé Labe. Jen na mostě pán na kole v reflexní vestě.

Najednou mě zalije pocit zadostiučinění. Nad Labem začíná vycházet slunce. Ohromné. Červenooranžové. S železničními dráty, elektrárnou a zamrzlou řekou magický pohled. Dojde mi to. Tohle je odměna pro nás, co dojíždíme. Ostatní ještě spí, ale nám už svítí slunce! Nám, pospíchajícím postavičkám v prázdném městě.

Než dojdu k železnici, ohnivý kotouč se vyloupne úplně. Díky, ráno, za tohle přivítání! Vím, proč si to působím. Baví mě to, chci se rozvíjet, zlepšovat se, být platnější pro svoje klienty.

Ranní poklus na vlak už se mi vlastně stává tajným dopingem. Kdy jindy mám celé město jen pro sebe, svoje myšlenky a touhy?