Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.

 

 

Snadný recept jak vykouzlit nezapomenutelné hygge odpoledne

Prší. Konečně prší! Obloha je zamračená, poslední srpnový den, aspoň to těm dětem bude méně líto, že prázdniny již končí. Martin odjel už brzy ráno na Moravu a protože je pátek, končila jsem v práci brzy a stihla také navštívit své prarodiče.

Cestou domů mě pak přepadla šíleně silná touha po tom udělat si leháro, klídek, relax nebo hygge odpoledne, jak kdo chcete. Užít si ten pošmourný den. To, že budu chvíli sama, že nic nemusím.

Po příchodu domů jsem se převlékla do dlouhého trika a legín a v rychlosti pouklízela, ať mě při tom mém odpočívání netíží špatné svědomí. V životě jsem si snad tak natěšeně nedávala vařit vodu na čaj a kafe, nikdy jsem snad ještě s takovou radostí nezapalovala svíčku. Když jsem si pak horké nápoje odnášela na podnosu do obýváku, když jsem si sedla do křesla a hodila nohy nahoru, když jsem otevřela časopis… cítila jsem se TAK v klidu, jako dlouho ne. Bez výčitek, že musím jít vyprat/uklidit/udělat něco do práce. Bez pocitu, že jsem asociál, když mám volné odpoledne a nedomluvila jsem si na něj sraz s žádnou kamarádkou. Bez nutkání vzít mobil a sjíždět blbosti na internetu. Prostě já, časák a teplý čaj. Bubnování kapek do okenního parapetu. Mihotající plamen svíčky. Pokoj, na který pomalu dopadá šero.

I teď, týden po mé odpočinkové hodince, mi vzpomínka na ni vykouzlí úsměv na rtech. Přitom to bylo tak prosté, obyčejné…Čím to? Jak to udělat příště, aby to nebyla hodinka zevlingu, ale hodinka úžasné relaxace? Kouzlo bylo nejspíš v tom, že:

  • věděla jsem dopředu, že toto odpoledne budu mít volné a neměnila jsem plány na poslední chvíli
  • netížila mě žádná nevyřízená povinnost
  • vytvořila jsem si prostředí a řekla jsem si, že dělat si to hezký i jen sama pro sebe, má smysl
  • těšila jsem se – v rámci těšení jsem si koupila svíčku (žádnou jsem předtím doma neměla), došla si pro penny magazín, ať mám přitom relaxu čím listovat
  • tu chvilku jsem si vědomě užívala – uvědomovala jsem si, jak se mám dobře, vědomě jsem naladila své smysly – vychutnávala jsem si příchuť čaje, kochala se roztomilým hrníčkem a radovala se z příjemné vůně svíčky
  • jsem prostě spokojená a vím o tom (a zároveň moc dobře taky vím, že to není samozřejmost a tak se snažím užívat si tohle spokojené období seč můžu)

 

 

5 ekologických krůčků, které zvládne každý

Ať už jsme si o globálním oteplování a klimatických změnách mysleli cokoli, letošní léto nám ukázalo pořádný varovný prst. Ač příčiny extrémně horkého a suchého počasí mohou být jakékoli, je zřejmé, že bychom měli ve vztahu k přírodě začít něco dělat. Sice můžeme poukazovat na to, že jako jedinci zmůžeme velmi málo. Že v rozvojových zemích slovo „ekologie“ asi ještě neslyšeli. Že máme za premiéra velkomagnáta, jehož zájmem je něco úplně jiného než bio-eko hospodářství a od toho se bude odvíjet i zemědělská politika naší země. Ale ve finále jediné, co můžeme na sto procent ovlivnit, je chování nás samých.

Ke skromnějšímu životnímu stylu, v porovnání s mým okolím, mám celkem blízko odjaktěživa. Třídím, nezahlcuji se věcmi, jezdím hromadnou dopravou atd. Ale mám rezervy. A tak jsem se letošní léto rozhodla, že pár drobností změním. Jsou to maličkosti, které na svém komfortu v podstatě nepocítím, ale kdyby to udělal každý, naše životní prostředí by to naopak třeba pocítilo.

A jaké to jsou?

  • omezila jsem čas ve sprše – horkou sprchu miluju. Bez ohledu na venkovní teploty. Ve sprše bych se dokázala cachtat úplně v klidu půl hodiny. Ale jednak to není úplně šetrné k přírodě (obzvlášť v obdobích sucha…), druhak to leze do peněz. A tak jsem pořídila do koupelny natahovací minutku a stopuju si 4 minuty. Při mytí hlavy 7.
  • nedopitou vodou nebo čajem zalívám pokojové rostliny – mám všehovšudy 3 pokojové rostliny, které nejsou příliš žíznivé, a tak mé nedopité skleničky naprosto bohatě saturují jejich potřeby.  Čaj navíc dodává rostlinám živiny.

Tip: Jiný tip, jak šetřit vodu, je opravdu si hlídat, že nemám puštěný kohoutek na prázdno – při čištění zubů, mytí nádobí apod. Máte-li zahradu (nebo spoustu pokojovek, balkónovek), vyplatí se dát si do umyvadla nádobu a v podstatě čistou vodu zachycovat. Rostliny na zahradě, pro které to bude extra zálivka, vám poděkují. Sami budete překvapeni, kolik vody se vyplácá při obyčejném mytí rukou. 

  • na pečivo používám vlastní igelitový sáček – vím, že spousta lidí je ještě pokrokovější a nosí s sebou na nákup látkové pytlíky. To už je ale trochu vyšší dívčí, ne každému je příjemné být „za exota“, navíc co si budeme povídat, látkový sáček je přeci jen trochu těžší a zabere v kabelce více místa než obyčejný igeliťák. V obchodě tak zalovím v kabelce, do vlastního sáčku dám, co potřebuji, a u pokladny nemusím čelit žádným zvídavým pohledům.
  • zeleninu a ovoce do sáčku nedávám buď vůbec (často to fakt není potřeba), nebo opět sahám do svých igeliťákových zásob.

Samozřejmě také nekupuji v 99,9 % nabízené igelitové tašky v obchodech; pokud potřebuji odnést větší věc, používám letitou ikea tašku. 

  • dávám nový život starým věcem, abych nemusela kupovat věci pro ten samý účel – o tom, jak jsem zařizovala byt někdy jindy, nyní stačí, když uvedu, že třeba schraňuju prázdné plechovky od kávy (v práci kolegyně pijí kávu ostošest). Doma je pak polepím nějakým hezkým balicím papírem a slouží jako dózy na oříšky a sypké suroviny, které je třeba chránit před moly.

Jsou to maličkosti. Prkotiny, které třeba děláte už dávno. Ale možná máte zase jiné rezervy, na kterých by se dalo zapracovat. Aby nám ta naše planeta ještě chvíli sloužila. Budu ráda, když se o ně a o to, jak je měníte, se mnou podělíte, abych načerpala další inspiraci 🙂

 

Léto u Jizery

Pálí slunce. Je všední den, ale tady v horské vesnici je i pracovní den takový příjemně líný. Obléknu plavky, do tašky hodím ručník a deku a vyrážím k Jizeře.

Na břehu je několik dalších otužilců, kteří mají stejný záměr jako já. Avšak v řece je pouze starý labrador, kterému se tedy plavat už příliš nechce. Shodím sukni, zuju sandále a opatrně chodidly testuju teplotu vody. Je teplejší než Safírový potok, což mi dodá odvahy.

Jakmile však postoupím trochu hlouběji, ledové jehličky mě pořádně bodají do lýtek a stehen. Ale přece to nevzdám. Odpočítám raz dva tři… a pak ještě jednou a potopím se. Tady se sinic vážně bát nemusím, v téhle ledárně by nepřežily ani pět vteřin. Vynořím se, pak se ještě jednou potopím. Úkol beru za splněný a spěchám ke břehu. Honem mi podej ručník, Martine.

Otřu se a šplhám na veliký balvan uprostřed koryta. Je příjemně vyhřátý, a tak si na něj lehnu, špičky prstů šplouchám ve vodě a rozhlížím se po okolí. Lesy, kopce, Jizera. Můj Martin vedle mě. Slunce a svěží vánek.

Že by takhle vypadalo štěstí? 🙂

Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.

 

Šťastné místo, Kořenov, Jizerské hory

Září. Za sebou táhnu kufr plný odborné literatury a studijního materiálu. Od nádraží do Martinského údolí mi kufr pořád sjíždí na paty, je rychlejší než já. Doma v kuchyni si pak uvařím kafe, vybalím všechny ty bichle, převléknu se do domácího a užívám poslední volný den v předstátnicovém blázinci. Pak už najíždím na režim budíček v sedm, nákup v místní sámošce, snídaně s výhledem na protější kopce a od osmi učení. V šest padla, večeře, telefonát domů a přešlapování u popelnic, protože to je jediné místo, kde chytám veřejný internet. V osm se sprchuju a v devět už ležím v posteli. Dva týdny každý den. Už tehdy jsem si to i přes ten státnicový stres tak trochu užívala. A dneska na to období vzpomínám vlastně strašně ráda.

Konec zimy. Sjíždím na běžkách k polubenskému kostelu, je pošmourno, ale silná vrstva sněhu to odpoledne alespoň trochu prosvětluje. Přede mnou je bílý horizont, oprýskaná věž katolického kostela a stoupající obláčky dýmu z místních chalup. Ve vzduchu je už cítit jaro, i když ruce ještě pořádně zebou, i v rukavicích. Těším se na jaro, ale přesto je mi trochu smutno, že tohle byla poslední letošní vyjížďka na lyžích.

Pozdní jaro. Příjemné slunce, všechno kvete, všude kolem šťavnatá zelená a louky pokryté vlčím bobem. Pode mnou železniční koleje a nade mnou svah posetý roubenkami… Když se otočím, vidím harrachovský skokanský můstek a lesnaté hory, které ho obklopují. Mám chuť lehnout si mezi to luční kvítí a jen tak koukat do oblak.

Září. Sedím na lanovce, která mě veze z jednoho z kopců tyčícího se nad Szklarskou Porebou zpět dolů do údolí. Pode mnou se rozprostírají Jizerské hory a možná taky Krkonoše, v tomhle kraji těžko říct. Fouká pořádný severák, asi od moře. Ve stínu mezi lesy je pořádná zima, zahřívám se tedy aspoň pohledem na sluneční paprsky na protější straně kopce.

A jak tak sedím a mrznu, vnímám drsnou krásu těch hor.

Každý můj pobyt v Kořenově mi ukazuje, jak nádherný je svět. Jak mám být vděčná, za to, co mám. Je to místo, kde je mi dobře vždycky. I tehdy, když jinak je mi mizerně.

 

Génius loci Pellého vily, Bubeneč

Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.

Jak pochopit portugalské saudade? Vyjeďte si za mlhy do přímořského městečka Vila do Conde!

Konec června. Na sobě mám lehkou lněnou sukni, tričko a tenký svetřík. Předpověď počasí tentokrát nevyšla. Vystupujeme z tramvaje jedoucí z Porta skoro až na konečné. Nebe je tmavé, od moře fouká studený vítr, který s sebou přináší i slanou mořskou vodu ve formě spreje. Snažím se balit do hedvábného šátku, který mám uvázaný na krku, ale moc to nepomáhá.

Jdeme podél viaduktu na vrcholek ke klášteru, od kterého bývá běžně vidět oceán. My však tentokrát vidíme jen hustou, jednolitou, šedivou masu. Mlhu.

A jak tam tak stojím, prochladlá, ošlehaná mořským větrem, pocítím najednou velké pochopení pro obyvatele téhle země, Portugalce. Pro to jejich saudade. Úplně jako kdybych před sebou viděla Vasco da Gamu, jak se se svou družinou připravuje k vyplutí. Temné nebe, vichr bičuje příď, slané vlny ztěžují plavbu. Žádný z námořníků neví, kdy a zda se vrátí. Rackové krouží nad bárkami a melancholicky skřehotají, portugalské ženy se snaží tvářit statečně, jsou připraveny vzít na sebe břímě (nekonečného) čekání…

V zamyšlení dojdeme až na pláž. Před námi je Atlantik. Širý oceán, šedý a odtažitý, že se skoro až bojím namočit i jen chodidla. Ale slunce mě vezme na milost, na chvíli ukáže svou tvář. A tak si máchám v té ledové slané vodě nohy až k lemu krátké sukně, procházím se po mořském kraji a nemůžu se vynadívat na ten nekonečný horizont… Co kdyby se tam v dáli zrovna objevil třeba právě ten Vascův koráb?

 

Masarykovo nádraží – místo setkávání pana Jekylla a pana Hyda

Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.

Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.

 

Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?

 

Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.

Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…