Středník 1.

Dlouho jsem přemýšlela, jak se s vámi podělit o malé radosti, nápady, zajímavosti, které tak postupně sbírám. Na samostatný článek nevydají, ale ráda bych si je někde uchovala… A tak mě napadlo, což takhle každou středu sepsat v pár bodech, co pěkného jsem potkala? Zkusíme a uvidíme 🙂

  • Prázdniny jsou skvělý čas pro čtení. Kupičku knížek, které jsem vám představovala minule, již mám přečtenou. Jako další odpočinkovou knížku na konec léta mohu doporučit Probudím se na Šibuji od Anny Cimy
  • Po dlouhé době jsem se vrátila ke Kreativnímu zápisníku Reného Nekudy – ideální společník do deštivých dní, kdy nevíte co by
  • Před nedávnem vyšlo nové vydání Burda Easy – kdo ví, třeba se ještě v průběhu prázdnin rozhoupu něco zkusit
  • Sklízíme naše první rajčata (letos trochu opožděně)! A tak cuketa konečně dostala kamaráda 🙂
  • Po delší době jsem zase upekla tuto naprosto jednoduchou borůvkovo-tvarohovou buchtu. Je to už čtvrtá sezóna, co ji pravidelně peču a vždycky ji sníme do druhého dne.

Krásnou druhou půli srpna!

Tohle léto…

Náprstníky kam se podíváš. A taky řebříček, zvonky a plicník. Uzobávání borůvek a čas od času pravá houbařská radost z hříbku u cesty. Balíky slámy a výhled na kostelní věž.

Náprstníky

Pot a slzy v kopci nad Harrachovem, kodrcání po kamenech na Orle a pak totální štěstí při svačině na balvanu v Jizeře kousek od Velké jizerské louky.

Vyhřívání se na pláži u Jizery a dialog sama se sebou, jestli tam opravdu vlezu nebo ne. A přestože nohy trnou zimou, nakonec se potopím, nechám tělo obejmout naprostým chladem a po pár tempech honem vylézám na kámen na břehu. A pak ještě znovu. Teplo po celém těle a skvělý pocit z toho, že nejsem žádná bábovka.

Jizera

Večerní toulání po Příchovicích mezi roubenkami, kafe s výhledem a krávy na pastvě.

 

Svatý Jan Nepomucký před starou dřevěnicí a zase ty výhledy a balíky slámy a svačina na lavičce pod rozložitými lipami. Ovce na louce, táborová výprava na cestě, slunce v zádech. Paseky nad Jizerou.

 

Sv. Jan Nepomucký

Čtení knížky na houpačce, borůvková buchta, leháro. Bublání potoka, šumění listoví. A cvrčci, kobylky, ptáci…a nakonec zářivý, magický měsíc nad lesem.

Léto jak má být!

Tohle léto mi strašně připomíná prázdninové časy mého dětství. Chvíli slunko, chvíli déšť, žádné velké tropy. Dovolená v Česku, na chalupě, bez honění za zahraniční exotikou, bez které si jindy člověk připadá jaksi out. Toulání po svých i na kole, koupání a houby, celkové zklidnění… zkuste také využít tohoto „covidového bezčasí“, kdy nikdo neví, co bude za týden, natož za měsíc, pro pár klidných dní někde v přírodě, bez velkých cílů, a zavzpomínejte na ty doby, kdy už jenom „blbé“ opékání buřtů nad ohněm s pár známými nebo výprava do lesa byl nezapomenutelný zážitek.

Výhled z Pasek nad Jizerou

 

Čtení na léto

Je to skoro až neuvěřitelné, začínají prázdniny! Kvůli koronaviru jaro tak divně proklouzlo mezi prsty, tak doufejme, že léto se naopak vydaří a  parádně si ho užijeme- byť možná místo u moře u jihočeského rybníka. A ke správným prázdninám patří hromady knih, které čekají na to, až je budeme číst na dece na louce nebo na lehátku pod slunečníkem. A pokud nevíte, po čem sáhnout, níže je pár tipů na knížky, které jsem v posledních měsících přečetla já a zaujaly mě:

  • Návrat jadranské snoubenky – Blanka Čechová: Druhý díl z chorvatské trilogie. Za mě ideální letní čtení, lehké, vtipné, s trochou toho ona a on. Odpočinete si, zasmějete se a možná si po dočtení otevřete nějaké dobré víno a večer na terase si užijete jako správný Dalmatinec.
  • Než pravda vyjde najevo – Tošikazu Kawaguči: Ano, také druhý díl, který nás vrací do kouzelné kavárny v Tokiu, kde lze cestovat v čase. Tentokrát služeb kavárny využívají muži a za mě možná ještě povedenější než díl první. Pohladí po duši, pro mě to byla ideální četba před spaním v těžkém období, které mám za sebou.
  • Šikmý kostel-Karin Lednická: Toto naopak lehké čtení rozhodně není. Přelom 19. a 20. století, Karvinsko, horníci a jejich těžký život. V souvislosti s aktuálním děním v Darkově si člověk říká, že tam to není lehké v žádné době… Čte se jedním dechem a mě rozhodně nalákala k tomu tento kraj někdy navštívit.
  • Prázdniny v Evropě – Ladislav Zibura: Princ Ládík tentokrát cestuje po Evropě! A to se hodí, protože do Číny ani Ameriky se ani my letos asi nevydáme… Za mě povedenější než předchozí Gruzie s Arménií, a to zejména proto, že Ládík méně pije, za to nám přináší více faktografických informací. Zasmějete se, odpočinete si a poděkujete za to, že žijete v naší obyčejně neobyčejné Evropě.
  • Láska na první steh – Tilly Walnes: A jeden tip mimo beletristický žánr:) Zábavná, názorná učebnice šití vlastního oblečení z tkaných textilií. Takže až bude pršet, můžete se začíst a rovnou pak pustit do tvoření 🙂 Sukně níže je ušita podle této knížky…tak třeba vás naláká… 🙂
Vlastnoručně šitá sukně dle Tilly Walnes

 

Krásné prázdniny! Odpočiňte si, buďte na sebe hodní, nechtějte stihnout všechno a radujte se z maličkostí!

DIY námořnická taška

Když mi není dobře… když je potřeba odklonit myšlenky od kolotoče lítosti, smutku, vzteku…když si chci udělat radost… věnuju se činnostem, které zaměstnají mysl i tělo, které poskytnou zadostiučinění ve formě hmatatelného výsledku. Ať už se jedná o šití, pečení, sázení rostlin… Abych měla svoje malé radosti pěkně pohromadě, občas si tu odložím nějaký ten svůj počin. Dnes námořnickou tašku na nákup nebo třeba k vodě.

diy námořnická taška
diy námořnická taška s podšívkou

Použila jsem dva kusy látky s plachetnicemi, dva kusy látky s proužkem + menší kousek na vnitřní kapsičku a dva kousíčky na ozdobu ve švu (tedy původně to měl být stahovací batoh a ozdoba měla být průvlek na šňůru :), ale pak se mi nějak víc líbilo nechat to být jako tašku). Také jsem se poprala s výzvou jménem průchodky (bylo potřeba prorazit čtyři vrstvy poměrně tuhé látky) a na ucha jsem použila lano. Taška se příjemně nosí a je tak akorát velká. Příště bych jí asi udělala ještě i dno a možná ji sešila tak, aby byla oboustranná a švy prošila červenou nití, aby byl námořnický motiv dotažen do dokonalosti 🙂

Březnové radosti

Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným… a o to víc je potřeba si připomínat, co nám dělá radost. Takže, které události tohoto března mi udělaly radost?

Hory s kamarády -stihli jsme asi poslední možný termín, o víkend později už bychom si to rozhodně neužili. Krkonoše, skvělá společnost a výborné kyselo v restauraci přes silnici, co víc si přát!

Zahrádka – loni jsem na pozemek před naší bytovkou píchla pár odkvetlých narcisek a hyacintů a ani moc nedoufala, že by z toho něco mohlo být. Jaké bylo moje překvapení, když v půlce března všechno vykvetlo! A tak jsem letos přidala pár petrklíčů a uvidíme, jestli se bude dařit i jim. Kromě toho jsem taky zasela bazalku a polníček do květináčů a už se těším na sklizeň.

Výročí – oslavili jsme s Martinem dva roky spolu. A ačkoliv to tedy bylo bez plánované večeře v nóbl podniku, jako důležitější mi přijde, že se máme pořád rádi a že ty dva roky utekly jak voda, v duchu souznění a lásky.

Chleba – poprvé v životě jsem pekla chleba. Byl tedy z droždí a ne kvásku, ale povedl se a namazaný máslem, posypaný ředkvičkami a pažitkou a trochou soli se jedná o manu nebeskou. Ach!

Chocapic – poprvé od roku 2013 jsem si dopřála tuhle moji dávnou závislost. Výčitky svědomí odháním tím, že je v něm vitamin D 😀

Vlasy – mám teď krásné, lesklé, bezúdržbové vlasy, které navíc pořád drží střih, který mi na nich kadeřnice koncem února udělala. Škoda, že mi je ted‘ nemá kdo chválit, když nikam nechodím 😀

V dubnu se těším třeba na pečení mazance, barvení vajíček, rozkvetlý lužní les, rozkvetlé stromy, až se nám olistí bříza před oknem a kdo ví, možná se nám povede i výlet do Kořenova.

 

A co v březnu potěšilo Vás? A na co se těšíte teď v dubnu?

Lednové kulturní tipy

Někdo začíná nový rok bilancováním roku předešlého nebo naopak představami o roce budoucím. Já ale, stejně jako loni, se s vámi raději podělím o „umělecké zážitky“, které mě v poslední době potkaly. Tentokrát se nebudu věnovat malířkám, nýbrž jedné knize, jednomu filmu a jednomu koncertu.

Tento týden jsme totiž zvládli s Martinem hned dvě kulturní události. Ve čtvrtek jsme byli v Kolíně ve Scapinu na koncertu Jablkoně. Původně jsme měli jít už před Vánoci, ale kvůli nemoci bylo vystoupení nakonec přeloženo na leden. A musím říct, že přes prvotní překvapení z ozvučení si mé uši po chvíli zvykly (anebo pan zvukař šel do sebe…) a byl to jeden z nejhezčích koncertů, jaké jsem v poslední době zažila. Příjemný mix skladeb, tak akorát řečí kolem, které byly vtipné a ne pseudovtipné, sklenička vína u stolečku… Pokud vás tento žánr oslovuje a budete mít možnost jít na Jablkoň do nějakého komornějšího prostředí, tak mohu vřele doporučit!

Dalším příjemným překvapením byl film Na nože.  I v tomhle případě hrálo do karet promítání v komorním prostředí malého sálu kolínského kina – protože asi poprvé po 15 letech jsem zažila vyprodaný kinosál! Což uznejte, je zase úplně jiný zážitek než v multikině, kde jsou diváci rozesetí po dvou v každé řadě. Jedná se o detektivku ve stylu Agathy Christie, avšak v modernějším hávu. Děj příjemně ubíhá, kolikrát se i zasmějete a konec sice není nějak výrazně šokující, ale myslím, že to je vlastně dobře. Přes poměrně dlouhou stopáž jsem nekoukala na hodinky, nemusela zavírat oči kvůli drastickým scénám a naopak si užívala komediální prvky filmu. Jestli váháte, na co do kina, tohle by mohla být jasná volba 🙂

A do třetice – knížka od Ježíška. Pod stromečkem jsem mimo jiné našla dílko Deborah Rodriguez The Zanzibar wife. Autorku budete znát nejspíš díky jejím předchozím knihám, např. Kavárnička v Kábulu. Zanzibarská manželka podle všeho v češtině zatím nevyšla, ale vládnete-li alespoň středně pokročilou angličtinou, tenhle kousek v pohodě zvládnete. Příběh i jazyk je poměrně jednoduchý – skoro až tak, že věřím tomu, že v češtině by mě omezená slovní zásoba možná i lehce iritovala. Nicméně – děj se odehrává převážně v Ománu. V pohádkovém, kouzelném arabském státě, který si mě kdysi získal a jehož kouzlo mi tahle knížka dokonale připomněla. A to i mile trefnými poznámkami vůči Ománcům, vůči jejich pojetí času, dmutí se pýchou ohledně jejich země, popisem toho, jak věří na džiny a na to, že Bahla je začarované město… no prostě, chcete-li cítit vůni souku, vidět před sebou muže ve sněhobílých dišdašách věčně zírajících do mobilu nebo distingované ženy v abájách, tahle knížka vám to umožní.

P.S. Dneska jsem zjistila, že Ománcům v pátek zemřel jejich milovaný sultán Kabús. Sultán, kterého Ománci naprosto adorovali, a asi opravdu zaslouženě. Tak mu přeji lehkou zem a pevně doufám, že jeho následovník bude stejně moudrý a charismatický, aby Omán zůstal tou oázou klidu a míru Blízkého východu, jakým byl doposud. Tenhle kout světa, a my všichni s ním, to nyní potřebujeme možná víc než kdy dřív. Pokud byste si chtěli na sultánovu počest dopřát pravou Ománskou snídani, tady máte recept.

 

Podívej se ven, mám důvod k radování

Od jaktěživa mám ráda hudbu. Jsem jediným členem široké daleké rodiny, který to dotáhl až k vystupování v rámci „třídních schůzek“ ZUŠky. Virtuos se ze mě tedy nikdy nestal, ale radost z hudby mi zůstala. A pak taky určitá „hudební imaginace“ nebo jak to nazvat. Slyším nějaká slova, vidím určitou situaci, prožívám určité pocity a hned mě k tomu napadají melodie a texty známých písní a taneční choreografie.

Na gymplu v rámci testů profesní orientace mi paní psycholožka doporučila věnovat se scénickému tanci, což mě tehdy opravdu velmi pobavilo, ale faktem je, že hudba a tanec mi odedávna pomáhají při zpracování emocí i informací- ať už těch smutných nebo radostných a pomáhaly mi i při učení na maturitu a státnice.

Dneska na mě navíc silně dolehlo i nutkání podělit se s vámi o jedno takové moje hudební zasnění. V Kolíně totiž dnes poprvé letos sněžilo. A já šla zrovna po ulici a chytala vločky do rukavice…

Když padá sníh, je ticho bílé
Když padá sníh, tak postůj čistá chvíle
Když padá sníh, je plno v prázdných ulicích
Když padá sníh, toulám se v rynku
Když padá sníh, i Vám dá navštívenku
Když padá sníh, noc je tu k ránu na saních

Podívej se ven, mám důvod k radování
Postačí mi jen, když padá bez přestání
Do rána zasype i to, co vy nevíte i to co mi tajíte…..bílou
Chtěla bys být, když v noci sněží

Chtěla bys být, svítilnou na nábřeží
Chtěla bys být, sousoším s bílou čepicí
Chtěla bych být, na sněžném bálu
Chtěla bych být, kde sněží do kanálů
Chtěla bych být, stopou v zaváté dálnici

Podívej se ven, mám důvod k radování…

Chtěla bys být, jak vločka sněhu
Chtěla bys mít, krajkovou hebkou něhu
Chtěla bys mít, jak sníh má kůži hedvábnou
Chtěla bych mít i v tomhle jisto
Chtěla bych mít své malé bílé místo
Chtěla bych mít místo kam můžu dopadnout

Písnička je od Jablkoně a poslechnout si ji můžete zde https://www.youtube.com/watch?v=XIJjUAqEna0

 

Býti psychologem

Je listopad. Pro dětského poradenského psychologa to znamená, že nastává období kariérního poradenství. Jakou střední či vysokou si vybrat, kam směřovat své studijní úsilí. Vždycky mě těší zájem studentů o studium psychologie, i když se s velkou částí z nich dobereme k tomu, že možná bude lepší, zůstane-li zkoumání lidské duše jejich koníčkem, ale svou profesní dráhu nastartují jinak.

Vím, že pracovat jako psycholog je velkým snem mnoha lidí, zejména pak žen. Vím, že panuje přesvědčení, že psycholog vidí druhým do hlavy, umí odhalit ve vašem charakteru i to, co byste vy sami nikdy neodhalili, má zaručené návody na život a vzhledem ke svým univerzitním znalostem zásadně nikdy nechybuje v odhadu druhých, vede ukázkový rodinný život, nepodléhá fobii a úzkostem a umí se empaticky vcítit v podstatě do kohokoliv a kdykoliv.

Moji milí, nevěřte tomu. Jsme z masa a kostí, jsme náladoví, nespravedliví, často bezradní a návod na život bychom potřebovali úplně stejně jako vy (a kdo vám tvrdí opak, řadí se spíše do sekce šarlatánů než psychologů).

To, co já považuju za největší výhodu bytí psychologem, je totiž něco úplně jiného.  Je to vědomí, že každý můj životní držkopád mi přináší nenahraditelný profesní rozvoj. Slovy jednoho docenta na výšce: „Pro psychologa je každá blbá zkušenost dobrá.“

Takže, přátelé, láká vás psychologie? Zapomeňte na zaručené rady a začnětě milovat své neúspěchy, trápení, trapasy a životní kotrmelce!

P.S. Všeho s mírou! 😉

 

 

Podzimní knižní tipy – aneb dlouhé zimní večery se blíží

Jestli mám z něčeho velkou radost, tak je to skutečnost, že jsem se zase vrátila k četbě beletrie. Na základce a střední jsem byla vášnivý knihomol, s nástupem na výšku se objem přečteného sice nijak nezmenšil, avšak jednalo se převážně o stohy a stohy odborné literatury, skript a vlastních výplodů. Po druhém magistru jsem pak potřebovala určitý restart a oddych a počet přečtených knížek za rok bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Letos se ale zdá, že staré vášně nereziví a mé čtenářské nadšení je zpátky.

S nástupem podzimu – období horkého čaje, deky a svíček – je tu i čas náruživého „kodásání“ – jak se u nás doma říkalo takovému tomu čtení, kdy člověk nedělá nic jiného, než že má nos v knížce a jiný svět neexistuje. A protože tipů na kvalitní literaturu není nikdy málo, podělím se s vámi o mé knižní zážitky posledního půl roku.

Tošikazu Kawaguči – Než vystydne káva

Mám radost, když se mi podaří natrefit na knížku autora z pro mě literárně exotických zemí. O to víc, když má ta knížka designově krásnou obálku a voní přesně tak, jak má nový přírůstek do knihovničky vonět. Než vystydne káva popisuje příběh jedné neobyčejné kavárny a jejích návštěvníků, kteří zatouží po tom, aby se vrátili do minulosti. Jenom na chviličku, než vystydne v šálku káva, ale i tenhle krátký okamžik jim pomůže vidět věci jinak. Je tam trochu psychologie, trochu japonských reálií, trochu duchařiny a společně to funguje jako skvělý společník na dvě příjemně strávená odpoledne.

Harper Lee – Postav hlídku

To bylo tak. Měla jsem strašnou chuť na pěknou knížku. A v knihovně jsem nic neobjevila. Náhodou jsem zašla do levných knih a tam se na mě smála Harper Lee. Je to takové pokračování nepokračování Jako zabít ptáčka, kterou jsem četla už před několika dlouhými lety. Takže jsem si z ní mnoho nepamatovala, což ale nebylo vůbec na škodu, spíš naopak. Je to takové trochu jižansky americky hysterické, ale čtivé, u několika pasáží jsem se smála nahlas, jindy mi hlavní hrdinka lezla trochu na nervy. A to ke správné četbě patří!

Louis de Berniéres – So much life left over

Příběh začíná na Cejlonu v období mezi světovými válkami. Hlavním hrdinou je válečný letec, který popisuje svůj život, obtíže v manželství, dobu rozpadajícího se kolonialismu i nástup další světové války. Kniha se čte velmi dobře, až na některé pasáže má spád. Ke konci už se mi zdála možná až moc překombinovaná (ale ono taky nechte něco číst psychologa, ten všechno vždycky příliš analyzuje a hledá nesrovnalosti) a trochu bych řekla, že je znát, že to psal chlap. Doporučit ji však určitě můžu.

Alena Mornštajnová – Tiché roky

Autorku jsem objevila, asi jako většina čtenářů, díky jejímu románu Hana. Když tedy vyšla její nová knížka, moc jsem se na ni těšila a koupila si ji za odměnu na konci školního roku. Román je napsaný velmi čtivě, věty jsou velmi hezky vystavěné, vyprávěn je z pohledu otce a z pohledu dcery a vyústění je poměrně překvapivé. Ideální k čaji a pod deku 🙂

Erich Maria Remarque – Tři kamarádi

Knížka z řad povinné literatury. Ovšem velmi strhující, přiblíží vám velmi obtížný život v meziválečném Německu, osudy ztracené generace, která mládí strávila v zákopech první světové války, místo oddychu z míru přišla na řadu bída a za pár let na to další válka. Pomůže vám pochopit nezměrnou frustraci tehdejší doby a poupraví pohled na zlatá dvacátá… Rozhodně doporučuji, pokud bych měla srovnat s výše uvedenou knihou So much life left over, která popisuje v podstatě stejnou dobu, musím uznat, že Remarque je mnohem opravdovější a vystačí si s méně šokující dějovou linkou k tomu, aby vás dokonale zasáhl.

Renata Červenková, Pavel Kolář – Labyrint pohybu

Rozhovor novinářky s veleznámým fyzioterapeutem. Donutí vás zamyslet se nad vlastním životním stylem a možná vás přesvědčí o tom, že pravidelný přiměřený pohyb je opravdu důležitý. Přináší zajímavý vhled do zákulisí vrcholového sportu, ale popisuje i případy běžných pacientů. Jediné, co mi trochu vadilo, byla v podstatě naprostá absence jakéhokoliv odlehčení a měla jsem dojem, že rozhovor je veden s opravdovým sucharem.

Mike Perry – Klec pro majáky

Knížka poskytující vhled do toho, jaké to je být transsexuálem. Autobiografický příběh, Mika, který se narodil jako žena, porodil dceru a v padesáti letech se rozhodl pro coming-out a změnu pohlaví. Pro mě, jakožto psychologa, velmi zajímavé čtení, byť možná méně překvapivé, než pro nepoučeného laika. Některé pasáže byly na můj vkus příliš rozvleklé, občas jsem přeskakovala, přesto je ale knížka poměrně čtivá a může vám pomoci rozšířit obzory o dané problematice.

Irvin Yalom – Hovory k sobě

Další psychologické čtení (aneb to je tak, když má psycholog dovolenou…). Je to moje první opravdové setkání s Yalomem a určitě ne poslední. Čtivé čtení nejen pro psychologa, ale i pro všechny, kteří rádi hloubají nad příčinou konání svého či ostatních. V této knize se Yalom zaměřuje zejména na tematiku smrti a strachu z ní, mnoho legrace tedy nečekejte. Každá kapitola vypráví příběh jednoho klienta, Yalom popisuje nejen trápení klientů, ale i jeho terapeutické přemýšlení nad problémem. Já osobně jsem knihu nečetla na jeden zátah, mezi jednotlivými částmi jsem si vždy dávala několik dní pauzu.

Fredrik Backman – Muž jménem Ove

U téhle knížky platí ještě více než u jiných – nenechte se odradit začátkem! Prvními dvěma kapitolami jsem se musela vysloveně prokousávat, poté jsem se nemohla od knížky odtáhnout. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o tragikomický příběh padesátiletého svérázného muže, který se těžce vyrovnává se ztrátou své manželky, ale také se změnami ve společnosti. Místy dojemné, místy vtipné, ideální knížka pro chvíle, kdy se vám nechce až tak nějak moc přemýšlet.

Blanka Čechová – Jadranská snoubenka

A komu se stýská po létě, oddychu na pláži a chorvatském pobřeží, nechť sáhne po téhle parádní oddechovce. Příběh o tom, jak se jedna Češka zamilovala do Chorvata a co to s sebou přináší. Klasickou červenou knihovnu nečekejte, spíš humoristické čtení, u kterého se zasmějete a tak nějak si uvědomíte, že chlapi všude na světě jsou si vlastně dost podobní 🙂

A jaké jsou vaše podzimní knižní tipy? 🙂 

Zelená oáza Spreewald

Vesnička Rudna. Nebo taky Reuden, chcete-li. Je večer, sedím u dřevěného stolu na zahradě u statku. Hledím na popínavé růže, mladé hortenzie vysazené u zídky, tůňku uprostřed zeleně. Se soumrakem se rozsvítí lampiony rozvěšené v korunách stromů. Romantiku mi kazí jen neodbytná mračna komárů.

Spreewald. Poprvé jsem do téhle oblasti zavítala, když mi bylo osmnáct a trávila jsem část léta u strýce v Postupimi. Vzal mě tehdy na plavbu po šprévaldských kanálech a mně od těch dob zůstala tahle krajina v srdci.

Spreewald je oblastí v Německu, kterou dříve obývali téměř výlučně Lužičtí Srbové. Nyní jsou již v menšině, ale pořád jsou názvy měst uváděny dvojjazyčně a děti se ve školách lužické srbštině učí. Je to krajina vodních kanálů, lesů, polí a luk. Zemědělských usedlostí, pasoucího se dobytka a nakládaných okurek. Její genius loci je natolik unikátní, že je tato oblast zapsaná na seznamu UNESCO.

Druhý den nasedáme na zapůjčená kola. Jedeme výletním tempem, sukně mi vlaje kolem kolen, vítr mi cuchá vlasy. Přejíždíme mostky, hledíme na vodáky v kanojích, instiktivně volíme cestičky, po kterých pojedeme.

Tohle je léto. Voda, lesy, kolo. Moje oblíbené Německo. A na závěr kyselá okurka s okurkovým radlerem. Spreewald jak má být!

 

Několik praktikalit: 

  • Spreewald je mezi Němci ohromně oblíbenou lokalitou – ubytování raději vybírejte s několikaměsíčním předstihem. My sehnali super bydlení přes Airbnb pár dní předem, ale rozhodně bych na to nespoléhala.
  • přivezte si vlastní kolo a nebo si ho půjčte – v městečku Burg je velmi dobrá půjčovna kol Radler-scheune, městské kolo s přehazovačkou vám půjčí za 12 Euro na den
  • chcete-li si naplno užít vodní kanály, půjčte si kajak či kánoi. Hromadná vyjížďka na velké lodi je sice také příjemnou možností, ale uvidíte mnohem méně romantických zákoutí. Plavbu po stojatých vodách zvládnou i úplní začátečníci.
  • rozhodně si nezapomeňte přibalit repelent – komárů je tu opravdu STRAŠNĚ MOC
  • ochutnejte místní nakládané okurky – prodávají je všude, v různých variantách a jsou opravdu trochu jiné než ty naše
  • a kdo rád experimentuje, může si koupit i okurkového radlera 🙂 pít se to dá, jen to chce něco k zajedení 🙂
  • pokud byste se chtěli vykoupat, kousek za Burgem je příjemný menší písák, ideální i pro děti. Takže plavky na cyklotoulky s sebou.
  • zkuste oprášit němčinu – zdálo se nám, že angličtina tu není tak samozřejmá, jako v jiných částech Německa (ani u mladých lidí). Místní budou mít opravdu radost, když se pokusíte s nimi šprechtit.