Září. Za sebou táhnu kufr plný odborné literatury a studijního materiálu. Od nádraží do Martinského údolí mi kufr pořád sjíždí na paty, je rychlejší než já. Doma v kuchyni si pak uvařím kafe, vybalím všechny ty bichle, převléknu se do domácího a užívám poslední volný den v předstátnicovém blázinci. Pak už najíždím na režim budíček v sedm, nákup v místní sámošce, snídaně s výhledem na protější kopce a od osmi učení. V šest padla, večeře, telefonát domů a přešlapování u popelnic, protože to je jediné místo, kde chytám veřejný internet. V osm se sprchuju a v devět už ležím v posteli. Dva týdny každý den. Už tehdy jsem si to i přes ten státnicový stres tak trochu užívala. A dneska na to období vzpomínám vlastně strašně ráda.
Konec zimy. Sjíždím na běžkách k polubenskému kostelu, je pošmourno, ale silná vrstva sněhu to odpoledne alespoň trochu prosvětluje. Přede mnou je bílý horizont, oprýskaná věž katolického kostela a stoupající obláčky dýmu z místních chalup. Ve vzduchu je už cítit jaro, i když ruce ještě pořádně zebou, i v rukavicích. Těším se na jaro, ale přesto je mi trochu smutno, že tohle byla poslední letošní vyjížďka na lyžích.
Pozdní jaro. Příjemné slunce, všechno kvete, všude kolem šťavnatá zelená a louky pokryté vlčím bobem. Pode mnou železniční koleje a nade mnou svah posetý roubenkami… Když se otočím, vidím harrachovský skokanský můstek a lesnaté hory, které ho obklopují. Mám chuť lehnout si mezi to luční kvítí a jen tak koukat do oblak.
Září. Sedím na lanovce, která mě veze z jednoho z kopců tyčícího se nad Szklarskou Porebou zpět dolů do údolí. Pode mnou se rozprostírají Jizerské hory a možná taky Krkonoše, v tomhle kraji těžko říct. Fouká pořádný severák, asi od moře. Ve stínu mezi lesy je pořádná zima, zahřívám se tedy aspoň pohledem na sluneční paprsky na protější straně kopce.
A jak tak sedím a mrznu, vnímám drsnou krásu těch hor.
Každý můj pobyt v Kořenově mi ukazuje, jak nádherný je svět. Jak mám být vděčná, za to, co mám. Je to místo, kde je mi dobře vždycky. I tehdy, když jinak je mi mizerně.
