Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.