Kyselka, nejpůsobivější české lázně

Poslední zářijový den, konec babího léta. Slunce má ještě docela sílu, ale ve stínu už oblékáme čepici a rukavice a při jízdě z kopce nám je pěkná zima. Kus za cedulí Kyselka sesedáme z kol a dohadujeme se, jestli ta Mattoniho vila se opravuje, nebo lešení slouží čistě kvůli bezpečnosti kolemjdoucích. Při stoupání k vodopádům hledíme na kdysi honosné lázeňské domy, nyní bez střech, zašlé a porostlé mechem. Snažíme se hádat, jak to vypadalo asi tehdy a která budova k čemu sloužila.

Kolem vodopádů je šťavnatá zeleň, místy ještě pokrytá jinovatkou, skvěle se tu dýchá. Dole v údolí se klikatí řeka a na protější stráň dopadají sluneční paprsky a ozařují jednu z mála opravených vil.

Neumím se rozhodnout, jestli je to žalostný pohled. Nebo jestli to, jaké to tu je, se mi strašně líbí. Snad je ostuda, jak jsme to nechali zchátrat. Lázně, do kterých jezdil sám Goethe. Zároveň tu však cítím neobyčejnou atmosféru. Atmosféru starých časů. Úplně tu vidím tu dámu s paraplíčkem zaháknutou do svého muže. Ty bryčky naložené lahvemi s minerálkou. Vnímám ten pomalu plynoucí čas. Je to tu, jaké to je. Bez pozlátka. Zhmotnění starého řeckého panta rei. Bylo to tu honosné. Bohaté. Vzkvétající. Teď opuštěné, skoro zapomenuté. Avšak vyleštěná korouhvička na jedné ze střech opět doslova blýská na nové časy.

Jaké budou pro Kyselku? Uvidíme. Já však vím, že ve mně tyto lázně zanechaly velký dojem. Neprodávají tu lázeňské oplatky a na ochutnání minerálního pramene se nestojí fronty jako v sousedních slovutných Karlových Varech. Ale já osobně jsem tu lázeňského ducha 19. století cítila naprosto nejhmotněji ze všech českých lázní, které jsem doposud navštívila.

Lekce pro dojíždějícího psychologa

Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.

Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.

Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.

A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.

Ta knížka se jmenuje Malý princ.

A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“

 

Dialog

„Tak tam půjdem?“

„Hm… nevím.“

„A co bys chtěla dělat?“

„Já nevím.“

„Řekni.“

„No říkám, že nevím.“

„A víš něco?“

„Ne… a co bys chtěl dělat ty?“

„Nevím.“

„Vidíš, taky nevíš.“

„Jenže já se ptal první.“

„A jak já mám pořád říkat, co chci, když ty neřekneš, co chceš ty. To je furt co chci já.“

„Já jen prostě chci, abys byla šťastná. Abys ty byla šťastná a spokojená“.

 

 

Snadný recept jak vykouzlit nezapomenutelné hygge odpoledne

Prší. Konečně prší! Obloha je zamračená, poslední srpnový den, aspoň to těm dětem bude méně líto, že prázdniny již končí. Martin odjel už brzy ráno na Moravu a protože je pátek, končila jsem v práci brzy a stihla také navštívit své prarodiče.

Cestou domů mě pak přepadla šíleně silná touha po tom udělat si leháro, klídek, relax nebo hygge odpoledne, jak kdo chcete. Užít si ten pošmourný den. To, že budu chvíli sama, že nic nemusím.

Po příchodu domů jsem se převlékla do dlouhého trika a legín a v rychlosti pouklízela, ať mě při tom mém odpočívání netíží špatné svědomí. V životě jsem si snad tak natěšeně nedávala vařit vodu na čaj a kafe, nikdy jsem snad ještě s takovou radostí nezapalovala svíčku. Když jsem si pak horké nápoje odnášela na podnosu do obýváku, když jsem si sedla do křesla a hodila nohy nahoru, když jsem otevřela časopis… cítila jsem se TAK v klidu, jako dlouho ne. Bez výčitek, že musím jít vyprat/uklidit/udělat něco do práce. Bez pocitu, že jsem asociál, když mám volné odpoledne a nedomluvila jsem si na něj sraz s žádnou kamarádkou. Bez nutkání vzít mobil a sjíždět blbosti na internetu. Prostě já, časák a teplý čaj. Bubnování kapek do okenního parapetu. Mihotající plamen svíčky. Pokoj, na který pomalu dopadá šero.

I teď, týden po mé odpočinkové hodince, mi vzpomínka na ni vykouzlí úsměv na rtech. Přitom to bylo tak prosté, obyčejné…Čím to? Jak to udělat příště, aby to nebyla hodinka zevlingu, ale hodinka úžasné relaxace? Kouzlo bylo nejspíš v tom, že:

  • věděla jsem dopředu, že toto odpoledne budu mít volné a neměnila jsem plány na poslední chvíli
  • netížila mě žádná nevyřízená povinnost
  • vytvořila jsem si prostředí a řekla jsem si, že dělat si to hezký i jen sama pro sebe, má smysl
  • těšila jsem se – v rámci těšení jsem si koupila svíčku (žádnou jsem předtím doma neměla), došla si pro penny magazín, ať mám přitom relaxu čím listovat
  • tu chvilku jsem si vědomě užívala – uvědomovala jsem si, jak se mám dobře, vědomě jsem naladila své smysly – vychutnávala jsem si příchuť čaje, kochala se roztomilým hrníčkem a radovala se z příjemné vůně svíčky
  • jsem prostě spokojená a vím o tom (a zároveň moc dobře taky vím, že to není samozřejmost a tak se snažím užívat si tohle spokojené období seč můžu)

 

 

5 ekologických krůčků, které zvládne každý

Ať už jsme si o globálním oteplování a klimatických změnách mysleli cokoli, letošní léto nám ukázalo pořádný varovný prst. Ač příčiny extrémně horkého a suchého počasí mohou být jakékoli, je zřejmé, že bychom měli ve vztahu k přírodě začít něco dělat. Sice můžeme poukazovat na to, že jako jedinci zmůžeme velmi málo. Že v rozvojových zemích slovo „ekologie“ asi ještě neslyšeli. Že máme za premiéra velkomagnáta, jehož zájmem je něco úplně jiného než bio-eko hospodářství a od toho se bude odvíjet i zemědělská politika naší země. Ale ve finále jediné, co můžeme na sto procent ovlivnit, je chování nás samých.

Ke skromnějšímu životnímu stylu, v porovnání s mým okolím, mám celkem blízko odjaktěživa. Třídím, nezahlcuji se věcmi, jezdím hromadnou dopravou atd. Ale mám rezervy. A tak jsem se letošní léto rozhodla, že pár drobností změním. Jsou to maličkosti, které na svém komfortu v podstatě nepocítím, ale kdyby to udělal každý, naše životní prostředí by to naopak třeba pocítilo.

A jaké to jsou?

  • omezila jsem čas ve sprše – horkou sprchu miluju. Bez ohledu na venkovní teploty. Ve sprše bych se dokázala cachtat úplně v klidu půl hodiny. Ale jednak to není úplně šetrné k přírodě (obzvlášť v obdobích sucha…), druhak to leze do peněz. A tak jsem pořídila do koupelny natahovací minutku a stopuju si 4 minuty. Při mytí hlavy 7.
  • nedopitou vodou nebo čajem zalívám pokojové rostliny – mám všehovšudy 3 pokojové rostliny, které nejsou příliš žíznivé, a tak mé nedopité skleničky naprosto bohatě saturují jejich potřeby.  Čaj navíc dodává rostlinám živiny.

Tip: Jiný tip, jak šetřit vodu, je opravdu si hlídat, že nemám puštěný kohoutek na prázdno – při čištění zubů, mytí nádobí apod. Máte-li zahradu (nebo spoustu pokojovek, balkónovek), vyplatí se dát si do umyvadla nádobu a v podstatě čistou vodu zachycovat. Rostliny na zahradě, pro které to bude extra zálivka, vám poděkují. Sami budete překvapeni, kolik vody se vyplácá při obyčejném mytí rukou. 

  • na pečivo používám vlastní igelitový sáček – vím, že spousta lidí je ještě pokrokovější a nosí s sebou na nákup látkové pytlíky. To už je ale trochu vyšší dívčí, ne každému je příjemné být „za exota“, navíc co si budeme povídat, látkový sáček je přeci jen trochu těžší a zabere v kabelce více místa než obyčejný igeliťák. V obchodě tak zalovím v kabelce, do vlastního sáčku dám, co potřebuji, a u pokladny nemusím čelit žádným zvídavým pohledům.
  • zeleninu a ovoce do sáčku nedávám buď vůbec (často to fakt není potřeba), nebo opět sahám do svých igeliťákových zásob.

Samozřejmě také nekupuji v 99,9 % nabízené igelitové tašky v obchodech; pokud potřebuji odnést větší věc, používám letitou ikea tašku. 

  • dávám nový život starým věcem, abych nemusela kupovat věci pro ten samý účel – o tom, jak jsem zařizovala byt někdy jindy, nyní stačí, když uvedu, že třeba schraňuju prázdné plechovky od kávy (v práci kolegyně pijí kávu ostošest). Doma je pak polepím nějakým hezkým balicím papírem a slouží jako dózy na oříšky a sypké suroviny, které je třeba chránit před moly.

Jsou to maličkosti. Prkotiny, které třeba děláte už dávno. Ale možná máte zase jiné rezervy, na kterých by se dalo zapracovat. Aby nám ta naše planeta ještě chvíli sloužila. Budu ráda, když se o ně a o to, jak je měníte, se mnou podělíte, abych načerpala další inspiraci 🙂

 

Léto u Jizery

Pálí slunce. Je všední den, ale tady v horské vesnici je i pracovní den takový příjemně líný. Obléknu plavky, do tašky hodím ručník a deku a vyrážím k Jizeře.

Na břehu je několik dalších otužilců, kteří mají stejný záměr jako já. Avšak v řece je pouze starý labrador, kterému se tedy plavat už příliš nechce. Shodím sukni, zuju sandále a opatrně chodidly testuju teplotu vody. Je teplejší než Safírový potok, což mi dodá odvahy.

Jakmile však postoupím trochu hlouběji, ledové jehličky mě pořádně bodají do lýtek a stehen. Ale přece to nevzdám. Odpočítám raz dva tři… a pak ještě jednou a potopím se. Tady se sinic vážně bát nemusím, v téhle ledárně by nepřežily ani pět vteřin. Vynořím se, pak se ještě jednou potopím. Úkol beru za splněný a spěchám ke břehu. Honem mi podej ručník, Martine.

Otřu se a šplhám na veliký balvan uprostřed koryta. Je příjemně vyhřátý, a tak si na něj lehnu, špičky prstů šplouchám ve vodě a rozhlížím se po okolí. Lesy, kopce, Jizera. Můj Martin vedle mě. Slunce a svěží vánek.

Že by takhle vypadalo štěstí? 🙂

Obleč se, abys přežil

Všední den, podvečer. Stojím ve sportovních kraťáscích a tričku před Masaryčkou a čekám na tramvaj. Vedro k padnutí. Evropu sužují tropická horka, všichni jsme z toho už unavení. Jak tak stojím na rozpáleném chodníku, přemýšlím, jestli omdlím už tedˇ nebo až za chvíli. Musím se nějak zabavit, říkám si. A začnu pozorovat kolemjdoucí. V tomhle teplu je to vlastně velká legrace. Heslem dne totiž podle všeho je „Obleč se, abys přežil.“ I já jsem se tím heslem řídila, uznávám.

Staré babičky, obvykle decentně oblečené v beztvarých dlouhých oblečcích vytáhly šik kousky z předtřiceti lety – barevné krátké šaty bez rukávů, zato s výstřihem, volánya povlávající sukní. Co na tom, že jejich kůže už není tak pevná jak bývala? Však je to přirozené a aspoň my mladé vidíme, co nás čeká a nemine, budeme-li mít to štěstí a dožijeme se jejich věku.

Korpulentní dámy se konečně vyprdly na poučky, že černé slimky zeštíhlují a že ukazovat silná stehna je nepatřičné. A tak ženy velikosti menšího slona natáhly krátké barevné sukně, odhalujíc svá majestátní lýtka a stehna.

Sedmnáctileté štíhlé slečny využívají příležitosti předvést své přednosti v minitílkách a minišortkách a některé i ta tílka (či šortky) nechaly doma.

A mně se to všechno líbí. Jako by dneska ženy odhodily svůj stud za to, že nevypadají jako vyretušované modelky z titulních stránech; za to kolik jim je let, kolik kilo mají navíc. Módní peklo by si možná smlslo, ale mě to baví. Roztomilé babičky, odvážné boubelky i ty rozpustilé, vyzývavé holky.

Kytice radosti, Kořenov

Červenec. Prodloužený víkend. Martinské údolí v Jizerských horách.

Ještě mi není úplně dobře, doléčuji nachlazení z dovolené, a tak na kolo posílám Martina samotného a já zůstávám doma. Jdu ven obhlédnout horskou zahrádku, zalít ji vodou nabranou z potoka. Část louky není posečená a ve vánku se v ní třepetají zvonky, heřmánek, ještě i pár rozkvetlých bodláků. Neodolám. Trhám ta něžná kvítka, jen opatrně, ať tam taky něco zbude včelám a motýlům, a v duchu vymýšlím aranžmá kytice.

Doma ji pak dám do džbánku a postavím na parapet. Odcházím ustlat a umýt nádobí. Venku se mraky začíná prokousávat slunce. Když se pak vrátím do pokoje a kouknu na okenní římsu, zalije mě pocit štěstí. Dokonalý prožitek léta, pohody, spokojenosti a vděčnosti. Venku šumí lesy, bublá potůček, zpívají ptáci a ta má neumělá kytice je zalitá sluncem.

 

Šťastné místo, Kořenov, Jizerské hory

Září. Za sebou táhnu kufr plný odborné literatury a studijního materiálu. Od nádraží do Martinského údolí mi kufr pořád sjíždí na paty, je rychlejší než já. Doma v kuchyni si pak uvařím kafe, vybalím všechny ty bichle, převléknu se do domácího a užívám poslední volný den v předstátnicovém blázinci. Pak už najíždím na režim budíček v sedm, nákup v místní sámošce, snídaně s výhledem na protější kopce a od osmi učení. V šest padla, večeře, telefonát domů a přešlapování u popelnic, protože to je jediné místo, kde chytám veřejný internet. V osm se sprchuju a v devět už ležím v posteli. Dva týdny každý den. Už tehdy jsem si to i přes ten státnicový stres tak trochu užívala. A dneska na to období vzpomínám vlastně strašně ráda.

Konec zimy. Sjíždím na běžkách k polubenskému kostelu, je pošmourno, ale silná vrstva sněhu to odpoledne alespoň trochu prosvětluje. Přede mnou je bílý horizont, oprýskaná věž katolického kostela a stoupající obláčky dýmu z místních chalup. Ve vzduchu je už cítit jaro, i když ruce ještě pořádně zebou, i v rukavicích. Těším se na jaro, ale přesto je mi trochu smutno, že tohle byla poslední letošní vyjížďka na lyžích.

Pozdní jaro. Příjemné slunce, všechno kvete, všude kolem šťavnatá zelená a louky pokryté vlčím bobem. Pode mnou železniční koleje a nade mnou svah posetý roubenkami… Když se otočím, vidím harrachovský skokanský můstek a lesnaté hory, které ho obklopují. Mám chuť lehnout si mezi to luční kvítí a jen tak koukat do oblak.

Září. Sedím na lanovce, která mě veze z jednoho z kopců tyčícího se nad Szklarskou Porebou zpět dolů do údolí. Pode mnou se rozprostírají Jizerské hory a možná taky Krkonoše, v tomhle kraji těžko říct. Fouká pořádný severák, asi od moře. Ve stínu mezi lesy je pořádná zima, zahřívám se tedy aspoň pohledem na sluneční paprsky na protější straně kopce.

A jak tak sedím a mrznu, vnímám drsnou krásu těch hor.

Každý můj pobyt v Kořenově mi ukazuje, jak nádherný je svět. Jak mám být vděčná, za to, co mám. Je to místo, kde je mi dobře vždycky. I tehdy, když jinak je mi mizerně.

 

Génius loci Pellého vily, Bubeneč

Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.