Ilja. Florenc, Praha

Zachumlaná v kulichu, šála až pod nos. Doběhnu na Florenc, fronta o deseti lidech. Přede mnou dva kluci, s jedním se náhodou střetnu očima. Zajímám ho.

Ahoj, jak se máš? Ruský přízvuk. Já Ilja. A ty?

Mám říct Iveta, jako jindy v podobných chvílích? Ale má hezký oči a je mi ho trochu líto, jak tam stojí v sešmajdaných botech a flísovce. Doma by byl za kinga, s těmahle očima by mohl mít každou, na kterou by se podíval. A tady je za chudáka úkáčko, co žije ze dne na den.

Eva.

Jeva?

Jo. Přitakám.

Jako byl Adam a Jeva? Usměju se. Co studuješ?

Chlapec mě má za mladší. Připomene mi to situaci ze Strahova, kde jsem zralá páťačka nakecala mladíčkovi, že jsem čerstvě v prváku.

Psychologii. Vážně? Dáš si čaj na zahřátí? Nemám teď čas. A odpoledne budeš mít čas? Asi ne. Aha.

Kde bydlíš? Kecám. Ve Vršovicích. Já na Žižkově. A na diskotéku bys šla? Zavrtím hlavou. Do baru, do parku? Směju se.

Jdou na řadu. Vyřídí svůj požadavek. Otočí se ještě na mě. Usměje se. Čao. Čao a přátelsky zamávám.

Snad to tu Ilja zvládne. Snad tu najde, co hledá. Lepší život, práci a lidi, co ho nebudou soudit. A taky holku, co s ním půjde na ten čaj.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.