Původně tu měl být článek s titulkem „Moje udržitelné Vánoce“. Ale pak jsem se koukla kolem sebe – jak plápolají tři svíčky na adventním věnci. Jak září jedlička v rohu pokoje a na ní se třpytí perličkové a skleněné ozdoby. Jak pod ní trůní dárečky pro celou mou i Martinovu rodinu. A jak jsem na část z nich hodila deku, aby byli moji nejbližší překvapení, jaké balení je letos čeká. A jak jsem se tak kochala, poslouchala krkonošské koledy, řekla jsem si: „A proč vlastně?“ Mravokárců je všude dost, největšího stejně zastupuje naše vlastní svědomí a aspoň o Vánocích bychom se měli radovat.
Radovat. Vidět svět zase očima malého dítěte. Užít si úžas nad rozsvíceným stromkem. Strašně se těšit na rozbalování. Na to, až si budete moci dát to cukroví legálně a ne na tajňačku v potemnělé kuchyni (i když vás už kromě vás samotných stejně nikdo nehlídá…). Smát se nad představou toho blázince, až se zase sejde celá široká rodina u babičky, kde nebude slyšet vlastního slova. Zplna hrdla si zazpívat koledy a vůbec nepřemýšlet nad tím, jestli máte hudební sluch nebo ne. Chytat sněhové vločky do dlaně a pozorovat jejich tvar.
Radovat se nad tím, že jste. Že máte blízké, které můžete obdarovat a se kterými můžete svátky strávit. Že se sice možná párkrát rafnete, ale pak si dáte společně svařák a všechno bude zase fajn.
A v neposlední řadě, radovat se, že se narodil Ježíš. Že na něj možná věříte víc anebo méně, ale že přinesl naději. Že se obětoval. Že přinesl hodnoty, které jsou hodné následování. A že teda zase možná po roce zajdeme do kostela a připomeneme si naše tradice, to, kým jsme, odkud jsme přišli a kam směřujeme.
Zkrátka: Radujme se, veselme se, narodil se Krisus Pán!
Krásné Vánoce vám všem !
Eva