To si tak sedíte jednu listopadovou upršenou neděli s kamarády a jejich psem Junem v kutnohorské kavárně Turistka, příjemně si povídáte, až nastane čas zvednout se a jít se ještě chvíli projít. Navlečete se do kabátů a celá grupa se pomalu vypakujete ven ze dveří. Když tam se před vámi objeví pes jako obláček. Štěně samojeda – sněhobílý huňatý medvídek, ztělesnění malé bílé kupičky na jinak azurovém nebi. Bez jediné skvrnky, bez jediného flíčku od bláta.

”Jé, ten je krásný”

”To je úplný medvídek”

”No ten je rozkošný”

”A že je tak bílý v tomto počasí!”

“Jak to děláte, že je tak čistý?”

(Pejsek se zatím seznamuje s borderákem Junem)

Panička se dme pýchou a ochotně vysvětluje:

”Oni samojedi mají takovou samočístící funkci… takže když přijdeme z vycházky, tak maximálně umyjeme tlapičky ve sprše…”

(Juno začíná čůrat)

”…ale jinak fakt není potřeba ho nějak speciálně čistit…”

(Pejsek běží k Junovi)

”Ježišmarjá, Juno počkej! Zadrž!”

”Samíku, ne, né, ne!”

(Pejsek vlezl Junovi mezi nohy… Juno stále čůrá. A tak má Samík na hlavě – krásně žlutý flek. Jako když se vyčůráte … do sněhu).

“Nate, tady máte, třeba to půjde trochu utřít (podává Filip úslužně majitelce jeden papírový kapesníček). Ať vám v tý kavárně tak nezasmrádá”

Naše skupina odchází, panička otírá Samíkovu nažloutlou hlavičku a ve vzduchu visí jasná předtucha: Dneska to nebudou jen tlapičky.