Někdo začíná nový rok bilancováním roku předešlého nebo naopak představami o roce budoucím. Já ale, stejně jako loni, se s vámi raději podělím o „umělecké zážitky“, které mě v poslední době potkaly. Tentokrát se nebudu věnovat malířkám, nýbrž jedné knize, jednomu filmu a jednomu koncertu.

Tento týden jsme totiž zvládli s Martinem hned dvě kulturní události. Ve čtvrtek jsme byli v Kolíně ve Scapinu na koncertu Jablkoně. Původně jsme měli jít už před Vánoci, ale kvůli nemoci bylo vystoupení nakonec přeloženo na leden. A musím říct, že přes prvotní překvapení z ozvučení si mé uši po chvíli zvykly (anebo pan zvukař šel do sebe…) a byl to jeden z nejhezčích koncertů, jaké jsem v poslední době zažila. Příjemný mix skladeb, tak akorát řečí kolem, které byly vtipné a ne pseudovtipné, sklenička vína u stolečku… Pokud vás tento žánr oslovuje a budete mít možnost jít na Jablkoň do nějakého komornějšího prostředí, tak mohu vřele doporučit!

Dalším příjemným překvapením byl film Na nože.  I v tomhle případě hrálo do karet promítání v komorním prostředí malého sálu kolínského kina – protože asi poprvé po 15 letech jsem zažila vyprodaný kinosál! Což uznejte, je zase úplně jiný zážitek než v multikině, kde jsou diváci rozesetí po dvou v každé řadě. Jedná se o detektivku ve stylu Agathy Christie, avšak v modernějším hávu. Děj příjemně ubíhá, kolikrát se i zasmějete a konec sice není nějak výrazně šokující, ale myslím, že to je vlastně dobře. Přes poměrně dlouhou stopáž jsem nekoukala na hodinky, nemusela zavírat oči kvůli drastickým scénám a naopak si užívala komediální prvky filmu. Jestli váháte, na co do kina, tohle by mohla být jasná volba 🙂

A do třetice – knížka od Ježíška. Pod stromečkem jsem mimo jiné našla dílko Deborah Rodriguez The Zanzibar wife. Autorku budete znát nejspíš díky jejím předchozím knihám, např. Kavárnička v Kábulu. Zanzibarská manželka podle všeho v češtině zatím nevyšla, ale vládnete-li alespoň středně pokročilou angličtinou, tenhle kousek v pohodě zvládnete. Příběh i jazyk je poměrně jednoduchý – skoro až tak, že věřím tomu, že v češtině by mě omezená slovní zásoba možná i lehce iritovala. Nicméně – děj se odehrává převážně v Ománu. V pohádkovém, kouzelném arabském státě, který si mě kdysi získal a jehož kouzlo mi tahle knížka dokonale připomněla. A to i mile trefnými poznámkami vůči Ománcům, vůči jejich pojetí času, dmutí se pýchou ohledně jejich země, popisem toho, jak věří na džiny a na to, že Bahla je začarované město… no prostě, chcete-li cítit vůni souku, vidět před sebou muže ve sněhobílých dišdašách věčně zírajících do mobilu nebo distingované ženy v abájách, tahle knížka vám to umožní.

P.S. Dneska jsem zjistila, že Ománcům v pátek zemřel jejich milovaný sultán Kabús. Sultán, kterého Ománci naprosto adorovali, a asi opravdu zaslouženě. Tak mu přeji lehkou zem a pevně doufám, že jeho následovník bude stejně moudrý a charismatický, aby Omán zůstal tou oázou klidu a míru Blízkého východu, jakým byl doposud. Tenhle kout světa, a my všichni s ním, to nyní potřebujeme možná víc než kdy dřív. Pokud byste si chtěli na sultánovu počest dopřát pravou Ománskou snídani, tady máte recept.