Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.