Středník 4.

Je tu nový školní rok! Který bude určitě jiný, než ty předchozí a já jen doufám, že všichni ve zdraví fyzickém i psychickém přečkáme podzim a zimu a že pak už bude jenom lépe a lépe!

O víkendu jsme byli konečně na chatě na Sázavě. Vždycky mě překvapí, že i když tam člověk přijede po několika letech, je to, jako by se vrátil domů. Prostě dětství. Počasí nám sice moc nepřálo, ale ohýnek a špekáčky byly, takže za mě mise splněna!

  • Až někdy nebudete vědět co by, udělejte si výlet na zámek ve Zruči nad Sázavou. Ve městě sice chcípl pes, ale zámek je nádherně opravený, s moc hezkou zámeckou zahradou a v podzámčí se můžete projít podél Sázavy po nové cyklostezce.
  • Pro železniční a funkcionalistické nadšence doporučuji výlet do Březiny u Vlastějovic, kde je monumentální ocelový železniční most. Jak znám Vlastějovice jako své boty, tak o tomhle mostě jsem neměla až doteď tušení. A přitom je opravdu působivý!
  • Protože mě letošní zahradničení bavilo a protože děda občas trousí poznámky, že on už na to nestačí a že už to bude víc na nás, rozhodla jsem se načerpat nějaké ty teoretické poznatky a zakoupila knihu Zelenina z ekozahrady. Ano, je to místy poněkud ezo, na což mě tedy neužije, ale text je psaný s nadšením a myslím, že jako návnada zafunguje. Seriózní informace ale budu muset doplnit ještě i jinde (protože ne, do slimáků se vciťovat vážně nechci a sbírat svou moč k zalévání kompostu také ne 😀 )
  • Chystáme se besedovat! A sice s kolínským městským architektem o nové podobě Jiráskova náměstí. Jsem na jeho nápady a vizi zvědavá, protože aktuální stav je opravdu tristní a praští mě do očí pokaždé, když jdu kolem.

Krásný začátek babího léta!

Středník 3.

Jsem zpátky v práci, abych se aklimatizovala, než zase vypukne školní rok. O víkendu jsme byli ve Zlíně a vzhledem k tomu, že jsme celou sobotu strávili ve společnosti osmiletých synovců, jsem zase výrazně moudřejší co se počítačových her a youtubových videí týče 😀

  • Pokud byste chtěli nenáročnou příjemnou procházku v okolí Zlína, zkuste jít po cyklostezce k poutnímu kostelu ve Štípě. Cestou minete lázně v Kostelci a na Štípě se můžete pokochat hezkým interiérem kostela. Případně si cestu prodlužte až na Lešnou do ZOO.
  • vždy, když jsme ve Zlíně, tak toužím objevit nějaké pěkné obchůdky s designovým zbožím české provenience – prostě Zlín a design, že jo. Dlouho jsem byla zklamaná, až jsem vešla do Place mimi. Mají hodně zboží zaměřeného na ty nejmenší, ale kromě toho i spoustu dalších zajímavých věcí pro velké 🙂
  • jak jsem se minule zmiňovala o výletu do Nymburka, zapomněla jsem dodat, že není špatné zastavit se na občerstvení ve Staré rybárně. Je to hned u hradeb u Labe a jejich Phillycheese sandwich byl výborný.
  • vyšel nový Venkov a styl! Sice už mě baví o něco méně, než když jsem s ním začínala, ale pořád je listování v něm takovým tím ideálem klidného odpoledne s kávou a časopisem.

Středník 2.

Do konce prázdnin zbývají už jen dva týdny! V sobotu jsme oslavili babiččiny osmdesátiny – a to v kempu v jižních Čechách, kam moji prarodiče jezdí od roku 1969 a nejprve tam brali svoje dcery a pak nás všechny vnoučata. Pro babičku to bylo velké překvapení, celá rodina si mezi sebe rozdělila jednotlivé úkoly a před babičkou tajila, že se něco chystá. I pro mě bylo moc fajn smočit zase po letech nohy v Hejtmanu a kochat se pohledem přes rybník na kostelíček. V neděli jsme se vydali na kolech do Nymburka, nejprve po pravé straně Labe a zpátky po levé, což už tedy nikdy více 😀 Ani vídeňský řízek nebyl tak naklepaný jako my. Z Nymburka do Pňova to je celkem ok, ale pasáž mezi Pňovem a Kolínem…ano, i po zoraném poli jsme jeli…

  • Objevila jsem další pěknou knížku – Vlak pro děti od Violy Ardone. Poválečná Itálie, příběh vyprávěný dětskýma očima, vybídne k přemýšlení. K mání v kolínské knihovně (až ji tedy vrátím 🙂 )
  • konečně jsme vyzkoušeli nakoupit v Košíku. První nákup byl trochu fail, ale dali jsme jim i druhou šanci a vyplatilo se. Přeci jen – když vám někdo donese nákup až pod nos do třetího patra bez výtahu, není to úplně od věci 🙂 Dovážejí i do vesnic kolem Kolína, což mi přijde zejména pro seniory nebo matky (otce…) na RD jako skvělá služba.
  • po opravdu dlouhé době jsme se s Martinem podívali společně na nový film The Art of Racing in the rain. Jako takhle – je to kýč jak bič, ale když máte rádi pejsky, tak je to docela milý, dojemný snímek. Ke shlédnutí na Netflixu.
  • Kolín čeká velká událost – 20.září se slavnostně otevře Bartolomějské návrší! Moc se těším až půjdu tohle nově přístupné zákoutí obdivovat!
  • Zavářím rajčata a cukety a pomalu přijde na řadu sklizeň dýní. Nedá se nic dělat, podzim už se pomalounku blíží

Tohle léto…

Náprstníky kam se podíváš. A taky řebříček, zvonky a plicník. Uzobávání borůvek a čas od času pravá houbařská radost z hříbku u cesty. Balíky slámy a výhled na kostelní věž.

Náprstníky

Pot a slzy v kopci nad Harrachovem, kodrcání po kamenech na Orle a pak totální štěstí při svačině na balvanu v Jizeře kousek od Velké jizerské louky.

Vyhřívání se na pláži u Jizery a dialog sama se sebou, jestli tam opravdu vlezu nebo ne. A přestože nohy trnou zimou, nakonec se potopím, nechám tělo obejmout naprostým chladem a po pár tempech honem vylézám na kámen na břehu. A pak ještě znovu. Teplo po celém těle a skvělý pocit z toho, že nejsem žádná bábovka.

Jizera

Večerní toulání po Příchovicích mezi roubenkami, kafe s výhledem a krávy na pastvě.

 

Svatý Jan Nepomucký před starou dřevěnicí a zase ty výhledy a balíky slámy a svačina na lavičce pod rozložitými lipami. Ovce na louce, táborová výprava na cestě, slunce v zádech. Paseky nad Jizerou.

 

Sv. Jan Nepomucký

Čtení knížky na houpačce, borůvková buchta, leháro. Bublání potoka, šumění listoví. A cvrčci, kobylky, ptáci…a nakonec zářivý, magický měsíc nad lesem.

Léto jak má být!

Tohle léto mi strašně připomíná prázdninové časy mého dětství. Chvíli slunko, chvíli déšť, žádné velké tropy. Dovolená v Česku, na chalupě, bez honění za zahraniční exotikou, bez které si jindy člověk připadá jaksi out. Toulání po svých i na kole, koupání a houby, celkové zklidnění… zkuste také využít tohoto „covidového bezčasí“, kdy nikdo neví, co bude za týden, natož za měsíc, pro pár klidných dní někde v přírodě, bez velkých cílů, a zavzpomínejte na ty doby, kdy už jenom „blbé“ opékání buřtů nad ohněm s pár známými nebo výprava do lesa byl nezapomenutelný zážitek.

Výhled z Pasek nad Jizerou

 

Březnové radosti

Tento způsob jara zdá se mi poněkud nešťastným… a o to víc je potřeba si připomínat, co nám dělá radost. Takže, které události tohoto března mi udělaly radost?

Hory s kamarády -stihli jsme asi poslední možný termín, o víkend později už bychom si to rozhodně neužili. Krkonoše, skvělá společnost a výborné kyselo v restauraci přes silnici, co víc si přát!

Zahrádka – loni jsem na pozemek před naší bytovkou píchla pár odkvetlých narcisek a hyacintů a ani moc nedoufala, že by z toho něco mohlo být. Jaké bylo moje překvapení, když v půlce března všechno vykvetlo! A tak jsem letos přidala pár petrklíčů a uvidíme, jestli se bude dařit i jim. Kromě toho jsem taky zasela bazalku a polníček do květináčů a už se těším na sklizeň.

Výročí – oslavili jsme s Martinem dva roky spolu. A ačkoliv to tedy bylo bez plánované večeře v nóbl podniku, jako důležitější mi přijde, že se máme pořád rádi a že ty dva roky utekly jak voda, v duchu souznění a lásky.

Chleba – poprvé v životě jsem pekla chleba. Byl tedy z droždí a ne kvásku, ale povedl se a namazaný máslem, posypaný ředkvičkami a pažitkou a trochou soli se jedná o manu nebeskou. Ach!

Chocapic – poprvé od roku 2013 jsem si dopřála tuhle moji dávnou závislost. Výčitky svědomí odháním tím, že je v něm vitamin D 😀

Vlasy – mám teď krásné, lesklé, bezúdržbové vlasy, které navíc pořád drží střih, který mi na nich kadeřnice koncem února udělala. Škoda, že mi je ted‘ nemá kdo chválit, když nikam nechodím 😀

V dubnu se těším třeba na pečení mazance, barvení vajíček, rozkvetlý lužní les, rozkvetlé stromy, až se nám olistí bříza před oknem a kdo ví, možná se nám povede i výlet do Kořenova.

 

A co v březnu potěšilo Vás? A na co se těšíte teď v dubnu?

Podívej se ven, mám důvod k radování

Od jaktěživa mám ráda hudbu. Jsem jediným členem široké daleké rodiny, který to dotáhl až k vystupování v rámci „třídních schůzek“ ZUŠky. Virtuos se ze mě tedy nikdy nestal, ale radost z hudby mi zůstala. A pak taky určitá „hudební imaginace“ nebo jak to nazvat. Slyším nějaká slova, vidím určitou situaci, prožívám určité pocity a hned mě k tomu napadají melodie a texty známých písní a taneční choreografie.

Na gymplu v rámci testů profesní orientace mi paní psycholožka doporučila věnovat se scénickému tanci, což mě tehdy opravdu velmi pobavilo, ale faktem je, že hudba a tanec mi odedávna pomáhají při zpracování emocí i informací- ať už těch smutných nebo radostných a pomáhaly mi i při učení na maturitu a státnice.

Dneska na mě navíc silně dolehlo i nutkání podělit se s vámi o jedno takové moje hudební zasnění. V Kolíně totiž dnes poprvé letos sněžilo. A já šla zrovna po ulici a chytala vločky do rukavice…

Když padá sníh, je ticho bílé
Když padá sníh, tak postůj čistá chvíle
Když padá sníh, je plno v prázdných ulicích
Když padá sníh, toulám se v rynku
Když padá sníh, i Vám dá navštívenku
Když padá sníh, noc je tu k ránu na saních

Podívej se ven, mám důvod k radování
Postačí mi jen, když padá bez přestání
Do rána zasype i to, co vy nevíte i to co mi tajíte…..bílou
Chtěla bys být, když v noci sněží

Chtěla bys být, svítilnou na nábřeží
Chtěla bys být, sousoším s bílou čepicí
Chtěla bych být, na sněžném bálu
Chtěla bych být, kde sněží do kanálů
Chtěla bych být, stopou v zaváté dálnici

Podívej se ven, mám důvod k radování…

Chtěla bys být, jak vločka sněhu
Chtěla bys mít, krajkovou hebkou něhu
Chtěla bys mít, jak sníh má kůži hedvábnou
Chtěla bych mít i v tomhle jisto
Chtěla bych mít své malé bílé místo
Chtěla bych mít místo kam můžu dopadnout

Písnička je od Jablkoně a poslechnout si ji můžete zde https://www.youtube.com/watch?v=XIJjUAqEna0

 

Býti psychologem

Je listopad. Pro dětského poradenského psychologa to znamená, že nastává období kariérního poradenství. Jakou střední či vysokou si vybrat, kam směřovat své studijní úsilí. Vždycky mě těší zájem studentů o studium psychologie, i když se s velkou částí z nich dobereme k tomu, že možná bude lepší, zůstane-li zkoumání lidské duše jejich koníčkem, ale svou profesní dráhu nastartují jinak.

Vím, že pracovat jako psycholog je velkým snem mnoha lidí, zejména pak žen. Vím, že panuje přesvědčení, že psycholog vidí druhým do hlavy, umí odhalit ve vašem charakteru i to, co byste vy sami nikdy neodhalili, má zaručené návody na život a vzhledem ke svým univerzitním znalostem zásadně nikdy nechybuje v odhadu druhých, vede ukázkový rodinný život, nepodléhá fobii a úzkostem a umí se empaticky vcítit v podstatě do kohokoliv a kdykoliv.

Moji milí, nevěřte tomu. Jsme z masa a kostí, jsme náladoví, nespravedliví, často bezradní a návod na život bychom potřebovali úplně stejně jako vy (a kdo vám tvrdí opak, řadí se spíše do sekce šarlatánů než psychologů).

To, co já považuju za největší výhodu bytí psychologem, je totiž něco úplně jiného.  Je to vědomí, že každý můj životní držkopád mi přináší nenahraditelný profesní rozvoj. Slovy jednoho docenta na výšce: „Pro psychologa je každá blbá zkušenost dobrá.“

Takže, přátelé, láká vás psychologie? Zapomeňte na zaručené rady a začnětě milovat své neúspěchy, trápení, trapasy a životní kotrmelce!

P.S. Všeho s mírou! 😉

 

 

Šiju! Aneb plním letní výzvy

Loni jsem si řekla, že každé prázdniny splním nějakou svou výzvu. Naučím se něco, co jsem vždycky chtěla a nebyl buď čas, odvaha nebo obojí. Výsledek nemusí být dokonalý, jde o to, to konečně zkusit. Zjistit, co mě opravdu baví, naplňuje, co by mi třeba mohlo jít. A co naopak ne.

Mám trochu výhodu v tom, že pracuju ve školství a tudíž mám dlouhou letní dovolenou (dovolenou, přátelé, nikoli prázdniny! 🙂 ). To se pak výzvy samozřejmě plní lépe.

Takže loni jsem si pořídila piano. Rekonstruovala se naše stará poradna a v nové budově už pro staré piano nebylo místo. Zaplatila jsem stěhováky, pozvala ladiče pian, vyhrabala staré zpěvníky, naladila příslušné youtube kanály a dala se do hraní.

Virtuos se ze mě nestal. Ale naučila jsem se zahrát několik melodií známých skladeb, připomněla si noty. Mít piano u sebe doma a ne u rodičů, určitě bych pokračovala v pravidelném hraní. A už vím, že až jednou budeme mít s Martinem ten domek, tak piano se bude stěhovat taky.

Na letošní prázdniny připadla výzva poněkud méně vznešená, avšak o nic méně kreativní: naučit se šít na stroji. Nepotřebuju si spíchnout plesovou róbu, ale umět ušít polštář, ubrus nebo zkrátit kalhoty se hodí. Půjčila jsem si stroj, dostala zbytky starých látek, zase naladila příslušné youtube kanály a dala se do šití.

Mám za sebou tři dny tréninku a ušité látkové pytlíky, tašku a polštář. Postupně se zlepšuju. A zase mě to baví. Asi vím, co si budu přát k vánocům.

Tenhle článek nemá být přehlídkou chlubení. Ale výzvou pro vás: je důležité plnit si sny. Zkoušet nové činnosti. Nebát se. Je jedno, kolik vám je. Mně je taky přes třicet, což rozhodně není běžný věk k učení se hře na hudební nástroj. Nebo k tomu vzít poprvé v životě do ruky šicí stroj. Jde o to, to KONEČNĚ ZKUSIT. A přestat přemítat o tom, proč to nikdy nešlo a co by, kdyby. A nezáleží na tom, zda se toužíte naučit nový jazyk, zkusit kurz malby, získat řidičák nebo jít svatojakubskou cestu.

Jak se říká, člověk obvykle víc lituje toho, co neudělal, než toho, co udělal blbě.

A jakožto psycholog vám navíc říkám – novou činností neuvěřitelně stimulujete mozek. A pakliže vás nová aktivita nadchne, zaujme, bude vám přinášet radost a bude to váš relax, děláte pro sebe strašně prospěšnou věc. Mimo jiné jste tím právě zahájili boj proti předčasnému stárnutí 🙂

 

Dva roky psychologem

Dva roky psychologem na plný úvazek.

Vyšetřila jsem stovky dětí, mluvila se stovkami rodičů a diskutovala s desítkami učitelů.

Intervenovala jsem u spousty dospělých klientů a vedla pěknou řádku rozhovorů s žadateli o dobrovolnictví.

Suma sumárum, při tom nejskromnějším odhadu, půl tisíce lidských příběhů. Půl tisíce jednotlivců, jimž poskytuji naslouchající ucho i odborné znalosti. Ale také půl tisíce vypravěčů, hotová studnice lidských osudů, z kterých čerpám na oplátku já sama.

Pokud bych se s vámi měla podělit o několik myšlenek, které ve mně opakovaně po setkání s klienty rezonují, jsou to tyto:

  1. Hledej radostné okamžiky v každém dni, protože nikdy nevíš, co bude zítra.
  2. Pokud si myslíš, že máš ten nejtěžší životní úděl na světě, asi jsi ještě nevyslechl dost lidských příběhů.
  3. Až budeš mít dojem, že o životě už víš všechno, uvědom si, že pořád víš jenom strašně, strašně málo. Snaž se nesoudit nikoho, v jehož botách jsi nechodil.
  4. Ber své duševní zdraví stejně vážně jako to fyzické – dbej na prevenci, všímej si symptomů, neboj se učinit změnu a vyhledat pomoc, je-li potřeba.

Ale hlavně:

5. NAUČ SE UMĚT BÝT ŠŤASTNÝ SÁM SE SEBOU. Protože jsi to právě a jenom ty, s kým budeš žít celý svůj život, každý den, každou minutu.

 

Taneční pro dospělé – opomíjená zkouška vztahu

Chodit s partnerem do tanečních zní strašně romanticky. Skoro bych řekla, že je to snem většiny dospělých žen. Vášnivé pohledy do očí, tělo na tělo v rytmu svůdné rumby, váš muž oháknutý v obleku a vy ve večerní róbě… občas možná i večeře při svíčkách po zdárném zvládnutí dalších tanečních kroků.

Milé dámy, nenechte se zmást. Spíše než romantické plutí na růžovém obláčku jsou taneční pro dospělé křest ohněm vašeho vztahu. Máte dojem, že ve vašem vztahu vládne idyla a hádky skoro neznáte? Že váš muž je pohodář, kterého jen tak nic nerozhodí a že i vy jste vždy plna pochopení a nadhledu? Že vás společný tanec nabije energií?

Až budete svého partnera při valčíku vláčet po parketu, v duchu pěnící, že teda nechápete, proč se ani trochu nesnaží udělat tu otáčku pořádně a musíte to všechno oddřít vy a on vám pak o přestávce řekne, že „vás tam musel sunout jak krabici a strašně ho to vysílilo“, chci vidět vaši reakci. Až se po polce budete sotva držet na nohou a z vašeho prince potečou potoky potu, těším se na tu romantiku tryskající z vašich pohledů.

Cestou domů se pak střídavě dohadujete, co kdo jak a proč kazil a vzápětí shodně nadávat na lektory, že nic neukážou pořádně, zbytečně spěchají a vlastně si strašně protiřečí!

Tyto bojůvky pak pokračují každou lekci, takže si pomalu začnete říkat „čert vem, že to mělo být romantický a není, hlavně ať už to máme za sebou a nerozejdeme se při tom“.

A pak přijde poslední lekce. Oběma vám to jde. Vy se vznášíte jako obláček, partner vystřihne rumbu jako z partesu – včetně toho vášnivého pohledu. Polku zvládnete bez újmy na zdraví a přišlápnutých nohou. Mambo vás naplní pozitivní energií.

A tak při čekání na tramvaj oba shodně vyřknete tu větu: „Tak na podzim zase?“

Koloběh se opakuje. Člověk je tvor nepoučitelný.