Čím jsem starší, tím radši mám podzim. Už se mě netýká stres ze začátku školy. Už mi nemusí být teskno po dlouhých prázdninách. A už dokážu lépe ocenit nápadnou i nenápadnou krásu přírody připravující se na zimní spánek.

Nejkrásnější mi ale vždycky přijde podzim na horách.

Fryšno po ránu, že už v září vám jde pára od pusy a saháte po čepici, rukavicích i péřovce.

Lesy, které skýtají množství pestrobarevných hub – červených muchomůrek, fialových lakovek, oranžových kuřátek…A kde mezi jehličnatými stromy do dáli září zbarvené buky, břízy a javory. Tlející dřevo, které dodává svou vůní tu pravou podzimní náladu.

Řeka, od které už jde chlad, ale pořád je tak průzračně čistá a zurčící.

Výhledy na protilehlé kopce a do údolí a vítr, který vám barví tváře do růžova. Naprostý klid, protože děti jsou ve škole, lidi v práci a lufťáci doma.

Můj malý trpaslík nabalený v bundě a vestě, jak si užívá dovádění na téměr opuštěných hřištích a houpání na houpačkách uprostřed přírody, pod starými lipami, s pohledem na Krkonoše, na Ještěd, na Jizeru, s odpoledním sluníčkem v zádech.

Náš Sirius, který se nemůže nabažit všech potoků a potůčků a koupání v nich, který miluje doprovázet nás při našich houbařských výpravách – protože kde jinde si tak krásně začmuchá po stopách lišky nebo srnky, a vůbec mu nevadí, že je pak celý obalený od pavučin.

A černá noční obloha plná hvězd, jakou my kolem Prahy už skoro neznáme.
Na mysl se pak bezděčně kradou Kantova slova “hvězdné nebe nade mnou a vnitřní síla ve mně”.

Člověk si tak nějak víc začne uvědomovat kouzlo přítomnosti, cykličnost přírody i života, a hlavně to, že i nad maličkostmi se dá žasnout každý den, zas a zas.