Jít za kulturou může být někdy značně nekulturní. Džíny na opeře. Pětipalcový svítící displej mobilu v první řadě. Strkanice u vchodu divadla… anebo taky vyslechnuté konverzace v hledišti.

Městské divadlo v Kolíně. Konec Verdiho opery. V sále se tleská. Manželský pár vedle mě, abonenti, na představení jsou každý měsíc. A jako každý měsíc, i dnes, jen co se zvedne opona a herci se začnou uklánět, oba vyskočí ze svých míst a tleskají ve stoje. V celém sále jediní stojící.

Když už se ovace uklidňují, pán za nimi se ozve: „Tak vám teda díky za perfektní děkovačku. Že jsem toho hodně viděl“.

„Jste si moh´stoupnout.“

„A proč bych to dělal?!“

„No abyste viděl, ne?!“

Jo, milí herci, nenechte si věšet bulíky na nos, nenechte si narůst hřebínek, nedměte se při standing ovation pýchou. Ono možná celý ten sál vstal kvůli jednomu naivovi v přední řadě. Protože koukat někomu na záda místo toho, abychom se podívali na vás, jak vypadáte bez divadelní grimasy, je poněkud frustrující. A když už pak díky této lavině stojí půlka sálu, je věcí osobní statečnosti nezvednout se taky.