Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.