Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

Tomu já říkám Kopernikovský obrat.