Archiv pro štítek: cestování

Ta tráva je tam prostě zelenější (a pár věcí, co bychom si mohli od Rakušanů půjčit)

/ Eva / 1 komentář

Minulý týden jsem se vrátila z dovolené v Itálii. Jeli jsme autem, přes Rakousko – a  znovu mě to praštilo do očí: člověk nepotřebuje žádnou ceduli „Willkommen in Österreich“, aby věděl, že je u našich jižních sousedů. Ono to prostě vypadá jinak.

Upraveněji. Čistěji. Zeleněji. A to doslova.

Projížděli jsme skoro celým Rakouskem – od Lince přes Gmünden, Hallstatt až k Villachu – takže času na pozorování a přemýšlení bylo dost. A někde mezi druhou zastávkou na kávu a čtvrtou obdivovanou zahrádkou mi to došlo:

Tohle není jen o Alpách, jezerech a bohatší ekonomice. Některé věci tam lidé prostě dělají jinak. A možná bychom se u nich mohli trochu inspirovat.

Takže – čeho jsem si všimla, že u nich funguje, a u nás tak trochu drhne?

1. Květiny. Všude.

Jako fakt všude.

Každý dům má truhlíky v oknech. Petúnie, muškáty, hortenzie… barevné, syté, krásné. Z obyčejného baráku najednou vyzařuje energie „Tady někdo bydlí a záleží mu na tom.“

A nejenom za oknem – i předzahrádky jsou pastvou pro oči. Takové hortenzie jako v Rakousku jsem u nás snad ještě neviděla. Nebo teda – možná viděla, ale…

2. …ploty. Ty za to taky můžou.

Protože v Rakousku skoro nejsou.

Teda, jsou – ale jinak. Nízké, dřevěné, průhledné. Žádné betonové hradby, žádné zelené plachty „pro soukromí“, které spíš připomínají ploty výcvikového tábora  než rodinného domku.

Možná i u nás mají lidé krásné hortenzie – ale není to vidět. Když se procházíte kolem vysokého plotu, za kterým něco možná je a možná taky není, necítíte se jako v příjemné vesničce. Spíš jako byste obcházeli věznici.

A pak přijedete o pár kilometrů dál – a najednou všechno dýchá. A přitom je to tak prosté.

3. Reklamní smog? Ne, díky.

Billboardy, plakáty, vývěsní tabule… v Rakousku skoro nejsou.

Nemyslím teď jen ty obrovské u silnic – ale i různé reklamy na plotech, vývěsky na každém rohu, plastové tabule lákající na oběd nebo akci v Lidlu. Nic z toho. Čisté linie, čistý výhled, klid.

A já se pokaždé ptám: vážně to těm lidem za ty peníze stojí? Mít na baráku cizí obličej, realitní slogan nebo reklamu na nový projekt někde na předměstí?

Ten vizuální smog je za mě největší nešvar českých měst i vesnic. Někdy si představím tu stejnou ulici bez těch všech plakátů, banerů a cedulí – a skoro se mi chce brečet, jak krásné by to mohlo být. A není.

Co si z toho beru já?

Až budeme mít zateplený dům (a s ním i širší parapet), dám si do oken květiny. Konečně. Možná i něco zasadím před plot – i kdyby to mělo být jen pár cibulovin na městském pozemku. Aspoň něco.

Taky si připomínám, že se chci víc starat o to, co už máme. Ne jen pořád něco předělávat a vylepšovat, ale fakt to udržovat.

A co vy? Taky vás občas napadne, jak krásně by mohla naše města a vesnice vypadat – kdybychom jen malinko ubrali, malinko přidali a víc se dívali kolem sebe?

P.S.

Pokud někdo z vás vlastní „plot z prefabrikované hrůzy“ – chápu to. Je to levné, rychlé, soukromí je fajn. Ale zkuste k tomu aspoň popínavku. Uděláte radost sobě i všem, kdo jdou kolem.

🌱 „Nepotřebujeme být jako Rakušané. Ale možná bychom si mohli občas hrát na to, že jsme.“

P.P.S. K doladění svého článku a svých myšlenek jsem použila chatGPT. Poznali jste?

Z mého pohledu je článek víc „profi“, ale trochu méně „já“. Kdybych psala o osobnějším tématu, asi bych jej nevyužila. Co říkáte vy? Chcete příště trochu více „prefabrikované čtivosti“ nebo trochu více „občas kostrbaté ale 100% autentické“ vyjádření? 🙂

Mariánské Lázně – čím to, že je tu tak krásně?

/ Eva / Napsat komentář

 

Na konci září jsme byli v Mariánských Lázních – už potřetí. A stejně jako před tím, jsme byli opět nadšení z toho, jak dobře jsme se tam cítili. Taky občas přemýšlíte nad tím, čím to, že vás některá města nebo místa tak okouzlí a chytí za srdce a jiná, byť třeba “papírově” zajímavější, vůbec?
Já obecně tíhnu k tomu hledat všude spíš to hezké – a obvykle všude něco hezkého najdu – ale jsou místa, kde se prostě cítíte jinak. Kde si umíte představit, že kdyby vás nebrzdily žádné racionální důvody, tak byste se tam klidně přestěhovali.
Já mám takových měst několik – rakouský Graz,  Münster a Postupim v Německu a u nás Třeboň, Poděbrady a právě Mariánské Lázně (kdybych se zamyslela, asi bych objevila další).

Přemýšlela jsem, co mají tahle města společné. Jsou to:

  • vodní plocha v centru města (řeka Mur v Grazu, jezero Aa v Münsteru, Havel v Postupimi, rybník Svět v Třeboni, Labe, jezero a vodní prvky na kolonádě v Poděbradech, Úšovický potok v Mariánských lázních)
  • velké zelené plochy – tedy ne jeden park s pár lavičkami, ale spousty parků, turistických stezek začínajících hned u města. Parky jak vysloveně městské, tak lesoparky, naučné stezky
  • vstřícnost vůči chodcům a cyklistům
  • omezená automobilová doprava v centru měst (v Poděbradech tedy jak se to vezme)
  • množství kavárniček, hospůdek
  • minimální množství “zevláků” (jsou všude, i v těch nejkrásnějších městech, ale třeba v Kolíně o ně vysloveně zakopáváte na každém kroku)
  • ale naopak přítomnost cizinců
  • a v souvislosti s tím vším pocit, že z takových měst ani nemusíte jezdit na dovolenou, protože všechno pěkné máte co by kamenem dohodil

V Mariánkách máte nejen krásnou kolonádu, ale také hned v návaznosti další velký park, geologickou stezku, sjezdovku, stezku k parku miniatur… a ano, když zabočíte do vedlejších uliček, všimnete si, že leckterý dříve honosný dům zoufale volá po opravě. Že běžný obyvatel nebydlí u kolonády, ale na sídlišti dál od centra. Že spousta obchodů jsou pasti na turisty. Ale pak se projdete parkem ke zpívající fontáně, dáte si teplou oplatku a vyjdete k altánu s vyhlídkou na město – a přesně víte, proč se sem zase jednou vrátíte.

Zelená oáza Spreewald

/ Eva / Napsat komentář

Vesnička Rudna. Nebo taky Reuden, chcete-li. Je večer, sedím u dřevěného stolu na zahradě u statku. Hledím na popínavé růže, mladé hortenzie vysazené u zídky, tůňku uprostřed zeleně. Se soumrakem se rozsvítí lampiony rozvěšené v korunách stromů. Romantiku mi kazí jen neodbytná mračna komárů.

Spreewald. Poprvé jsem do téhle oblasti zavítala, když mi bylo osmnáct a trávila jsem část léta u strýce v Postupimi. Vzal mě tehdy na plavbu po šprévaldských kanálech a mně od těch dob zůstala tahle krajina v srdci.

Spreewald je oblastí v Německu, kterou dříve obývali téměř výlučně Lužičtí Srbové. Nyní jsou již v menšině, ale pořád jsou názvy měst uváděny dvojjazyčně a děti se ve školách lužické srbštině učí. Je to krajina vodních kanálů, lesů, polí a luk. Zemědělských usedlostí, pasoucího se dobytka a nakládaných okurek. Její genius loci je natolik unikátní, že je tato oblast zapsaná na seznamu UNESCO.

Druhý den nasedáme na zapůjčená kola. Jedeme výletním tempem, sukně mi vlaje kolem kolen, vítr mi cuchá vlasy. Přejíždíme mostky, hledíme na vodáky v kanojích, instiktivně volíme cestičky, po kterých pojedeme.

Tohle je léto. Voda, lesy, kolo. Moje oblíbené Německo. A na závěr kyselá okurka s okurkovým radlerem. Spreewald jak má být!

 

Několik praktikalit: 

  • Spreewald je mezi Němci ohromně oblíbenou lokalitou – ubytování raději vybírejte s několikaměsíčním předstihem. My sehnali super bydlení přes Airbnb pár dní předem, ale rozhodně bych na to nespoléhala.
  • přivezte si vlastní kolo a nebo si ho půjčte – v městečku Burg je velmi dobrá půjčovna kol Radler-scheune, městské kolo s přehazovačkou vám půjčí za 12 Euro na den
  • chcete-li si naplno užít vodní kanály, půjčte si kajak či kánoi. Hromadná vyjížďka na velké lodi je sice také příjemnou možností, ale uvidíte mnohem méně romantických zákoutí. Plavbu po stojatých vodách zvládnou i úplní začátečníci.
  • rozhodně si nezapomeňte přibalit repelent – komárů je tu opravdu STRAŠNĚ MOC
  • ochutnejte místní nakládané okurky – prodávají je všude, v různých variantách a jsou opravdu trochu jiné než ty naše
  • a kdo rád experimentuje, může si koupit i okurkového radlera 🙂 pít se to dá, jen to chce něco k zajedení 🙂
  • pokud byste se chtěli vykoupat, kousek za Burgem je příjemný menší písák, ideální i pro děti. Takže plavky na cyklotoulky s sebou.
  • zkuste oprášit němčinu – zdálo se nám, že angličtina tu není tak samozřejmá, jako v jiných částech Německa (ani u mladých lidí). Místní budou mít opravdu radost, když se pokusíte s nimi šprechtit.

 

 

 

Cestou do Zlína

/ Eva / Napsat komentář

Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.

Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.

Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.

A přestože je vagon narvaný,  a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!

V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.

Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…