Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.
Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.
Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!
Zvoní budík. Není ani šest. Sobota. Proč si tohle působím? Školení od čtvrtka do soboty. Taky jsem si to mohla odpustit.
Právě se začíná rozednívat. Domotám se do koupelny. Opláchnout obličej, vyčistit zuby, učesat. Jedna nohavice, druhá, ric pic, po půl roce dojíždění jsem už jako robot. Podprsenka, tričko, svetr, hup šup, ještě ponožky, do keepcupu připravit čaj, mobil do kabelky, bunda, čepice, boty. Všude zhasnout, zabouchnout, sbíhám schody. Jaký máme čas? Dvě minuty k dobru, paráda, dneska nebudu u nádraží už skoro omdlévat.
Venku mě probere čerstvý vzduch. I přes ten mráz je už cítit příslib jara. Prázdné silnice. Prázdné chodníky. Zamrzlé Labe. Jen na mostě pán na kole v reflexní vestě.
Najednou mě zalije pocit zadostiučinění. Nad Labem začíná vycházet slunce. Ohromné. Červenooranžové. S železničními dráty, elektrárnou a zamrzlou řekou magický pohled. Dojde mi to. Tohle je odměna pro nás, co dojíždíme. Ostatní ještě spí, ale nám už svítí slunce! Nám, pospíchajícím postavičkám v prázdném městě.
Než dojdu k železnici, ohnivý kotouč se vyloupne úplně. Díky, ráno, za tohle přivítání! Vím, proč si to působím. Baví mě to, chci se rozvíjet, zlepšovat se, být platnější pro svoje klienty.
Ranní poklus na vlak už se mi vlastně stává tajným dopingem. Kdy jindy mám celé město jen pro sebe, svoje myšlenky a touhy?
Nevím čím to, ale mívám v pravidelných intervalech období, kdy potkávám, kulantně řečeno, zajímavé lidi. Na jaře jsem měla období „dvořících“ se mužů. Mimo jiné jsem měla takové úlovky jako Inda snažícího se mě líbat v ranním metru, nebo týpka na Grébovce, který trval na tom, že bych měla být jeho tinder date.
Teď na podzim mám zase období bláznivých stařen.
V pondělí v Tescu jsem okukovala pulty se zeleninou, když tu se vedle mě ozvalo: „Já tý krávě rozkopu hlavu, kurvě jedný zasraný.“ Nadávky trousila asi tak pětasemdesátiletá dáma, oděná ve svítivě fialovém kabátu a tygrované hučce. Radši jsem prchla do oddělení mléčných výrobků, protože u těhle lidí jen nikdy neví. Jaké bylo moje zděšení, když se paní asi tak za tři minuty zjevila po mém boku a úslužně se mě ptala, kde by našla oleje. Odkázala jsem ji na zadní část obchodu a pak jsem se obezřetně plížila mezi regály, aby si na mě babka někde nepočíhala zase. Nepočíhala. Předběhla celou frontu u pokladen a buzerovala prodavačku za jakousi údajně špatně namarkovanou položku. Pochopila jsem, že ta rozkopaná hlava hrozila právě jí.
V úterý jsem nastoupila do autobusu, kde to nevoňelo úplně vábně. Prostě zápach bezdomovce, ale bezdomovec nikde. Asi v půli mé cesty přistoupila starší dáma. Nepřisedla mi dařbujána, ale okamžitě nakrčila nos a začla pobíhat po autobuse vykřikujíc hesla „To je strašnej smrad, to se nedá vydržet.“ Když zjistila, že vepředu to smrdí úplně stejně jako vzadu, vydávala ze sebe významné útrpné zvuky. Chudák stařičký pán, který přistoupil s ní, se pořád nejistě otáčel a jsem si jistá, že když vystoupil, tak se určitě očuchal.
Večer jsme pak jeli tramvají s Martinem. Byli jsme tam skoro sami, a tak jsme si sedli dozadu na pětku. Na další stanici do dveří nakráčela postarší tetka a rovnou si to namířila k nám. Měla tašku naditou létaky, které střídavě četla a střídavě se v nich přehrabovala. A když jsme náhodou delší dobu nejeli, vyskočila jak na perkách a divoce gestikulovala směrem k řidiči, pobízejíc ho k jízdě. Překvapivě se na její pokyn vždycky rozjel. Asi se uměla trefovat do zelené. Anebo prostě věděla, co dělá…
Vrcholné číslo mě však čekalo ve středu. Šest hodin odpoledne, Slovácký expres. Kdo dojíždí, ten ví, jak to vypadá ve vlaku touhle dobou směrem z Prahy na Kolín. Hlava na hlavě. Nastupuju na Libni. V panterovi na čtyřce paní. Asi kolem pětasedmdesátky, v kanárkově žlutém svetru. Už to by mělo ty lidi varovat. No, nevarovalo. Babka rozložená na všech čtyřek sedačkách – tu taška z Albertu, tu klobouček, tu igelit se svačinou. „Dobrý den, máte tu volno?“ „No bodejť“. A nic. Tašky pořád na svým místě. Asi třetí pokušitel po této reakci neodolal a utrousil poznámku, že „samotná paní musí bejt roztažená na čtyřech místech.“ Načež se mu dostalo odpovědi: „Nechte si těch poznámek. Já totiž když nastupovala, tak ten vlak byl úplně prázdnej!“
Myslím, že nás všechny přihlížející napadlo jediné: „No bodejť!“
Mám spoustu důvodů, proč mě dojíždění štve. Ale pak mám také spoustu důvodů, proč dojíždím ráda. Jedním z nich je, že mě baví moji spolucestující. Mnoho z nich již od vidění znám, ale pokaždé jede také někdo, u koho se snažím odhadovat, kam má asi namířeno, čím se živí a jaký je. Profesní deformace, dalo by se říct.
Třeba dneska. Nastoupím do vlaku, sednu do téměř prázdného kupéčka. Za chvilku přichází mladík. Je mu asi kolem dvaceti. Má dlouhé vlasy hrající všemi barvami sepnuté do culíku, kolem hlavy čelenku s motivem ostnatého drátu. Na sobě má černou bundu, křiváka, cvočky kam se podíváš. Černé kapsáče a vysoké martensky. V uchu ostnatou náušnici. Drsnost z něj přímo odkapává. Nepozdraví, zahučí jenom něco ve smyslu, jestli je tam volno. Děsný, jak ty lidi neuměj komunikovat, pomyslím si, a tihle mladí drsoni, ty jsou vůbec k smíchu.
Mladík se začne hrabat v batohu, nejspíš se živí nějakou manuální prací – má mozolnaté ruce, špínu za nehty. Hm, asi to prostě nebyl studijní typ, s tou jeho sebeprezentací mě to neudivuje.
A jak tak hrabe v tom batohu, vytáhne knížku a začne si číst. Je už u konce.
Ta knížka se jmenuje Malý princ.
A já si tak opět připomínám lekci na téma „Co je důležité, je očím neviditelné…“
Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.
Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.
Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?
Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.
Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…