Pálí slunce. Je všední den, ale tady v horské vesnici je i pracovní den takový příjemně líný. Obléknu plavky, do tašky hodím ručník a deku a vyrážím k Jizeře.
Na břehu je několik dalších otužilců, kteří mají stejný záměr jako já. Avšak v řece je pouze starý labrador, kterému se tedy plavat už příliš nechce. Shodím sukni, zuju sandále a opatrně chodidly testuju teplotu vody. Je teplejší než Safírový potok, což mi dodá odvahy.
Jakmile však postoupím trochu hlouběji, ledové jehličky mě pořádně bodají do lýtek a stehen. Ale přece to nevzdám. Odpočítám raz dva tři… a pak ještě jednou a potopím se. Tady se sinic vážně bát nemusím, v téhle ledárně by nepřežily ani pět vteřin. Vynořím se, pak se ještě jednou potopím. Úkol beru za splněný a spěchám ke břehu. Honem mi podej ručník, Martine.
Otřu se a šplhám na veliký balvan uprostřed koryta. Je příjemně vyhřátý, a tak si na něj lehnu, špičky prstů šplouchám ve vodě a rozhlížím se po okolí. Lesy, kopce, Jizera. Můj Martin vedle mě. Slunce a svěží vánek.
Že by takhle vypadalo štěstí? 🙂