Konec června. Na sobě mám lehkou lněnou sukni, tričko a tenký svetřík. Předpověď počasí tentokrát nevyšla. Vystupujeme z tramvaje jedoucí z Porta skoro až na konečné. Nebe je tmavé, od moře fouká studený vítr, který s sebou přináší i slanou mořskou vodu ve formě spreje. Snažím se balit do hedvábného šátku, který mám uvázaný na krku, ale moc to nepomáhá.

Jdeme podél viaduktu na vrcholek ke klášteru, od kterého bývá běžně vidět oceán. My však tentokrát vidíme jen hustou, jednolitou, šedivou masu. Mlhu.

A jak tam tak stojím, prochladlá, ošlehaná mořským větrem, pocítím najednou velké pochopení pro obyvatele téhle země, Portugalce. Pro to jejich saudade. Úplně jako kdybych před sebou viděla Vasco da Gamu, jak se se svou družinou připravuje k vyplutí. Temné nebe, vichr bičuje příď, slané vlny ztěžují plavbu. Žádný z námořníků neví, kdy a zda se vrátí. Rackové krouží nad bárkami a melancholicky skřehotají, portugalské ženy se snaží tvářit statečně, jsou připraveny vzít na sebe břímě (nekonečného) čekání…

V zamyšlení dojdeme až na pláž. Před námi je Atlantik. Širý oceán, šedý a odtažitý, že se skoro až bojím namočit i jen chodidla. Ale slunce mě vezme na milost, na chvíli ukáže svou tvář. A tak si máchám v té ledové slané vodě nohy až k lemu krátké sukně, procházím se po mořském kraji a nemůžu se vynadívat na ten nekonečný horizont… Co kdyby se tam v dáli zrovna objevil třeba právě ten Vascův koráb?