Poslední zářijový den, konec babího léta. Slunce má ještě docela sílu, ale ve stínu už oblékáme čepici a rukavice a při jízdě z kopce nám je pěkná zima. Kus za cedulí Kyselka sesedáme z kol a dohadujeme se, jestli ta Mattoniho vila se opravuje, nebo lešení slouží čistě kvůli bezpečnosti kolemjdoucích. Při stoupání k vodopádům hledíme na kdysi honosné lázeňské domy, nyní bez střech, zašlé a porostlé mechem. Snažíme se hádat, jak to vypadalo asi tehdy a která budova k čemu sloužila.

Kolem vodopádů je šťavnatá zeleň, místy ještě pokrytá jinovatkou, skvěle se tu dýchá. Dole v údolí se klikatí řeka a na protější stráň dopadají sluneční paprsky a ozařují jednu z mála opravených vil.

Neumím se rozhodnout, jestli je to žalostný pohled. Nebo jestli to, jaké to tu je, se mi strašně líbí. Snad je ostuda, jak jsme to nechali zchátrat. Lázně, do kterých jezdil sám Goethe. Zároveň tu však cítím neobyčejnou atmosféru. Atmosféru starých časů. Úplně tu vidím tu dámu s paraplíčkem zaháknutou do svého muže. Ty bryčky naložené lahvemi s minerálkou. Vnímám ten pomalu plynoucí čas. Je to tu, jaké to je. Bez pozlátka. Zhmotnění starého řeckého panta rei. Bylo to tu honosné. Bohaté. Vzkvétající. Teď opuštěné, skoro zapomenuté. Avšak vyleštěná korouhvička na jedné ze střech opět doslova blýská na nové časy.

Jaké budou pro Kyselku? Uvidíme. Já však vím, že ve mně tyto lázně zanechaly velký dojem. Neprodávají tu lázeňské oplatky a na ochutnání minerálního pramene se nestojí fronty jako v sousedních slovutných Karlových Varech. Ale já osobně jsem tu lázeňského ducha 19. století cítila naprosto nejhmotněji ze všech českých lázní, které jsem doposud navštívila.