Je ráno. Probudím se ve svém dětském pokojíčku – včera jsem přijela na návštěvu k našim i s přenocováním. Kouknu z okna. Srdce mi zaplesá. Venku je zataženo, mlha se válí po polích a do toho šera září zlaté listy podzimního sadu.

Jdu si udělat čaj. Vodu musím dát do kastrolu na sporák, varná konvice nefunguje. Na chleba namažu pomazánku z červené řepy a posypu ji nasekanými vlašáky. Pak chvilku hraju (pokouším se hrát) na piano.

Když o hodinku později spěchám v tom mlíku na vlak, napadá mě jediné: „Ježiši, to dneska máme tak krásně hnusně!“