Když jsem kupovali náš byt, bylo pro mě hodně důležité, že má zahrádku. Původně jsem vůbec netušila, že ji budu využívat k pěstování něčeho jiného než bylinek. Chtěla jsem tam hlavně rekreovat sebe, psa a dítě. Ale díky sousedům a jejich pár připraveným záhonům, které nám nabídli k využívání, se z nás stali větší pěstitelé, než jsme očekávali.
S Anežkou mám sice času pomálu, ale upřímně řečeno, každodenní večerní zahradnická půlhodinka po uspání dítěte pro mě byla přes léto největším relaxem za celý den. Večer, zpěv ptáků, tlumené hlasy sousedů znějící z otevřených oken, červánky a celá velká zahrada jen pro sebe – boží. A co teprve ta radost z vlastních výpěstků! Kdo nepěstoval, nepochopí 🙂
Vysadili jsme – jako o rok dříve u dědy – rajčata a cukety. Rajčatům se letos dařilo skvěle, teprve minulý týden jsem musela dvě kvůli plísni zlikvidovat, ale zbytek frčí dál (uvidíme tedy, jak to bude po tomto deštivém týdnu). A na běžnou denní spotřebu jsme tak byli samozásobení a dokonce jsme zavařili i pár skleniček passaty.
Cukety jsem dala tři, dvě žluté a jednu zelenou. A zelená teda nestála vůbec za nic. Žlutými jsme ale byli zazásobeni tak akorát a letos mám po mnoha letech pocit, že nejsem cuket přejedená na tři roky dopředu (pravda, pár jsem jich rozdala a pár bohužel vyhodila, protože nevydržely pobyt v lednici).
Čeho jsme měli ale opravdu nadúrodu, to jsou zelené fazolky. Měla jsem je letos poprvé a vůbec jsem netušila, že z takových pidikeříků může být tolik lusků! Takže jich mám plný mrazák, dělala jsem je na tisíc způsobů a když už měl Martin pocit, že jich máme právě dost, tak jsem je aspoň propašovala do polévky 😀 Navíc spousta lidí má vůči fazolkám určité předsudky a tak se trochu hůře rozdávají… no, příští rok se musím rozhodně při jejich výsevu krotit.
Taky jsme měli trochu hrášku – ale ten jsem vysela pozdě a jak už pak začlo být vedro, tak se mu přestalo dařit. Aktuálně začínám sklízet ředkvičky, které jsem dala po něm. A semínka špenátu mi asi sežrali ptáci, nebo nevím, protože z toho není vůbec nic.
Kromě těchto klasických plodin pěstuju i kytky k jídlu – lichořeřišnici a měsíček. Lichořeřišnice původně vypadala na umření, ale nakonec se vzchopila a daří se jí skvěle a její květy jsou i pastva pro oči. No a měsíček je měsíček, tomu se daří snad vždy a všude. Kromě jedlých květin mám i záhon cinií, po předchozích majitelích jsme podědili meduňku a od sousedů jsme měli k dispozici ostružiny. A taky jsme sklidili malou tašku jablek z naší jabloně. Hroznového vína máme spoustu. A u dědy na nás čeká pár dýní (ale ty jsou letos tedy prachbídné).
Sumasumárum, nečekala bych, že na takové pidizahrádce toho vypěstujeme tolik a bude mi to dělat takovou radost 🙂 Příští rok chceme ještě zasadit pár keřů (rybíz, možná angrešt nebo rakytník). A taky bych chtěla záhony ještě více optimalizovat (např. mezi rajčata cibule, bazalka apod.) a využít je i víc na jarní zeleninu. A opět více využívat i dědovu zahrádku. No, uvidíme.
Zahradničení zdar!
