Rodné město mé – Kutná Hora

I když jsem v Kutné Hoře nikdy nežila, jsem s ní už navždycky spjatá – je to místo mého narození. Když jsem minulý týden postovala článek o Mariánských Lázních a o dalších městech, která mám v srdci, sama sebe jsem se ptala, jakto, že Poděbrady ano a Kutná Hora ne. Přitom ji mám ráda.

Z Kolína je to oboje stejně daleko a přesto jsem mnohem častěji v Poděbradech. Kutná Hora je v UNESCO. Znám ji, nejen díky dlouholeté známosti s Kutnohorákem (ahoj Kubo :-)), jak své boty. Splňuje spoustu očekávání, která od města máte…

A pak jsme si o víkendu po dlouhé době udělali  do Kutné Hory výlet. Bylo krásně – říjnové sluníčko, barevné listy, všichni v dobré náladě.
A mně to nějak došlo – Kutná Hora prostě potřebuje to správné nasvícení! Potřebuje takové nasvícení, aby vynikly všechny její přednosti a upozadily se nedostatky. (Prostě asi jako každá dáma jistého věku 🙂 )

Je nádherná večer a v noci, kdy máte dojem, že jste se přenesli do středověku.

A je nádherná na podzim, kdy vynikne její umístění mezi kopečky se zbarvenými stromy; kdy se psím vínem popnuté kamenné zdi zbarví do rubínova; kdy měkké podzimní světlo dodá romantiku i tam, kde to v létě, za ostrého světla, působí omšele. A kdy počty autobusů s (nejen) asijskými turisty klesají na minimální počet.

Podzimní Kutná Hora láká k toulkám podél Vrchlice, k toulkám kolem rozhleden, ale i k poklidným procházkám starým městem, kdy vás nedusí rozpálené ulice, ale naopak oceníte všechny možné vyhlídky zalité sluncem.

Takže moje milá Kutná Horo, jsem ráda, že do všech možných formulářů vypisuji právě tvoje jméno, protože ano, i ty umíš chytnout za srdce a být krásná!

P.S. Jenom teda nevím, kam z tvého podloubí u náměstí zmizelo Středovo pekařství a proč máš svá nejkrásnější místa tak zaplevelená auty.

Mariánské Lázně – čím to, že je tu tak krásně?

 


Na konci září jsme byli v Mariánských Lázních – už potřetí. A stejně jako před tím, jsme byli opět nadšení z toho, jak dobře jsme se tam cítili. Taky občas přemýšlíte nad tím, čím to, že vás některá města nebo místa tak okouzlí a chytí za srdce a jiná, byť třeba “papírově” zajímavější, vůbec?
Já obecně tíhnu k tomu hledat všude spíš to hezké – a obvykle všude něco hezkého najdu – ale jsou místa, kde se prostě cítíte jinak. Kde si umíte představit, že kdyby vás nebrzdily žádné racionální důvody, tak byste se tam klidně přestěhovali.
Já mám takových měst několik – rakouský Graz,  Münster a Postupim v Německu a u nás Třeboň, Poděbrady a právě Mariánské Lázně (kdybych se zamyslela, asi bych objevila další).

Přemýšlela jsem, co mají tahle města společné. Jsou to:

  • vodní plocha v centru města (řeka Mur v Grazu, jezero Aa v Münsteru, Havel v Postupimi, rybník Svět v Třeboni, Labe, jezero a vodní prvky na kolonádě v Poděbradech, Úšovický potok v Mariánských lázních)
  • velké zelené plochy – tedy ne jeden park s pár lavičkami, ale spousty parků, turistických stezek začínajících hned u města. Parky jak vysloveně městské, tak lesoparky, naučné stezky
  • vstřícnost vůči chodcům a cyklistům
  • omezená automobilová doprava v centru měst (v Poděbradech tedy jak se to vezme)
  • množství kavárniček, hospůdek
  • minimální množství “zevláků” (jsou všude, i v těch nejkrásnějších městech, ale třeba v Kolíně o ně vysloveně zakopáváte na každém kroku)
  • ale naopak přítomnost cizinců
  • a v souvislosti s tím vším pocit, že z takových měst ani nemusíte jezdit na dovolenou, protože všechno pěkné máte co by kamenem dohodil

V Mariánkách máte nejen krásnou kolonádu, ale také hned v návaznosti další velký park, geologickou stezku, sjezdovku, stezku k parku miniatur… a ano, když zabočíte do vedlejších uliček, všimnete si, že leckterý dříve honosný dům zoufale volá po opravě. Že běžný obyvatel nebydlí u kolonády, ale na sídlišti dál od centra. Že spousta obchodů jsou pasti na turisty. Ale pak se projdete parkem ke zpívající fontáně, dáte si teplou oplatku a vyjdete k altánu s vyhlídkou na město – a přesně víte, proč se sem zase jednou vrátíte.

Vzpomínka na Mariánské Lázně

Deset středníků máme za sebou, a tak tu je tuto středu jiný článek. Vzpomínka na loňský podzim v Mariánských Lázních. Když jsem se totiž už třetí noc probudila s obrazem Prymuly před očima a nemohla pak usnout, snažila jsem se listovat myšlenkami a objevit takovou, která mě uklidní a rozveselí mysl. Jednoznačným favoritem se stala vzpomínka na loňský říjnový pobyt v Mariánkách, přenádherném lázeňském městě na přenádherný podzim. Posuďte sami!



Pokud by vás taky náhodou přepadly podzimní chmury, zkuste jako já najít nějakou milou podzimní vzpomínku – protože za rok, za rok už ten podzim bude zase krásný!

P.S. Případně si můžete zazpívat spolu s Yvonne Přenosilovou:

Někomu bídně z podzimu je,

někdo si klidně podzimuje,

mě žádné můry netlačí,

někdy si s citem zapláči, ou jéééé

🙂

 

Tohle léto…

Náprstníky kam se podíváš. A taky řebříček, zvonky a plicník. Uzobávání borůvek a čas od času pravá houbařská radost z hříbku u cesty. Balíky slámy a výhled na kostelní věž.

Náprstníky

Pot a slzy v kopci nad Harrachovem, kodrcání po kamenech na Orle a pak totální štěstí při svačině na balvanu v Jizeře kousek od Velké jizerské louky.

Vyhřívání se na pláži u Jizery a dialog sama se sebou, jestli tam opravdu vlezu nebo ne. A přestože nohy trnou zimou, nakonec se potopím, nechám tělo obejmout naprostým chladem a po pár tempech honem vylézám na kámen na břehu. A pak ještě znovu. Teplo po celém těle a skvělý pocit z toho, že nejsem žádná bábovka.

Jizera

Večerní toulání po Příchovicích mezi roubenkami, kafe s výhledem a krávy na pastvě.

 

Svatý Jan Nepomucký před starou dřevěnicí a zase ty výhledy a balíky slámy a svačina na lavičce pod rozložitými lipami. Ovce na louce, táborová výprava na cestě, slunce v zádech. Paseky nad Jizerou.

 

Sv. Jan Nepomucký

Čtení knížky na houpačce, borůvková buchta, leháro. Bublání potoka, šumění listoví. A cvrčci, kobylky, ptáci…a nakonec zářivý, magický měsíc nad lesem.

Léto jak má být!

Tohle léto mi strašně připomíná prázdninové časy mého dětství. Chvíli slunko, chvíli déšť, žádné velké tropy. Dovolená v Česku, na chalupě, bez honění za zahraniční exotikou, bez které si jindy člověk připadá jaksi out. Toulání po svých i na kole, koupání a houby, celkové zklidnění… zkuste také využít tohoto „covidového bezčasí“, kdy nikdo neví, co bude za týden, natož za měsíc, pro pár klidných dní někde v přírodě, bez velkých cílů, a zavzpomínejte na ty doby, kdy už jenom „blbé“ opékání buřtů nad ohněm s pár známými nebo výprava do lesa byl nezapomenutelný zážitek.

Výhled z Pasek nad Jizerou

 

Zelená oáza Spreewald

Vesnička Rudna. Nebo taky Reuden, chcete-li. Je večer, sedím u dřevěného stolu na zahradě u statku. Hledím na popínavé růže, mladé hortenzie vysazené u zídky, tůňku uprostřed zeleně. Se soumrakem se rozsvítí lampiony rozvěšené v korunách stromů. Romantiku mi kazí jen neodbytná mračna komárů.

Spreewald. Poprvé jsem do téhle oblasti zavítala, když mi bylo osmnáct a trávila jsem část léta u strýce v Postupimi. Vzal mě tehdy na plavbu po šprévaldských kanálech a mně od těch dob zůstala tahle krajina v srdci.

Spreewald je oblastí v Německu, kterou dříve obývali téměř výlučně Lužičtí Srbové. Nyní jsou již v menšině, ale pořád jsou názvy měst uváděny dvojjazyčně a děti se ve školách lužické srbštině učí. Je to krajina vodních kanálů, lesů, polí a luk. Zemědělských usedlostí, pasoucího se dobytka a nakládaných okurek. Její genius loci je natolik unikátní, že je tato oblast zapsaná na seznamu UNESCO.

Druhý den nasedáme na zapůjčená kola. Jedeme výletním tempem, sukně mi vlaje kolem kolen, vítr mi cuchá vlasy. Přejíždíme mostky, hledíme na vodáky v kanojích, instiktivně volíme cestičky, po kterých pojedeme.

Tohle je léto. Voda, lesy, kolo. Moje oblíbené Německo. A na závěr kyselá okurka s okurkovým radlerem. Spreewald jak má být!

 

Několik praktikalit: 

  • Spreewald je mezi Němci ohromně oblíbenou lokalitou – ubytování raději vybírejte s několikaměsíčním předstihem. My sehnali super bydlení přes Airbnb pár dní předem, ale rozhodně bych na to nespoléhala.
  • přivezte si vlastní kolo a nebo si ho půjčte – v městečku Burg je velmi dobrá půjčovna kol Radler-scheune, městské kolo s přehazovačkou vám půjčí za 12 Euro na den
  • chcete-li si naplno užít vodní kanály, půjčte si kajak či kánoi. Hromadná vyjížďka na velké lodi je sice také příjemnou možností, ale uvidíte mnohem méně romantických zákoutí. Plavbu po stojatých vodách zvládnou i úplní začátečníci.
  • rozhodně si nezapomeňte přibalit repelent – komárů je tu opravdu STRAŠNĚ MOC
  • ochutnejte místní nakládané okurky – prodávají je všude, v různých variantách a jsou opravdu trochu jiné než ty naše
  • a kdo rád experimentuje, může si koupit i okurkového radlera 🙂 pít se to dá, jen to chce něco k zajedení 🙂
  • pokud byste se chtěli vykoupat, kousek za Burgem je příjemný menší písák, ideální i pro děti. Takže plavky na cyklotoulky s sebou.
  • zkuste oprášit němčinu – zdálo se nám, že angličtina tu není tak samozřejmá, jako v jiných částech Německa (ani u mladých lidí). Místní budou mít opravdu radost, když se pokusíte s nimi šprechtit.

 

 

 

Cestou do Zlína

Je pátek, pozdní odpoledne. Venku ještě pálí slunce, za oknem se míhá ubíhající krajina. Slovácký expres nacpaný k prasknutí. V uličce leží obří labrador a horečnatě dýchá. Malí caparti, kteří se doposud neznali, si vyměňují plyšovou rybu za mluvícího krtečka. Vodáci cestující na svou první letošní vyjížďku baví vagón sbíráním svých obřích krosen, pádel a kanystrů, přičemž jejich přísedící si při pohledu na to šermování pádlem raději s potutelným úsměvem kryjí hlavy.

Muž středních let a s dikcí Babiše informuje svého přítele na telefonu, že vlak je plný studentů-hajzlíků, kteří si žádné slevy nezaslouží, bo akorát cestují tam a zase zpátky a slušný člověk si nemá kam sednout. A jen jak to vysloví, uculí se na studentku sedící křížem proti němu.

Tatínek se třemi dětmi řeší rébus jedné volné sedačky a dělení času sezení mezi své ratolesti. Což s gustem komentuje jiný tatínek s jinou ratolestí.

A přestože je vagon narvaný,  a lidi i zvířata posedávají, kde mohou, panuje ve vlaku radostná atmosféra. Tak jako obvykle při mých cestách na dálný východ (rozuměj do Zlína). Obvykle se dá někdo s někým do řeči, tu se někomu podá taška, jinému spadlé víčko od flašky, usmějeme se, poděkujeme si. Tady jsou ještě lidi lidmi. Jako kdyby věděli, že tři hodiny cestování se nejlépe přežije v příjemné atmosféře drobných vtípků, lehkého flirtu, moravského nářečí, s úsměvem na tváři. Jedem přece všichni domů, na Moravu, za mámou nebo babičkou, na pořádný guláš a povidlový frgál. A těšíme se na to!

V tomhle vlaku si vždycky i říkám, že tady by se klidně mohl nějaký valaššský ogar seznámit se sličnou slováckou děvčicou. A okolní spolucestující by nakonec mladému párečku od srdce zatleskali, přesně jako v americkém filmu.

Rozhodně spíš, než v pondělním spoji jedoucím opačným směrem…

 

Gurmánské toulky Třeboňskem

Rybníky. Hráze a aleje dubů. Malebné kostelíky. Hustá síť cyklostezek. A moje dětství. To všechno nás přimělo k tomu, abychom si „jarní cyklo dovolenou“ naplánovali do jižních Čech. Už moje předvelikonoční třítýdenní choroba naznačovala, že dovolená nebude natolik sportovní, jak bychom si asi přáli. Posléze se přidala předpověď počasí ohlašující vysokou pravděpodobnost sněžení i v nižších polohách. Nakonec jsme tedy zvažovali, zda kola s sebou vůbec brát. A ač jsme je vzali, vyrazili jsme na nich jen jednou. Ve zbylých čtyřech dnech jsem si udělali jihočeskou poznávačku, která nakonec byla taky skvělá, přestože jsem ji absolvovala v zimní bundě a kulichu.

O této jihočeské tour bych ráda brzy napsala pár článků, popisujících genius loci těch mých oblíbených městeček. Než tak učiním, ráda bych vám dala pár tipů na příjemné podniky tohoto regionu.

Třeboň

Kdo zavítá do Třeboně, měl by jednoznačně ochutnat místního kapra. Pověstné jsou zdejší kapří hranolky, já si užívala i rybí polévku, která je mi jinak dost vzácná.

Vyhlášenou rybí restaurací je Šupina a Šupinka – ceny trošku vyšší (ale kdo je z Prahy, nebude zaskočen nijak výrazně). Prostředí příjemné (starší Šupina je i taková mile komorní), obsluha na úrovni, kapří hranolky i rybí polévka výborné.

Jinou možností je restaurace U Míšků – mají velmi zajímavý, stylový a vtipný interiér, příjemnou obsluhu, vaří do osmi hodin večer (což je v Třeboni mimo sezónu tak trochu zázrak), nicméně rybí polévka byla rozhodně lepší v Šupině. Kapří hranolky mají údajně ale velmi chutné.

V Třeboni se vaří pivo Regent a ochutnávat jej můžete přímo v pivovarské restauraci. My zde ochutnali akorát jídla k pivu – škvarkovou pomazánku a utopence, ale myslím, že mohu také doporučit. Je to také mile normální místo s mile normální obsluhou. Vzhledem k charakteru podniku buďte ale připraveni, že si pravděpodobně budete muset přisednout k někomu ke stolu. Romantickou večeři si tak plánujte jinde.

Na kafe si zkuste zajít do kavárny Pokrok – je na náměstí u Jindrichohradecké brány. Snad bude místo. Kavárna je maličká, mají různé druhy kávy a výborná bezé. Lehká jako pírko a sladká tak akorát.

Pokud si chcete odvést jedlý suvenýr domů, stavte se v obchůdku Bylinky od Světa – najdete v něm ovocné a bylinné sirupy, které vyrábí jedna místní paní z lokálních bylinek. Krámek je maličký, sirupů nepřeberně a paní majitelka ochotná. Navíc je mi sympatické, že někdo má odvahu jít za svým snem a že se mu to evidentně daří.

Jindřichův Hradec

V Jindřichově Hradci mohu doporučit restauraci Černej pták – příjemný podnik na polední meníčko. Mě osobně navíc uchvacovaly vystavené obrazy Antonína Hanzala, které si zde také můžete zakoupit.

Suchdol nad Lužnicí

Jak jsem psala výše, je mi moc sympatické, když někdo jde za svým sned a díky svému nadšení dokáže vykouzlit bezva provozovnu i tam, kde by ji nikdo nečekal. To je případ i suchdolské cukrárny U Růženky. Zvenku nijak nápadné. Interiér klasický cukrárnovský, jak si jej pamatuju z dětství. Ale když se pak kouknete do chladící vitríny….mmmmmmm…sežrali byste všechno. Nevíte, co dřív. A když si pak konečně vyberete, vedle u stolu posloucháte partu zdejších babek na drbech a děda vedle vás čte magazín o sportu a popíjí to svoje jedno pivečko, víte, že tady je svět v pořádku.

Hluboká nad Vltavou

Na kafe i na lehké rychlé jídlo skočte do Bistro café na dobré cestě. Je hned naproti infocentru. Podnik je asi fungl nový, neb ani webovky ještě nemají. Zato Vám ale nabídnou ála skandinávský interiér, cappucino s extra hustou pěnou, kukuřičnou pizzu a ceny příjemně neturistické. Doufejme, že vydrží jak podnik, tak aktuální cenová hladina 🙂

A co vy, máte také nějaké jihočeské oblíbence? Podělte se! 🙂

 

Óda na Pardubice

Pardubice. Město, které mám dvacet minut vlakem od místa svého bydliště. A v kterém jsem za celý svůj život byla všehovšudy dvakrát. Jednou asi před deseti lety na skok pro kabát. A podruhé asi před osmi lety, když jsem byla navštívit kamaráda,který tam studoval. Od těch dob nic – pokud nepočítám návrat z cyklovýletu z pardubického nádraží.

Když jsem teď o víkendu přemýšlela, kam si udělat výlet, když je tak hezky, napadl mě výšlap na Kunětickou horu. Pěšky z Pardubic. Nakonec mě o dost víc než “Kuňka” zaujaly Pardubice jako takové.

Široký bulvár vedoucí z nádraží k náměstí. Lákavé kavárny zvoucí k návštěvě. Městská brána a upravené, klidné staré náměstí. Životem tepající park pod zámkem. Směsice jazyků. Jsem ještě v Čechách nebo už v Německu či Rakousku?

Promenáda při Labi. Ten méně frekventovaný břeh lemovaný chatičkami, slepá ramena s padajícími mosty vedoucími k chatovým osadám, loďky… výjev jak ze švédského venkova.

Jak jsem onehdá někde četla, to naše Polabí je často vnímané jako jaksi fádní, neřku-li nudné. Budiž, hory u nás nejsou a víc než lesy jsou tu pole. Ale v poslední době se mi často chce zvolat “Polabí vzkvétá!”. Pardubice jsou toho důkazem. Kdo nevěří, ať tam běží – a cestou se klidně může zastavit i v Kolíně, Poděbradech či Nymburce.

Růžový svět

Dlouhé stíny. Zavírám oči jako kočka. Paní naproti mně také. Zapadá slunce. Ohromná oranžová mičuda, vzdalující se panoráma Prahy. Komíny a dráty, jindy rušivé, nyní dokreslující romantickou atmosféru mrazivého pozdního odpoledne.

Co s námi dovede přítomnost slunce po dlouhých, tmavých, šedivých dnech! Všichni jsou příjemnější, vyzařují pozitivní energii.

Červánky barví svět narůžovo. Růžové nebe, růžová půda na polích, růžový klánovický les. Růžové brýle pro každého z nás!

 

Taxi, prosím.

Jakožto bývalý personalista se občas nestačím divit, na jakém základě se někteří lidé ocitli na určitých postech. No, i když…možná spíš než údiv nad stavem věcí převažuje vděčnost, že už nejsem v botách toho chudáka náboráře, který musí zvažovat, jestli je lepší nechat místo prázdné nebo ho obsadit někým, kdo se umí aspoň mile usmát. Když už nic.

Naposledy mě podobné pocity přepadly asi před týdnem v Harrachově. Pátek večer, běžkařský víkend před námi, jdeme se ubytovat na hotel (no, hotel…ehm, ale v názvu to mají). Přijdeme k recepci, před námi se k okénku sklání muž, cizinec. Podle přízvuku v angličtině lze soudit, že se jedná o Němce. Za recepčním okénkem sličná dívka.

„Could you please order a taxi for Sunday morning for me?“

„Prosím?“

„Taxi. For Sunday morning.“

„Monday, Tuesday, Wednesday…sobota. Na sobotu? Saturday?“

„No, Sunday, please“

„Monday, Tuesday… aha. A where?“

„From here to the station. Train station. Bahnhof.“

„Which bus station?“

„Train station. Bahnhof. Train.“

„Aha. A nemůžete si tam zavolat sám?“

„Excuse me?“

„Jestli si tam MŮŽETE ZAVOLAT SÁM!!!.“

 

Tomu já říkám Kopernikovský obrat.