Měla jsem to velké štěstí, že jsem až doteď měla všechny čtyři prarodiče. Ve 33 letech si užívá tenhle luxus málokdo. V pondělí, 1.11.2021, mi ale umřela moje babička Marta. Několik dlouhých let zápasila s alzheimerem (a my tím pádem často s ní), a tak už člověk občas nevěděl, co je babička a co je její nemoc. Posledních pár měsíců navíc už nemohla být doma – a když jsem ji viděla před prázdninami v léčebně, věděla jsem, že to je asi naposled.
Moje babička neměla jednoduchou povahu a bůhví, čím to bylo. Tím, že velkou část dětství strávila po nemocnicích? Že nejútlejší dětství prožila ve válce a protože asi byla citlivější, až do dospělosti si z toho nesla děsy? Vrozenými povahovými rysy? Že si možná její temperament nesedl s temperamentem její matky?
Umím si představit, že život s ní nemusel být vždy pohodový (a dokonce si myslím, že ani pro ni samotnou ne). A taky vím, že chtě nechtě jsem po ní leccos zdědila nejen vzhledem ale i povahou (ach, kéž bych si nepamatovala co mi kdo kdy řekl a jak se u toho tvářil ještě dvacet let poté!). Myslím, že jsem jí lecčím lezla na nervy – bojkotovala jsem růžové oblečky, které by mi byla bývala ráda šila. Nesdílela jsem její pečlivost a v něčem až přehnanou posedlost hygienou a na její proslovy jsem tak schválně provokativně odpovídala, že mě se tohle téma netýká, protože já budu mít služku. Což ji teda vždycky zaručeně rozčílilo. Stejně jako to, když jsem ji opravovala, že se neříká “žlička” ale “lžička”. A taky jsem byla asi jediná z rodiny, kdo jí uměl (aspoň trochu) odporovat.
Ale jinak, jinak to byla prostě babička. Hrála s námi do úmoru Člověče, nezlob se. Starala se o nás, když jsme byli nemocní. Když jsem u nich problila večer i noc až takovým způsobem, že o půlnoci přispěchala dětská doktorka, krmila mě pak po lžičkách černým čajem a co chvíli ke mně vstávala. Vyvářela nám, co jsme si poručili. Taky nám pekla k narozeninám výborný ananasový dort. Ušila mi spoustu krásných věcí na panenky. A občas něco na mě – dodneška si pamatuju, jak jsem měla ráda, když mi brala míry, špendlila na mě látku a občas se mě u toho tak letmo dotkla. Balila hory věcí na chatu, abychom se tam měli jako v bavlnce, z čehož jsme mívali děsnou bžundu a v dospívání oči v sloup. A když se usmála, tak byla prostě krásná.
Možná, že babička neuměla vyjadřovat svoje city vřelým objetím a spoustou něžných slov. Ale rozhodně se snažila nám vnoučatům dávat svoji lásku najevo svou péčí o nás – vařením, pečením, sladkostmi, podstrkováním peněz, hleděním na to, abychom „měli dostatek“.
Takže, moje milá babi, ať je Ti na onom světě dobře. Ať jsi tam konečně šťastná, spokojená, ať tam nalezneš svůj klid. Já na Tebe budu často vzpomínat a tajně doufat, že ten tvůj úsměv, že ten jsem taky trochu zdědila 🙂
