Génius loci Pellého vily, Bubeneč

Nenápadná. Skrytá mezi ambasádami, dalšími secesními vilami, v ulici na okraji Bubenče. Poprvé mě sem vzal Martin – a ještě aby ne, když na ni má přímý výhled ze svých oken. Pellého vila.

Brána, se kterou si musel kdysi nějaký umělecký kovář pořádně vyhrát. Majestátný vstup do galerie a nenápadný chodníček, který vede dozadu do kavárny. Zpočátku jsem nechápala, co na ní tak vidí. Šedivá, neútulná místnost ve sklepě. Uvaří vám kafe a možná rozpečou panini. Na tisíc druhů dortíků a roztomilé dekorace zapomeňte. Ale bylo hezky, začátek května, teplo, slunce…a tak jsem šli ven, na zahrádku.

Zůstali jsme dobré dvě hodiny. Povídali si. O tématech, kolem kterých v dvouměsíčním vztahu spíše kroužíte hodně zeširoka. A nám to šlo lehce, přímo, bez rozpaků a kličkování. A mě zasáhlo kouzlo tohoto místa. Jeho genius loci. Oáza klidu v centru Prahy. Zahrada s platany, pár stolečky, domkem pro děti. Hosté (a moc jich není) přicházejí a odcházejí, nikdo se neptá, zda je všechno v pořádku, nikdo vám neodnáší hrneček ze stolku, sotva jste dopili.

Teď tu sedím, pod zatím nízkým, ale košatým platanem, který má ve větvích rozvěšené žárovičky. Usrkávám cappucino. Jsem tu sama. Poslouchám cvrlikání ptáků, pozoruji kosa, jak hopká po trávníku, a včely, jak sedají na rozkvetlý jetel. Přemýšlím, jaké asi budou mé prázdniny, a jaké ty za rok, co mi osud přichystá. Spřádám plány na víkend a chvílemi nemyslím vůbec na nic. Pak si vezmu knížku a čtu si.

Tohle místo se stalo mou srdeční záležitostí. Nebudu sem brát zahraniční návštěvy, ani fajnšmekry přes kávu a dorty. Ale sama se sebou sem půjdu ráda vždycky.

Jak pochopit portugalské saudade? Vyjeďte si za mlhy do přímořského městečka Vila do Conde!

Konec června. Na sobě mám lehkou lněnou sukni, tričko a tenký svetřík. Předpověď počasí tentokrát nevyšla. Vystupujeme z tramvaje jedoucí z Porta skoro až na konečné. Nebe je tmavé, od moře fouká studený vítr, který s sebou přináší i slanou mořskou vodu ve formě spreje. Snažím se balit do hedvábného šátku, který mám uvázaný na krku, ale moc to nepomáhá.

Jdeme podél viaduktu na vrcholek ke klášteru, od kterého bývá běžně vidět oceán. My však tentokrát vidíme jen hustou, jednolitou, šedivou masu. Mlhu.

A jak tam tak stojím, prochladlá, ošlehaná mořským větrem, pocítím najednou velké pochopení pro obyvatele téhle země, Portugalce. Pro to jejich saudade. Úplně jako kdybych před sebou viděla Vasco da Gamu, jak se se svou družinou připravuje k vyplutí. Temné nebe, vichr bičuje příď, slané vlny ztěžují plavbu. Žádný z námořníků neví, kdy a zda se vrátí. Rackové krouží nad bárkami a melancholicky skřehotají, portugalské ženy se snaží tvářit statečně, jsou připraveny vzít na sebe břímě (nekonečného) čekání…

V zamyšlení dojdeme až na pláž. Před námi je Atlantik. Širý oceán, šedý a odtažitý, že se skoro až bojím namočit i jen chodidla. Ale slunce mě vezme na milost, na chvíli ukáže svou tvář. A tak si máchám v té ledové slané vodě nohy až k lemu krátké sukně, procházím se po mořském kraji a nemůžu se vynadívat na ten nekonečný horizont… Co kdyby se tam v dáli zrovna objevil třeba právě ten Vascův koráb?

 

Masarykovo nádraží – místo setkávání pana Jekylla a pana Hyda

Masaryčka. Masárna. Žlutá budova uprostřed Prahy, kdysi výstavní, dlouhá léta zašlá, nyní opět ožívající. Brána holky ze vsi do velkoměsta. Konečná stanice, prosíme, vystupte.

Příjemně ukolébané a rozespalé lidi vlak doveze až doprostřed metropole, kde se všichni začnou chvatně oblékat a strkat se ke dveřím. Jakoby v nás všech byl pan Jekyll a Hyde – člověk maloměstský, v klidu klimbající, svačící, povídající si a člověk velkoměstský, uspěchaný, zamračený, výkonný. A přesně na tom druhém nástupišti dochází ke zlomu, z Jekylla se stává Hyde a z pana Hyda pan Jekyll.

 

Šedivá obloha, zima větší než u nás na vsi, honem proběhnout, promotat se kolem všech těch jelimánků, co jsou v Praze snad poprvé po dvaceti letech a nevědí, na kterou stranu se vydat. Venku cinká tramvaj, snad mi právě neujíždí ta moje?

 

Večerní nádraží je úplně jiné. Lidé se šourají, zastavují u stánku s kávou, u hotdogů, koukají, kolik ještě zbývá do odjezdu vlaku. Já potají doufám, že u klavíru, který ve vestibulu teď už nějakou dobu stojí, bude zase sedět ten cikánský bezdomovec. Ten, který když hraje píseň Ooh darling, ježí se mi z toho jeho chrapláku chlupy, jeho teskný zpěv mi otevírá srdce a svět se zdá zase jednou jako krásné místo k bytí. Kde je ještě všechno v pořádku, kde je Masaryčka pořád stejně omšele krásná brána do velkého světa, kde vedle sebe dokáží bez problémů koexistovat dámičky v kostýmcích a bezdomovci bez nohy. Kde do sebe ráno vrážíme a večer se na sebe usmíváme.

Tak zase domů, viďte paní v bílé bundě, naviděnou zítra ráno na peróně…